AUTOPSY - Morbidity Triumphant

80%

Zasloužený kult! Kapela bubeníka, co nahrál „Scream Bloody Gore“? Kdepak, mám na mysli absolutně nezávislou hudební entitu, jejíž zvuk a přístup kdysi dávno odhalil a zpřístupnil další vrstvu extrémní metalové hudby. Naprosto funkční kombinaci metalem zhudebněného hnusu a opravdové muzikálnosti, inspirované kdečím a inspirující kdekoho i dnes. Tohle se prostě musí líbit každému.:-) Stačí jen odčerpat směsku krve s exkrementy a z nánosu klubové špíny rázem vyraší chytlavé skladby, vynikající vokál, chytré kytary a stoprocentní rytmika. AUTOPSY nedělají žádné kompromisy, ani se významněji neposunují, nicméně originalita a kvalita jejich tvorby stále přetrvává. Letošní novinka „Morbidity Triumphant“ není v tomto směru výjimkou. Přináší standard, jehož hodnotu chrání copyright spočívající v jedinečnosti podání. Lze se mu tudíž jen přiblížit. Větu: „Ti hrají lépe než AUTOPSY“, s vysokou pravděpodobností nikdy neuslyšíte.

Výše jsem narážel na DEATH, ale AUTOPSY tak nikdy cíleně nehráli. I když některé motivy svůj původ nezapřou, celek se pohybuje jinde; a teď nemám na mysli postupně prosáknuvší punk, resp. hc či grind prvky, kterým se dotyční nevyhýbají ani dnes. Slyším je tam, červená kontrolka se rozsvítí, ale deska z okna neletí, protože společně s thrashem plodně hnijí v (proto)deathové doom jímce. Zpívající bubeník Chris Reifert jako by se svými věrnými kumpány rozvíjel odkaz toho nejchorobnějšího, co se na debutu floridské legendy nacházelo, odpadu z jakéhosi nuceného výseku. Odpadu, který se nehodil do mistrovsky rozvíjeného konceptu krásné Smrti. Chris se pro práci s takovým materiálem snad narodil. Pod kalifornským sluncem, kterému uvedené zbytky vystavil, zřejmě došlo k rychlejšímu rozkladu, přesto, nebo právě proto v nich dokázal nalézt zlato a po zapojení ideálních parťáků, kytaristů Erica Cutlera a Danny Corallese, také svůj osud. I na aktuální nahrávce tedy posluchač absorbuje něco archetypálního, co přežilo ze zlaté old school éry. Nechtěné dítě, které marně toužilo po lásce svého metalového stvořitele; a když ji nakonec od svých neortodoxních osvojitelů dostalo, vyrostlo v trvalý ideál jedné z forem zvrácené krásy.

Kapela už dávno nejde na hranu jako v dobách alba „Shitfun“, popř. projektů ABSCESS a THE RAVENOUS, od toho jsou spokojeně přežvykující epigoni. S velkou noblesou se vrací spíše na začátek své dráhy a zároveň přehrává skladby dávající smysl jednotlivě i v celku. Srovnání s DARKTHRONE, dobývajícími se k prapodstatě už nějaký ten pátek z jiné strany se nabízí, podotýkám, že pro Seveřany nedopadá vůbec dobře. Jednoduše řečeno, „Morbidity Triumphant“ baví. Nechybí mu pestrost ani silné okamžiky, které mají řadu podob. Syrový, stále ještě bezkonkurenční vokál Chrise (53) a jeho energická hra na bicí jsou vyvažovány permanentním zápřahem dvou neklidných kytar a melodickou, dost invenční baskytarou nováčka Grega Wilkinsona (pokud vám unikl jeho letošní projekt STATIC ABYSS, v němž společně s Chrisem úročí své kruté death/doom můry, neváhejte). Obhroublá produkce zajišťuje potřebnou atmosféru, zároveň však nepotlačuje perfektní řemeslo. Punkový přístup se ve studiu rozhodně neuplatnil. Ataky dvou košatých kytar jsou v rámci simulovaného chaosu plně synchronizované a ladící; jejich sóla pak zajímavá a dobře zakomponovaná.

Pětiletá pauza, následující po vydání posledního EP, Kaliforňanům prospěla. Podle Erica si na začátku tvůrčího procesu nikdo nevytýká žádné cíle, vše je víceméně spontánní. Ať už se tedy jedná o důsledek určitého půstu či ne, nový materiál zní opravdu přesvědčivě a „hladově“. Hovořit o návratu ke kořenům nedává z povahy věci smysl, nicméně hned první zářez „Stab the Brain“ najíždí v ultra thrash/deathovém stylu s opakující se ozvěnou těch nejstarších DEATH. Odkazy na mateřský spolek vygradují v šesté skladbě „Tapestry of Scars“. Greg se zde opravdu činí, skvělá volba. V některých partiích působí jako umírněný DiGiorgio, pocit propojení s debutem tudíž sílí. V následující „Knife Slice, Axe Chop“ se mísí zejména d-beat s old school doomem. Přítomnost takových chvil, pomalu se valících napříč celým albem, rozhodně neubírá na tlaku, naopak, Chrisův fantastický vokál má najednou dostatek prostoru pro kreace, ze kterých se zvedá žaludek, popř. mrazí. Člověk neví, kam rve více emocí, protože i jeho hra na bicí obnáší o dost více než jen přehrávání rytmů. Dokáže zahrát velmi rychle, aniž by působil strojově, a vzápětí zas jen smutečně odkapávat ve stylu WINTER, CATHEDRAL, přesněji řečeno CELTIC FROST, resp. HELLHAMMER, abychom nikoho neurazili zvolenou posloupností. Absolutní vrchol v tomto směru představuje krutokrutá „Skin by Skin“, na kterou už se bohužel nepodaří adekvátně navázat, laťka přesto zůstává vysoko.

AUTOPSY od svého definitivního návratu v roce 2009 připravili už páté, po všech stránkách zvládnuté album. Pakliže někdo vůbec mohl mít nějaké pochybnosti o tom, že i další řadovka ve stejném (byť časem, místem a rozpoložením znovu jemně modifikovaném) stylu bude stát za to, dostal ráznou odpověď. Dokud Chris udrží paličky, bude se popsaná forma hudební patologie dál šířit. Vyplněný „pitevní protokol“, který uvedené zjištění potvrzuje, pak může kdokoliv bezplatně zhlédnout nebo zkopírovat na našem webu.

31.10.2022	Diskuse (10)	Pekárek hackl@volny.cz