Last Hardrock Outsider

ASMODEUS - V tornádu starověkých mystérií (rozhovor)

Jsem rád, že se mi podařilo u příležitosti předem neavizovaného vydání nové desky získat pro rozhovor frontmana klatovských ASMODEUS Miloše Beštu, ale i dvorního textaře souboru Jana Petrička. Jak budete moci záhy posoudit, rozhodně se bylo s oběma o čem bavit. Zde je tedy výsledek, u jehož zárodku stálo mnoho dojmů z vynikajícího nového materiálu, desky „Oko Horovo“, která sice při prvním kontaktu působí divoce, jasně a přímočaře, ale po chvíli, zbrocena krví jak slayerovský „Reign In Blood“, vysílá i jiné impulsy , propracovanost a progresi, silnou atmosféru, ale především také charisma a opravdovost. V recenzi jsem sice pár dní nazpátek známkoval za 80%, ale nyní bych ostatním radil 10% přidat, tenhle hudební organismus je totiž zatraceně živý. Zde je tedy obsáhlý rozhovor.


Na apríla jste s ASMODEUS neočekávaně vypustili další řadové album - „Oko Horovo“, o kterém tvrdíte, že vznikalo velmi spontánně, během čtyř měsíců letos v zimě. Jak se to celé seběhlo?


Bešta: Jeden slunečný březnový den loňského roku jsem zavolal Frantovi Březinovi a říkám mu: „Františku, co kdybychom pro naše fanoušky připravili takové překvapení v podobě surově nahrané, narychlo složené desky? Takového řekněme dema? Nikdo by o tom nevěděl, ani náš manager. Udělat to všechno jinak, než jsme zvyklí. Nepárat se s tím, nešpekulovat, nepromýšlet, vytvořit nahrávku úplně naopak, inkognito, bez reklamy, bez avíza, bez přípravy.“ Františkovi se ten nápad zamlouval a odpověděl : „Do toho jdeme!“ Já jsem ale čekal na vhodnou chvíli, která přišla až 20. srpna, kdy jsme si dali první zkoušku a ukázali si tři skladby, které stejně jako ostatní následující, vznikaly vždy cca týden před další zkouškou v zrychleném módu, bez zdlouhavé filtrace nápadů, a tím pádem v nich zákonitě zůstala všechna energie. Nerozbíjela se další nějakou postupnou čistkou, jak to většinou bývá, když muzikant přehrává pořád dokola na zkouškách složené motivy a začne váhat, zda je to tak správně a vylepšovat a vylepšovat. Tím po cestě poztrácí prvotní sílu nápadu. Psali jsme si jednotlivé pasáže na papír, abychom ve studiu věděli, jak jdou za sebou, protože na nic nebyl čas. Pod tlak a stres jsme se dostali naprosto záměrně. Další zkouška byla za čtrnáct dní a já přinesl rovněž tři nové věci a tak to probíhalo až do 12. listopadu, kdy se natáčelo. Pro mě jako autora to byl hodně velký adrenalin, protože po natočení základů nebylo vůbec jasné, jak budou vypadat texty, pěvecké linky a doplňující melodické kytary. To se všechno dělalo až poté, v následujícím měsíci, abychom zbytek nahráli začátkem ledna a album dokončili. Byla to vzrušující jízda a mohu po pravdě říci, že strhla naprosto všechny zainteresované k velkému výkonu.


Volný koncept sice staví na kulisách ze starověké mytologie, ale ona symbolika má dle mého význam i co se týče metaforického přenesení do naší dějinné etapy, do současnosti. Je album také reakcí na současné společensko-politické dění ve světě?


Bešta: Po Kleinerovi jsme nechtěli dělat další „politické“ album, ale víceméně ponechat náměty spíše v mytologické rovině. Nicméně to, co dnes a denně sledujeme kolem sebe, člověka nemůže nechat chladným, a tak Honza zcela logicky zacílil v úvodní skladbě i na onu znepokojující situaci a vývoj v Evropě.


