Last Hardrock Outsider

ASPHYX - Necroceros

Mít na kontě deset alb, to už je panečku slušná suma. Zvlášť když cesta k nim byla lemovaná opakovanými rozchody a změnami v sestavě. ASPHYX to skrze svou existenci dotáhli až do fáze, kdy se na soupisce nenachází ani jeden zakládající člen. Osobně s tím žádný problém nemám, novodobá existence kapely od reunionu z roku 2007 vykazuje naopak mnohem větší vitalitu, než tomu bylo dřív. Hlavním dříčem kapely je samozřejmě pořád nestárnoucí matador Martin Van Drunen, společně s ním táhne káru ještě kytarista Paul Baayens. Se vší úctou k rytmické sekci, současní ASPHYX jsou zejména tihle dva oranjes. Od perfektního comebackového alba „Death... The Brutal Way“ je právě Baayens hudební mozek kapely a neúnavný songwriter, zatímco van Drunen přispívá zpěvem a skvělými texty k fazóně kultovní deathmetalové bandy. Ono tedy odbýt typický projev tohohle velezkušeného borce jako „obyčejný“ zpěv není vůbec fér. Jeho hlas sice věkem (55!) malinko zeslábl, ale zase získal správný vyřvaný odstín, který zní víc nelidsky, někdy až děsivě. Tím mi trochu připomíná nynější formu Tompy Lindberga; jako ideální adjektivum k takovému extrémnímu vokálu mi napadá ještě případný anglismus „sick“.


Při realizaci nové desky „Necroceros“ tedy zafungovaly prověřené mechanismy a smrtící metalové monstrum se znovu dalo do pohybu. Pro mix a mastering si to nenamířilo do Unisoundu k poručíku Danovi jako v předchozích třech případech, ale nově do menšího německého studia Greenman. Jeho majitel Sebastian "Seeb" Levermann se specializuje spíš na power metal, jak vlastním působením (ORDEN OGAN), tak nahrávací činností. Na výsledný zvuk nemělo jeho zaměření každopádně žádný větší vliv (chtělo by se možná říct zaplaťpámbů). „Necroceros“ má ve výsledku tradiční „holandský“ sound, nacházející se někde mezi švédským špinavým řinčením a sterilní průzračností US spolků. V tomhle směru nenacházím žádný výrazný rozdíl mezi novinkou a jejími příbuznými z poslední dekády. Jiné studio tak zafungovalo hlavně jako změna prostředí, která se ale určitě vyplatila. Stylově sice ASPHYX nikam nevybočili, přesto jsou jejich doom/deathové výlisky nablýskanější a více naostřené. Navíc Paul Baayens nachystal protentokrát ke kvalitním riffům i obsáhlejší melodický nášup. Jeho kytara mnohem častěji klouže po harmonicky zvlněných horizontech, které ční nad deathovým základním táborem. Přestože ASPHYX nikdy nepatřili mezi ryzí brutální drtiče, takhle „melodické“ album prozatím nenatočili. Jinak ale očekávat nějaké zlomové momenty nebo progresivní invence od protřelých muzikantů by bylo zbytečné, od toho jsou jiné mladší spolky.



„Necroceros“ běsní na ploše celých padesáti minut, což už je pořádná porce tvrdé muziky, která by si možná zasloužila trochu zastřihnout. No jo, ale kde ubrat?! Otvírák „The Sole Cure Is Death“ je skvělá metalová jízda, co bez intra a varování sype z repráků pravověrný old school death. Naprosto Ideální ouvertura pro celou placku. Z „Molten Black Earth“ a „The Nameless Elite“ vanou bitevní vichřice plné výrazných odkazů na HAIL OF BULLETS. Nad krvavým bojištěm vládne ohlušující válečné rachocení, devastující riffy a instrukce typu „sniper techniques“, „assassination“ nebo „kill“. Další spřízněnou dvojici tvoří po sobě jdoucí těžkotonážní kolosy „Mount Skull“ a „Knights Templar Stand“. V nich se plynule střídají dynamické marše s temnou a hutnou melodikou CANDLEMASS. Ano, přesně tady je nejvíc cítit vliv kytarového stylu mistra Iommiho i jeho nadaného žáka Leifa Edlinga. Sabbatí inspirace se vezou na nezastavitelném historickém obrněnci z dílny BOLT THROWER, a sílou melodie a tvrdosti ničí všechno, co jim přijde do cesty. V téhle dokonalé kombinaci obou prvků vězí samotné žhavé jádro současných ASPHYX, jejich charakter a identita.


