Last Hardrock Outsider

ASSASSIN - Bestia Immundis

Už na podzim loňského roku vyšla u Massacre records nestorům germánského thrash metalu šestá, vysoce nářezová deska s názvem „Bestia Immundis“. V kapele už se sice nachází pouze jediný z původních členů, jmenovitě kytarista a hlavní tahoun Jürgen „Scholli“ Scholz, ale to ještě neznamená, že by to v řadách düsseldorfských ASSASSIN způsobilo nějakou krizi či dokonce deziluzi. Naopak. Po poměrně dobře hodnocené předchozí nahrávce „Combat Cathedral“ z roku 2016 nabrali do sestavy k druhé kytaře Franka Blackfirea, někdejšího člena KREATOR (a v současnosti také navrátilce u SODOM), a i z tohoto důvodu materiál nesl punc jisté zajímavosti. Vždyť kdo by prostřednictvím fantastických alb jako „Coma Of Souls“ či „Agent Orange“ neznal Frankova typická kytarová sóla? Ta se mnohdy vykazovala až melancholicky hladivými tóny, jenž dodávaly tvrdě metalovým albům pestrost a nadhled rockové klasiky. Tyto party nakonec v nepatrném množství přispěly k určitému navýšení pestrosti i songů ASSASSIN, byť ty se zatvrzele drží ortodoxního, starosvětského pojetí žánru.


Na jednu stranu se jedná o skvěle zvládnuté řemeslo, kterému je vlastní hromada energie a agrese, na stranu druhou zde milovník hudby s širším stylovým záběrem narazí na nulovou přidanou hodnotu a osobitost. Proti instrumentální vyspělosti nelze nic namítat, kdo chce řežbu, ten ji dostane. Ne zrovna nápaditý songwriting mě vadí určitě více než starobylé vidění hudebního světa. Jak to tedy definovat? Přijde mě, že ASSASSIN dělají hudbu jedině proto, že v ní stále existuje prostor pro ničím nezkalený thrash metal, pokud by jejich milovaný thrash metal zmizel z povrchu zemského, ASSASSIN s hudbou končí. Pro někoho důvod k obdivu, pro jiného spíše k brždění. 



Album je esencí všeho, co žánr znamenal na sklonku osmdesátých let, tedy zběsilá tempa, agresivně pojaté riffové závodění a postupné zdokonalování v technice. Své si obhájí i frontman Ingo Bajonczak svým neurvalým štěkotem. Vyjít tahle deska v roce 1988, asi bych jí hodnotil o něco výše. Člověk se s věkem logicky musí posouvat, takže to, co mu přišlo skvělé ve třinácti, velmi pravděpodobně nemusí fungovat po čtyřicítce. Z tohoto důvodu mne zaujalo těch několik momentů, které se z nařezaného monolitu nějak vyjímají. Strukturovanější podoba songu „The Wall“, který přináší sice ještě větší divokost a esencialitu thrashe než skladby jiné, ale také o něco více rozmanitosti, akustickou vybrnkávačkou začínající „The Killing Light“ s několika vývojovými zvraty v dalších fázích, nebo dramatická instrumentálka Chemntrails Pt.1“ vystavěná tak nějak pateticky a postaru, to všechno jsou skladby, kde je znatelný hráčský otisk právě zmíněného Franka Blackfirea. Ten zvuku ASSASSIN prospívá, ale ne zcela jej přetváří.


On to rozhodně není špatný vzorek thrash metalu, ale desku vnímám spíše jako materiál složený speciálně pouze pro fanoušky dané škatulky, přesně ty, kteří v metalu nehledají nic jiného než starosvětské rubačky bez přidané hodnoty. Jasně, je zde drtivý úvod „The Swamp Thing“, dále pak „How Much Can I Take?“, která je od výkopu téměř k nerozeznání, případně masivnější zářez „No More Lies“ či jistá snaha o progresi „Not Like You“. Němečtí ASSASSIN nahráli už vloni poctivou žánrovku s povedeným zvukem, zkušenými instrumentálními výkony a zaujetím, takže je, při mých stížnostech na ne moc nosných nápadů v rámci skladeb, přílišnou ortodoxii a opravdu hnusný obal, ve výsledku chyba na mojí straně, neboť úzké mantinely zmiňovaného žánrového teritoria již dávno neakceptuji jako něco super!


18.08.2021Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
24.08.2021 22:19

Souhlas, tak nějak to bude, přesto si mě docela navnadil.:)