Petričko: Líbilo se mi, jak jsi v recenzi psal o tom přesahu starobylých mystérií do dnešní doby, protože přesně tak to bylo myšleno. Nejen v rovině metaforické a metafyzické, ale i v reálné podobě. Třeba úvodní Smečka prince Šavlozuba byla už v prvopočátcích myšlena jako alegorie na šavli muslimského půlměsíce a fanatismus novodobých džihádistů. Kdy místo křesťanského chrámu vyrůstá islámský zikkurat, kdy se kovový úd tře o bezbrannou Marii Bohorodičku, kdy se prostě rodí nový druh člověka, takzvaný homo lycanthropus, kdy muslimská mula plive na křesťanské symboly, na toho oslíka, na jehož hřbetě vjel jistý Jošua z rodu Davidova do Jeruzaléma, a tak dál. Já ty obrazy v duchu jasně viděl. Vím, že je to zjednodušení, ale nepíšeme román, ale písňové texty, které by měly podněcovat fantazii, provokovat, možná i nabádat k dalšímu studiu a většímu rozhledu. Z Beštova ASMODEA na stará kolena už nikdo tancovačkový bigbít neudělá, a tomu prostě odpovídají i texty, které by měly patřit k celkovému rukopisu kapely. Žijeme ve zvláštní době, nemůžeme pořád psát jen o chlastu a lásce…




Pohrával jsem si z pohledem na věc, že byly ony pro vaši kapelu už velmi specifické texty tím prvním, co z nových skladeb existovalo a co podnítilo vznik této řadovky. Jak šly ony střemhlavé práce přesně po sobě? Můžeš nastínit celkový průběh vzniku?


Bešta: Jak jsem nastínil v první odpovědi - a obecně to platí pro každou desku ASMODEA - s Honzou, vyjma alba Vchod do kruhu, nejdříve vznikne hudba s nafrázovaním v tzv. svahilštině a Honza pak napíše text na slabiky přímo do pusy. Ne jinak tomu bylo i teď, kdy zhruba za jeden měsíc po natočení základních partů - bicí, basa, rytmické kytary - vznikaly teprve melodické linky, které jsem odesílal Honzovi a on rovněž ve zrychleném tempu otextovával. Rovněž melodické a sólové kytary, které skládal František Knetl, dostávaly svoji finální podobu až v měsíci následujícím (prosinec) po natočení základů. Prioritní bylo, ponechat tam vše, co si kdo z nás vymyslí, pokud to nebude vysloveně bourat skladbu jako takovou. A to jsme dodrželi. Roman si udělal bicí, Žába zaranžoval basu a František krášlil kytarově. Každá skladba má striktně tři nápady, pouze Černé vody Ninive čtyři. To byl cíl - nekomplikovanost, přímočarost, funkčnost, bez kudrlin.


Petričko: Předně je třeba poopravit tvůj názor v recenzi, kdy se domníváš, že Miloš moje slova napasovává do hudby, protože je to přesně naopak. Nejdříve je vždy jasně daná pěvecká linka a pracovní svahilština, na kterou se potom snažím naroubovat slova. Jsme na sebe s Milošem zvyklí, takže už to jde docela snadno. A tentokrát to byl opravdu fofr. Snad to na textech není až tak poznat. Protože – a ty to víš možná sám u svých článků – když už je všechno hotovo, tak tě napadají lepší věci a co by se dalo udělat jinak…


Jasně, ale díky jejich propracovanosti jsem dostal pocit, že byly odrazovým impulsem. Pracují s vysokou obrazotvorností a je pro ně typická určitá forma abstraktní mozaiky, kdy jsou starověké symboly, úkazy a bytosti střídány s verši popisujícími všednosti současného světa. Je to tím, že se podstata lidstva nemění a pokud odhodíme onu historickou krustu, setkáme se s podobnými vzorci chování, ať už 5tisíc let před Kristem, či dva tisíce let po něm. Je tedy „Oko Horovo“ především o nevyléčitelnosti lidských duší? 


