Last Hardrock Outsider

BARONESS - Gold And Grey

Víte co mě vůči této čtveřici trochu mrzí? Že očekávání se někdy jeví mnohem větší, než jaké hudebníci skutečně mohou naplnit. Zvlášť pak mezi maratónem všech těch koncertních zastávek. Po nástupu Giny Gleason na post sólové kytaristky u BARONESS jsem, pravda že asi naivně, čekal znatelné vývojové změny, nestaly se však. Otázkou je, pro koho a zdali je to dobře nebo špatně? Pokud někoho zahuhlaný sound této kapely 100% naplňuje, tak může zůstat v naprostém klídku, BARONESS opravdu žádný velký úkrok neudělali, naopak mám pocit, že novinka je méně posluchačsky vstřícným a přístupným albem, než tomu bylo v případě předešlé kolekce „Purple“. Když vše ještě provází hype ohledně zaručeně nejpohodovější a nejplodnější atmosféry uvnitř kapely, která stejně tak po celou dobu pracovala na tomto svém nejkomplexnějším albu, těšil jsem na výsledek vážně hodně. Dokonce jsem byl připraven pořídit si vinyl, i třeba kvůli tomu nádhernému coveru „Gold And Grey“.


Nakonec jsem se však vrátil zpátky na zem, místo vinylu zakoupil digipack a po několika posleších se definitivně ubezpečil, že jde prostě o další solidní porci typického stylu pozdních BARONESS, ovšem pouze srovnatelnou s dvojalbem „Yellow And Green“, nikoliv konkurující famóznímu hitovému bestselleru „Purple“. Deska to není ani příliš tvrdá a už vůbec ne hitová, jakoby se kapela bála vylézt z ulity. Minulé album se rozhodně vykazovalo chytlavějšími čísly a ohledně tvrdosti zas dominují ranné nahrávky. Škoda, že ony letošní a vcelku časté přesuny ke komornějším, akustickým skladbám nenabídnou něco, co by bylo alespoň o malinký schůdek výše.



BARONESS sice znovu střídají vygradovanější vrstevnaté songy s celou řadou pozvolnějších, vedených na podkladě akustických kytar, ale co je to platné, když hlas Johna Baizleyho má zkrátka mantinely. Skladatelská stránka novinky určitě nezastiňuje ani jedno ze dvou předešlých děl a dost možná to není způsobeno ani skutečností, že John nikdy nebude nadprůměrným vokalistou. Je zde spousta dobrých a vesměs sympatických skladeb, ale žádná naprostá bomba, což si člověk uvědomí hlavně při poslechu Johnova monotónního hlasu, jehož všudypřítomnost občasně unavuje. Právě navýšená melodičnost předchozí řadovky „Purple“ působila aspoň trochu úlevně a Baizley se tehdy, ve všech těch tklivých refrénech, alespoń na čas dokázal oprostit od rutiny. Nyní se zas vše vrací k nepřekvapivosti a koketérii s hulákáním. 


Na druhou stranu a na můj vkus je zde až příliš komorních a vesměs zasněných skladeb, takže deska nemá ani šanci se na delší dobu rozjet. Úvod není z nejsilnějších, „Front Toward Enemy“ určitě nebude patřit k lepším skladbám novinky, ale následující „I´m Already Gone“ má v sobě spousty lehkosti a její zpěvové linky se při troše představivosti jeví poměrně zajímavě. „Seasons“ (posilována klávesovými efekty baskytaristy Nicka Josta) je asi vůbec nejchytlavější písní první poloviny alba, vždyť ji také BARONESS umístili do pozice jednoho ze tří singlů. Tím druhým je bouřlivá „Throw Me An Anchor“, což je typická šleha starých dobrých BARONESS, rozohněná stoner-rocková vypalovačka s opravdu velkou spoustou energie a schopností pohnout i třeba megalomantickým kamiónem zapadlým uprostřed písečných dun. Svěže se mě jeví „I´d Do Anything“, kde se John Baizley, na podkladě tak trochu klávesového a trochu akustického doprovodu, nadechne ke svému nejčistšímu vokálnímu partu. Mezi pomaláči je tahle píseň zlatým hřebem. Deska se totiž často topí v polo-akustickém bahýnku a neví kudy z nudy ven, což je případ ospale unavených skladeb jako „Tourniquet“, „Emmett Radiation Light“ nebo Cold Blooded Angels“. Posledně jmenovaná se alespoň od poloviny rozjede a naznačuje snahu po zajímavějším příběhu. V druhé polovině alba ještě zaujmou hymničtější kusy jako „Can Obscura“ a „Borderlines“ (další singl), první z nich progresivnějším naturelem a druhý spíše chytlavostí, ale celkově mohu říci, že tak přesvědčivě jako na předchozím albu dnes na mne BARONESS nepůsobí.



Po instrumentální stránce máme co do činění s klasicky zdobnou, byť zvukově matnou kytarovou masou, prapodivně chaotickou rytmikou (Nick Jost/ Sebastian Thomson) a vokálními party, které kdyby byly o něco různorodější a pestřejší, udělalo by to materiálu docela dost velkou službu. V žádném případě nejde o nejlepší desku BARONESS, tak jak nám podstrkují všemožné reklamní bannery v hudebních médiích, ale i tak mám pocit, že jde o docela solidní materiál, nikoliv nějaké zklamání. Kapela je dnes samosebou vyhranější, vybrušuje svůj styl k řemeslné dokonalosti, ovšem chybí zde stěžejní momenty, výraznější nápady a skladby které by v roce 2019 z BARONESS udělaly kapelu neobyčejnější. Baizley je navíc natolik dominantní osobností, že příchozí kytaristka ani neměla šanci vnést do zvuku nápadně nové prvky. Kdo ví? Třeba se o to Gina ani nesnažila? Čert ví proč, ale mám pocit, že tahle kapela, v očekávání své nejlepší desky, naprosto prováhala jedinečnou šanci posunout se zase o kousek dál. 


26.06.2019Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Dee
29.07.2019 13:57

Za mě teda převládají samá pozitiva a nemůžu se desky nabažit!!! Vinyl určitě koupím a zvukově je deska fakt masakr, kytaristka Gina je mimochodem i moc pěkná ;) moc se mi líbí jak se střídají klidně písně i zvláštní mezihry... 95%