AXEL RUDI PELL - Oceans Of Time

90%

Jedním z nejvíce zadostiučiňujících momentů se pro recenzenta stává chvíle, kdy může skrze svá slova a věty ventilovat směrem ven aktuální pocit, který ho opájí s poslechem díla, jež ho v dávné minulosti nějakým způsobem formovalo, či svou vnitřní krásou jen přispívalo k vytváření vlastního hudebního názoru. Ne vždy je vzájemná symbióza mezi posluchačem/pisatelem a právě přehrávaným dílem, na stejné emoční úrovni, aby mohlo být s patřičnou erudovaností a nadšením danému konzumentovi předhozeno, navíc dle správných kritérií a preferencí. Ale které to vlastně jsou. Jak má pisatel článku nejlépe sdělit své dojmy, které ho nutně nutí zabřednout do sentimentálních vzpomínek na dobu, jež se už dávno rozpustila v moři minulosti.

Tvorbu německé, dnes už možná i kytarové legendy Axela Rudi Pella, jsme s kamarádem v devadesátých letech sledovali sporadicky. Na rozdíl od starších pamětníků, mě jeho počátky v kapele STEELER nijak neoslovovaly a první sólová alba „Wild Obsession“ s Charlie Huhnem u mikrofonu, či o dva roky mladší „Nasty Reputation“ s pozdějším zpěvákem od Chrise Impellitteriho Robem Rockem rovněž ne. Neupírám jim jisté zásluhy na rozjetí další Pellovi kariéry jako sólového umělce, ale… byl to až zpěvák milovaných TALISMAN Jeff Scott Soto a deska „Black Moon Pyramid“, jež tehdy zvedla větší vlnu zájmů v mém okolí. Ani další, pro mnohé vcelku ultimativní záležitost „Magic“ nebyla k zahození, ale jako by nad všemi těmito alby visel ve vzduchu Damoklův meč. S každým dílem se skladatelská tvorba Pella zlepšovala a zrála, ale pořád tomu něco chybělo, člověk měl zkrátka pocit, že tento blonďatý Němec má na víc.

A pak to konečně přišlo, po vzájemných neshodách se J. S. Soto poroučel a Axel ulovil další velkou rybu, která měla chuť poprat se s pěveckým postem v jeho kapele. Oním vyvoleným se stal zpěvák melodiků HARDLINE Johnny Gioeli, se kterým už Pell další rok udeřil do plných. Nahrávka „Oceans of Time“ se stala přesně tím albem, které Pella konečně vystřelilo mezi smetánku vyvolených. Už se o něm nemluvilo, jako o „německé kopírce střapatého Blackmorea“, ale jako o výborném kytaristovi, který svůj velký vzor sice zapřít nedokáže (proč také), ale umí složit i výborné skladby a zahrát spoustu jímavých a kvalitních melodií.

A že jich na tomto albu bylo požehnaně. Po úvodním trošku zbytečném intru, je druhá píseň „Pay The Price“ jen jakýmsi rozehřívacím kolem před skutečným závodem, který posluchače čeká. Ale když píši závodem, nemám tím na mysli nějaké spurtérské podujatie. Pell právě tady a vlastně poprvé výrazně, upřednostnil techniku a kvalitu skladby samotné, před rychlostními na-speed-ovanými závody z dob nedávno minulých. U skladby se sluší vyzvednout alespoň zajímavý bridge a celkem zapamatovatelný hlavní refrén. Mistrova velká chvíle však přichází hned vzápětí zpoza dvojice mohutných a dodnes nezapomenutelných skladeb jeho skladatelského portfolia. Hymnická bomba „Carousel“ s nedostižným Gioelim a vrstvená hymna „Ashes From The Oath“ patří k Pellovu topu. Tady se kytarista především aranžérsky opravdu vyznamenal. Následující „Ride The Rainbow“ vyzve na zteč všechny hard-rockem bušící srdcaře a deset minut epické „The Gates Of The Seven Seals“ je představením jak pro Gioeliho, tak pro kytarové parády samotného Pella. Po vzoru velkých Blackmoreových skladeb psaných pro Párply i RAINBOW, spíchnul kytarista právě tuto dech beroucí hymnu. Překrásná, melodicky mistrně vymodelovaná titulka „Ocens Of Time“, i Vivaldiovské „Prelude To The Moon“ zasazují další příjemné políčky do rockem ošlehané posluchačovy tváře. Ve finále se nám ještě představí typicky příjemný hard rock zpoza „Living On The Wildside“, jen tak mimochodem skladba s moc pěkným refrénem, no a pak ještě poslední, atmosféricky mimořádně klenutá „Holy Creatures“.

Deska „Oceans Of Time“, se spolu s dalšími dvěma následovnicemi, jmenovitě nahrávkami „The Masquerade Ball“ a „Shadow Zone“ stala Pellovými majstrštyky. To, co přicházelo a přichází po nich, už nedosahuje úrovně výše jmenovaných a kytaristova NADprodukce upadá do kolovrátkovské, schematicky příliš jednotvárné a předvídatelné šedi. Netroufám si prorokovat, zda-li by u Axela výrazně delší pauza mezi nadcházejícím albem byla ku prospěchu věci, jedno je však jisté, kvalitu recenzované desce už nikdo nikdy odpárat nemůže.

26.01.2021	Diskuse (18)	Horyna marekdt@seznam.cz