Petričko: Já bych s tím asi souhlasil. Důležitým artefaktem textů je třeba mýtický Fénix, který neustále umírá, aby následně opět zmrtvýchvstával z popela. Což je do jisté míry symbol určité časové smyčky, v nichž se civilizace rodí, kulminují a upadají, pořád znovu a znovu. A člověk vlastně žije, přeneseně řečeno, svůj život stále dokola a je odsouzený, vnějšími i vnitřními impulsy a pokušeními, opakovat stále stejné chyby. To je leitmotiv, o kterém uvažují nejen autoři sci-fi, ale třeba i seriózní filosofové.


Bešta: Tohle je typický Honzův nezaměnitelný rukopis a řekl bych, že originální, autentický. Kdo sleduje naši společnou práci - a nejen v rámci ASMODEA (např. desky A+, Lord) - ví, že se tohle spojení minulosti, přítomnosti, budoucnosti a zcela určitě i třeba mimoúrovňových a jiných vesmírných světů, v naší tvorbě prolíná. Líbí se nám to. Zda je na téhle či oné desce více výpovědí o lidské duši či více věcí, které čerpají z nejrůznějších oblastí historie, vědy, filmu, čísel, statistik, jevů nebo objevů, je v podstatě jedno. Vždy jde o spojení s člověkem, s jeho chováním, konáním a emocemi .




V konceptu není místo pro hranice, jak si totiž mám vysvětlit koexistenci starověkých barbarských vládců, vedle odkazů na symboly mnohem mladších náboženství – křesťanství, islám…? Hodně velkým a vše spojujícím tématem konceptu jsou především síly zla bažící po ovládnutí všeho dostupného, což je patrné už od úvodní pecky „Smečka prince Šavlozuba“, přes titulní skladbu až po hitovku „Parazit“, co k tomu všemu můžeš říct?


Petričko: Jo, tématicky je to trochu dortík pejska a kočičky. Starý Egypt, Bible, okultismus, Lovecraft, Poe, Bradbury, satanismus, islám a bůhvícoještě. Někomu to celé sedne, jiný to odzívá, další se tomu vysměje – ok, naprosto v pohodě. My si za tím takhle stojíme, přece je to už nějaký typický rukopis ASMODEA poslední doby. Zase mě zpočátku jímala hrůza, říkám si, ty vole, tvrdý metal, někdy až klasický thrash - a zase české texty? Vždyť to bude urputné, trapné, ve výsledku hloupé. Na druhou stranu je to prostě textařská výzva, ke které mě Miloš zase přemluvil. Já už chtěl se spoluprací praštit někdy před patnácti lety, kdy jsme dělali Sabat v Carnegie Hall, ale pořád to tak nějak spolu zkoušíme. Já si Bešty velmi vážím, asi to je tím. Když vidím jeho zápal, elán, systematičnost a poctivost, s jakou tuhle kapela vede a pojímá, tak vždycky nakonec kývnu. A v tomhle případě mě navíc lákalo napsat slovní výplň v duchu témat, které mě na sci-fi nejvíc baví. Takže z toho vznikla tahle fantasmagorie…


Bešta: Vždycky, když Honzovi předestřu nový koncept k následující desce, je buď nadšen nebo naprosto rozpolcen ve smyslu – sakra, co já s tím budu dělat, aby to nebylo „pitomé“. Když jsem mu řekl, že musíme Kleinera uvařit v kotli jako Dorotu Máchalovou :-) a že to nemůže být jinak, tak se zděsil mého pohádkového přístupu. Ale ano, poradili jsme si. Jsou desky, které mají vysloveně koncepční charakter – viz. Vchod do Kruhu, Kleiner nebo připravované D.N.O., a pak ostatní, kde je čistě na Honzovi, jaká témata zvolí a co všechno do nich vloží. Pamatuji si např. na desku, kterou jsme nikdy nesložili. Chtěl jsem vytvořit album skladeb, ve kterých se budou objevovat typické melodické motivy a hudební postupy států z celého světa a jejich kultur. Asi jsem zřejmě v době, kdy jsem měl tenhle nápad - a to je dobrých patnáct a možná i víc let - nebyl ještě skladatelsky dostatečně připraven pro jeho realizaci. Každopádně Oko Horovo není konceptuální deska, možná, že tak trochu působí, že vzbuzuje v posluchačích velkou dávku obrazotvornosti ve spojení náboženství, symboly a současnost, ale není tomu tak.


