Last Hardrock Outsider

ASPHYX - Incoming Death

Martin Van Drunen je pro mne zkrátka holandská deathmetalová jistota, která nikdy nezklame. Patřím ke generaci metalových fans, kterou jeho projev uhranul již prostřednictvím videoklipu ke skladbě „Out Of Body“, kde si jako rozběsněně řvoucí baskytarista PESTILENCE získal uznání mnohých mladých Čechoslováků sledujících zrovna v roce 1990 první metalový pořad v historii naší země. Když byl posléze z této kapely vyhozen, bylo to pro leckoho velmi překvapivé, i když vzhledem k vývoji stylového zaměření obou znesvářených stran ani ne. Se svými ASPHYX však posléze, prostřednictvím brutálně poctivé mravenčí práce, dosáhl hudební dlouhověkosti, co více, pozdní alba (2009-2016) této kapely považuji za nejlepší v celé jejich diskografii. Ano, ASPHYX představují v současné době přesně onen typ old-school deathu, který reprezentuje nezkaženost a nepokroucený pohled na věc a nezastírám, že jsou mi sympatičtější než nějací prapodivní vynálezci od PESTILENCE. Jednou za tři až čtyři roky vždy přijdou s naprosto bezkonkurenčním nářezem a absolutně se svými songy nespekulují. Během těch pětadvaceti let si svůj styl už dokonale vybrousili a dnes jen upevňují své smrtonosné hymny do stále lepší fazóny a namakanosti a nepotřebují k tomu být nejtechničtějšími nebo nejzvláštněji vyznívajícími metalovými hudebníky světa, protože z jejich hudby jde to nejdůležitější, co mnohým jiným a v podstatě dokonalejším muzikantům schází, totiž nadšení a srdíčko. Jak už jsem výše zmínil, dvě předchozí desky „Death…The Brutal Way“ (2009) a „Deathhammer“ (2012) patří bezesporu k tomu nejlepšímu z jejich poměrně dlouhé diskografie a tahle letošní novinka s neopakovatelnou atmosférou záhrobí, nazvaná „Incoming Death“, sebevědomý trend pouze stvrzuje. Tohle je prostě ta nejčistší a nejpravověrnější forma death metalu, čistá esence hrdosti a nezkaženosti z dob ranných devadesátek. Emotivně zabarvený Van Drunenův growl je nezaměnitelnou značkou hudby těchto Holanďanů. Když se povedou i skladby, ať už jde o nápady, drive nebo zvuk, pak to má tahle vokální deathová legenda ještě snazší. Posilou na nové desce se bezesporu stal i nový bubeník Stefan Hüskens, který do soukolí skvěle zapadl, takže i v tomto směru může být kytarák a mozek souboru Paul Baayens spokojen. Vše zkrátka pokračuje přirozenou cestou a ASPHYX opět potvrzují, že se jim práce stále daří.

 

 

 

Album přes své striktní old-schoolové zabarvení rozhodně nepůsobí monotónně, což je způsobeno dostatečným počtem nápadů a rozličnými druhy temp, ve kterých právě Baayens předvádí řadu zajímavých kytarových figur a nápaditých partů, ať už jde o hutné temné riffy, drásavá sóla a nebo zdlouhavé atmosférické pasáže, které do alba dostávají trochu té melancholické nálady. Jestliže songy jako „Candiru“, „It Cames From the Skies“ nebo „Forerunners Of The Apokalypse“ mají podobu sebejistých vypalovaček hozených do podoby řízných deathmetalových jízd, pak právě dvě nejdelší položky, konkrétně osmiminutovky – „The Grand Denial“ a „The Death: Only Immortal“ hrají právě na záhrobní a pošmournou atmosféru, přičemž jim ještě sekundují bažinaté válečné věci jako „Division Brandenburg“ nebo „Wardroid“. A třeba dvouminutový titulní nářez „Incoming Death“ skvělým způsobem stručně shrne, o čem že přímočará a upřímná forma death metalu je především. ASPHYX vypustili další výtečné album a zdá se prodlužují o další tři roky svou nezastavitelnou jízdu aktuální dekádou.


07.10.2016Diskuse (41)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
12.09.2017 13:45

Netvrdím, že ty dvě zmíněné desky jsou nějaký neposlouchatelný odpad, ale ve srovnání s jinými deskami, které vyšly ve stejnou dobu, prostě neobstojí. Zmínil bych třeba Close To A World Below (Immolation), The Goat Of Mendes (Akercocke), Dawn Of The Apocalypse (Vital Remains), Thelema.6 (Behemoth), Envenomed (Malevolent Creation) nebo Enemy Of The Music Business (Napalm Death), o hypergeniální fošně Elvenefris od našich Lykathea Aflame ani nemluvě.