Na o dost depresivnější notu se hraje ve fantastické doomovce „Three Years Of Famine“. Bezmála osmiminutový epos s grandiózním zakončením je monumentální pomník obětem velkého čínského hladomoru, umělecká obžaloba zvráceného režimu. Táhlé kytarové vyhrávky zosobňují nesmírné utrpení miliónů lidí, ztrátu naděje a víry. Téměř fyzickou bolest a pohnutí vyvažuje následující grindová hříčka „Botox Implosion“, beroucí si za terč módu plastických úprav ksichtů i pozadí. Představuje nadupanou a zároveň ideově odlehčenou verzi kapely, která dokazuje, že ani drsní muzikanti v ASPHYX neberou všechno úplně vážně. Za mě je ovšem největší peckou sedmá skladba „In Blazing Oceans“, která se lepí a táhne jako oceán plný uniklé ropy, co se každou chvíli vznítí. Baayens zde dvakrát ohraničuje svoje devastující riffy geniálním epickým sólem, které letí přes hořící moře a sleduje zkázu potápějící se lodi. „Yield Or Die“ se zase melodickými pochodovými rytmy nečekaně inspiruje u majestátní tvorby IMMORTAL, nebo přesněji u sólovky Demonaze. Metaloví verbíři ovšem nesvolávají tlupy zachmuřených seveřanů, nýbrž nejmenovanou nomádskou armádu, pověstnou apokalyptickou zkázu starého světa a zaběhlých pořádků. Závěrečné finále je pak celé v tlapách prastarého vesmírného titána jménem Necroceros, který se noří z kosmických hlubin a chystá se zchlamstnout naši malou modrou oběžnici jako planetární jednohubku. Mistrná dřevní doom/deathová kompozice, marně vzpomínám, jestli jsem někdy slyšel tak expresivně vyjádřenou destrukci a zánik. Určitě nic pro slabé povahy.


Jak vidno, tak každý song je neochvějnou součástí celku a dohromady tvoří údernou metalovou jednotku, těžící z hudebních zkušeností a prověřené taktiky. ASPHYX nikdy nevydávali kdovíjak ambiciózní nahrávky, ale přímé a poctivé desky staré školy, které se prosazují spolehlivou kvalitou. Ani „Necroceros“ není v tomto ohledu výjimkou. Jeho řemeslné konzervativní pojetí je bezpečnou volbou pro všechny, kteří se ztrácejí v dnešním přesyceném hudebním světě plném experimentů, recyklací a chladných komerčních projektů. Že takových fans není rozhodně málo dokazují nezaujatá čísla. Necelých čtrnáct dní po svém vydání se nové album ASPHYX umístilo na 3. místě prodejnosti veškeré hudby u našich německých sousedů. V případě vinylových edic dobyl „Necroceros“ dokonce první místo. A to bez velkých řečí, bombastického proma nebo tlačenky v médiích. Všechno jen díky své hudbě a dlouholeté oddanosti vlastním idejím.


15.02.2021Diskuse (6)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Honza H.
19.02.2021 21:40

Hezky a výstižně napsáno! Spokojeně točím vinyl, na tu šíleně ořezanou dynamiku na cd nemám odvahu....

 

Obsolete
17.02.2021 14:05

Vtipný je že kapela kterou jsem v podstatě dlouhý léta ignoroval se stává jednou z mých nejoblíbenějších a Necroceros to jenom potvrzuje.Fantastická deska a společně s novými Benediction a především Deeds of Flesh jsou už ted mý kandidáti na desku roku.

 

Mickej
17.02.2021 10:31

Skvelá nahrávka, veľká spokojnosť. Už je doma originále. Z albumov po comebacku ma baví asi najviac, to ale neznamená, že traja predchodcovia sú snáď menej kvalitní. Páči sa mi ako vysoko držia nastavenú latku a aktuálna nahrávka je toho dôkazom, navyše mám z Asphyx pocit veľkej pohody a zaujatia. Jednoducho z nich cítiť, že ich to baví, nesmrdí to kalkulom, jednoducho sú to srdciari. Nesmiem ešte opomenúť obal! Skvelý a navyše mi veľmi evokuje môjho obľúbeného Albína Brunovskeho.

 

Hivris
17.02.2021 09:36

Díky za reakce, jsem rád, že vás recenze i novinka od ASPHYX baví. Necroceros rozhodně není nahrávka na jedno použití, naopak má kvality na to, aby se stala žánrovou klasikou. Určitě se k tomu albu budu opakovaně vracet.

V původním úvodu jsem měl zmíněný bližší historický personálie ASPHYX, plus propojení na SIEGE OF POWER, HAIL OF BULLETS, THANATOS a GRAND SUPREME BLOOD COURT. Nakonec to bylo jak výčet z encyklopedie, tak jsem to smáznul:). Ona holandská scéna je dost propojená, každej hraje s každým. Ale vesměs poctivý death metal, kdepak nějaký stylový úlety:)

 

racik
17.02.2021 01:33

Pěkná recenze na super album!
Jinak Asphyx mají opravdu vcelku složitou historii - už na třetím eponymním albu nebyl žádný zakládající člen. A aby to nebylo málo, následující album nahrála zcela jiná sestava.
Jinak za zmínku také stojí, že Paul Baayens a Bob Bagchus sešli také v kapele Siege od Power, kde má vokál na starosti Chris Reifert.

 

J.Rose
16.02.2021 23:39

Čtivá recenze navnadila a deska ve výsledku mile potěšila. Děkuji.

Místy opravdu silné a nakažlivé melodie, tedy v rámci žánru samozřejmě.