Právě dark-metalově vedená hymna „Parazit“ mne díky své přímočařejší stavbě a tklivým kytarovým vyhrávkám připomene tvorbu lídrů metalu devadesátých let PARADISE LOST či TIAMAT. Nicméně když zde zpíváš v hlasové poloze evokující mne projev Aleše Brichty, song dostane patřičně jiný šmak a jakousi, pro tuzemského metalového fanouška lákavě hitovou patinu, cítil si během nahrávání něco podobného? Byl úmysl spojit chytlavý song s názvem „Parazit“ s projevem velmi známého českého zpěváka, jenž pár let nazpět vyvolal pozdvižení skladbou „Deratizér“ nebo je to jen můj náhodný pocit?


Bešta: Tohle je mýlka. Je to úplně jinak. Chtěl jsem vytvořit jednoduchou píseň o jednom motivu, který se bude jako kolovrátek opakovat tři minuty (nakonec jsou tam dva i s mezihrou) a zpívat podobnou barvou hlasu jako Peter Steele z TYPE O NEGATIVE. To se mi podařilo na pracovní nahrávce ve svahilštině naprosto dokonale :-). S češtinou už to tak jednoduché není a navíc bylo zásadní nechat zpěv v této hlasové poloze srozumitelný (to jsou ty nohy v obýváku na odposlechu :-) - viz. recenze). Takže se musel přes tři kompresory vykreslit do ostra, a pak je to samozřejmě jinak. Kdyby mohl být víc zapasován do muziky, hned by působil odlišně. Jsou to takové zvukařské manévry, použitá technika jak v hrdle, tak ve stroji. Pak může evokovat zmíněného Brichtu, ale myslím, že jen vzdáleně, i když v některých polohách máme podobný nádech v barvě hlasu. Jinak se skladbou Deratizér nemá společného zhola nic. Ani v tématu textu ani ve ztvárnění. Parazit je z mého hudebního pohledu „dvakrát hoří“, protože v jednoduchosti je síla, to je všechno… :-)


Petričko: PARADISE LOST, TIAMAT, zajímavé, všechno mé oblíbené kapely. Já bych možná dodal ještě TYPE O NEGATIVE, ten jejich goticko-romantický opar z té skladby cítím. Pamatuji si, jak zvukový mistr Pavel Brom nabádal Miloše, aby jeho hlas slyšel i předčasně zesnulý Peter Steele tam někde nahoře. Všechny texty vznikly na jeden zátah, s jednou jedinou výjimkou, kterou je právě Parazit. Původní textová verze se až příliš odkláněla od jednotného duchu alba, tak jsem ji – až nerad – přepsal. Miloš mi prostě slušně, jemně, leč neústupně řekl, že takhle tedy ne, že by to rozbíjelo celkovou náladu desky. Téma se ale podařilo zachovat – prostě parazit, jakýsi cizopasník, který sedí jako žába na mozkovém prameni, ovlivňuje naše myšlení a činy, aniž bychom si toho byli vědomi. S Deratizérem neposloužím, s Brichtou se sice známe dlouhé roky, ale já jeho tvorbu už dvacet let nesleduji, tu skladbu jsem ani neslyšel, i když vím, že jí bylo něco politického podsouváno. Spíš se jedná o barvu Beštova hlasu, která někdy může Brichtu evokovat, někdy třeba i Kocába. Nebo když jsem slyšel jeden fragment z písně Černé vody Ninive a volám Milošovi, že jsem nevěděl, že tu hostuje Vilém Čok…




Jaké skladby v konceptu osobně nejvíce oblibuješ? Můžeš říct nějakou zvláštní zajímavost o některé skladbě na novince, nebo nějaký spontánní dojem z jejího vzniku? Jak hladké vůbec bylo ono roubování instrumentů na sebe, nápadná je zde totiž především určitá propracovanost utvořená tak, aby deska vyzněla zároveň barvitě, a rovněž tak jak se jí povedlo, tedy přímočaře?