 

zdenos12.09.2017 12:36

u těch srdečních záležitostí určitě hraje i velkou roli právě to, jaký album člověk slyší jako první. U mě je poměr těch šlágrů na Covenant/Altars tak nějak podobnej, avšak upřednostňuju desku Covenant díky zvuku, ten je tam opravdu výbornej. Ad Deicide - nějaký náznak ,,heavy' solíček měli už Hoffman brothers, např. na Scars of the crucifix. Mě se poměrně dost líbí i ta podceňovaná alba co jsi vypsal - Torment in hell a Insineratehymn, ale spíš se řadí k těm slabším, to je pravda :)

 

Valič
12.09.2017 12:24

Zdenos: Já Covenant hodnotím skoro stejně jako Altars Of Madness s tím, že k té druhé desce mám o něco hlubší vztah, protože to bylo jedno z prvních death metalových alb, které jsem slyšel. Navíc si myslím, že na něm jsou větší „šlágry“. Je zajímavé, že můj nejoblíbenější (Lord Of All Fevers And Plague) vyšel pouze jako bonus na CD. The Stench Of Redemption je jedno z nejlepších alb Deicide, ale chápu, že některým fanouškům ta pro kapelu netypická sóla vadí. Nicméně si nemyslím, že by přítomnost bratří Hoffmanů představovala nějakou záruku kvality (hráli i na Insineratehymn a In Torment In Hell, které představují úplné dno diskografie kapely). Od Nile se mi nejvíc líbí první tři řadovky, ty další sice považuji za hodně kvalitní, ale už mě tak moc nebaví.

 

zdenos04.09.2017 15:58

no, u těch Soilwork bych dal za nejlepší ten Natural, ale je to fakt děsně subjektivní. Třeba u MA bych dal jako to co považuju za špičku Covenant, u Nile - Those whom gods detest, u Deicide bych dal přednost ,,Stench' před těmi klasikami z 90s.

 

Pekárek
04.09.2017 10:57

Valič: Tak to jsou všechno bezesporu megapecky. Jen u Soilwork bych preferoval The Chainheart Machine.

 

Stray
04.09.2017 09:57

Imothep: Navrhuji být nakloněnější rozumné debatě. :-)

 

Imothep
04.09.2017 09:48

Stray: posledni nabidka: 150 Kc / ks ;)

ASPHYX - The Rack
ASPHYX - Last One On Earth
AT THE GATES - With Fear I Kiss The Burning Darkness

 

Valič
04.09.2017 09:41

Je dost těžké vybrat z žánru, který existuje víc než třicet let, jedno jediné album, ale pokud už bych to musel udělat, bylo by to asi něco Death, Entombed (jedno z prvních dvou alb) nebo Morbid Angel (pravděpodobně Altars Of Madness). Do užšího výběru by se asi dostaly i desky Consuming Impulse (Pestilence), Mental Funeral (Autopsy), Necroticism (Carcass), Cause Of Death (Obituary), The Bleeding (Cannibal Corpse), In Their Darkened Shrines (Nile) a hlavně Dismember - Like An Everflowing Stream (podle mě jeden z nejlepších metalových debutů vůbec, který už kapela bohužel nikdy nepřekonala). Pokud bych měl vybírat i z technického, symfonického a melodického metalu, tak mě mezi prvními napadají třeba Unquestionable Presence (Atheist), Focus (Cynic), Communion (Septicflesh), Crimson (Edge Of Sanity), Slaughter Of The Soul (At The Gates), The Gallery (Dark Tranquillity) nebo Natural Born Chaos (Soilwork).

 

Pekárek
03.09.2017 23:50

Stray: Sorry:) Už se to nebude opakovat.
Nejlepší death album je pro mě Morbid Angel Gateways To Annihilation.

 

Valič
03.09.2017 21:46

Podobné žebříčky jsou vždy hodně subjektivní. Já sice za nejlepší desku Death považuji Symbolic, ale málokdy si ji pustím. Momentálně mě od nich nejvíc baví Scream Bloody Gore, protože z ní cítím čistou esenci toho původního death metalu v té nejkoncentrovanější formě (podobně jako třeba ze Severed Survival od Autopsy, Left Hand Path od Entombed nebo Slowly We Rot od Obituary). Nemám nic proti techničtějším nebo melodičtějším formám tohoto žánru, ale mě prostě daleko víc sedí death metal v té původní temné syrové primitivní podobě.