Bešta: Na rozdíl od Kleinera, kde jsem musel ctít určité obrazové zákonitosti, jako kdybych tvořil filmovou muziku, se mi z tzv. voleje skládá naprosto přirozeně a fantasticky. Některé melodické motivy, které člověka napadnou kdekoliv, a to doslova, si ihned napískám do mobilu. Pak je mohu v pravý čas použít. Není to tak, že bych měl dopředu připravenou celou desku, kdepak, to ani náhodou. Ale stačí mi malý kousek a já si potom zbytek rozpracuji. Pravidlem je, že vše musí působit naprosto přirozeně. Většinou si zpívám motivy jako písničky a co mi přijde jako pokračování nejpřirozenější, zůstane. V případě Oka bylo emocionálně nejvíc vzrušující, jak se všechny skladby postupně proměňovaly až do jejich finální podoby. S každým dalším nástrojem a notou, měnily svůj vzhled jako chameleon. To bylo něco nepopsatelného. Ano, muzikant to zná z natáčení, jak skladba, která má neskutečný šmrnc ve zkušebně, nakonec nevypadne ze studia tak jak předpokládal, je prostě jiná, někdy je z toho nadšen, jindy třeba mírně zklamán, ale to tak prostě je. Základem ale bezpochyby je, aby na kvalitní desce, která má držet pohromadě jako celek, bylo takových „výplňových“, „vatových“ nebo ještě lépe řečeno průměrných skladeb co nejméně. Optimální by bylo deset věcí = deset hitů. Ale pokud se dostaneš na sedm, osm velmi kvalitních písní a dvě, tři jen lehce nadprůměrné, řekněme 70%, pak jsi King. Teprve až v celku se projeví to, zda je skladatel kvalitní, průměrný nebo špatný. Na jednom singlu to nepoznáš. Ten je zpravidla příslušným producentem vyšperkován tak, jak to jen jde.


Co ti vůbec ve výsledku dělá na novém albu největší radost?


Bešta: Největší radost mi dělá atmosféra v kapele. I když jsme taková poskládaná sestava lidí, kteří se vidí v podstatě jednou za uherský rok, můžeme se spolehnout jeden na druhého v tom smyslu, že zabereme v pravou chvíli na 100% a už si ani nemusíme nic říkat. Myslím, že tahle sestava je v dějinách skupiny tou nejvíc metalovou a nejvíc hudebně do sebe zapadající jako kolečka z orloje. Je to zajímavé, sedli jsme si jako lidi i jako autoři hudby. A já to vidím tak, že pokud někdo z nás řekne, kluci už mě to nebaví nebo nechci to dál dělat a tím myslím i Honzu Petrička, jakožto pátého člena kapely, ASMODEUS skončí. Žádná další sestava už nebude. Nemá se říkat nikdy neříkej nikdy, ale já to tak cítím. Neměl bych už další sílu tvořit novou kapelu a seznamovat nové členy s její filosofií, která je v každé kapele specifická.




K detailům. Ve skladbě „Kniha mrtvých“, kterou rovněž považuji za jednu z nejchytlavějších, je brána inspirace z díla H.P. Lovecrafta, jak blízké je ti tohle dílo? A ještě tento song ve svém závěru vlastní i krátkou vokální exhibici po vzoru Serje Tankiana, z mého pohledu jde o zajímavý fórek obohacující jinak thrashový celek. Co o tomhle můžeš říct?


Bešta: Výklad textu nechám na Honzovi. Já osobně beru muziku jako celek. Hudba je jen jedna a všechno je v ní dovoleno. Proč také ne, že? Lidský mozek porovnává. Bere si vjemy ze všeho co slyší kolem sebe. Hledá přirovnání. Takže pokud to připomíná Tankiana, prosím. Stejně tak na lalalalalaj jsou cikánské melodie nebo Slavíci z Madridu. A v tom je to pěkné. Dělej a poslouchej hudbu pro radost, pro její krásu, pro emoce, které z ní čiší a je úplně šuma fuk, zda u toho drnčí elektrická kytara nebo hraje harmonika.


Petričko: Lovecrafta jako autora příliš v oblibě nemám, i když ho mám víceméně načteného. Jeho literární styl je takový zatěžkaný, těžkopádný, popisný, zvláštně strnulý, z dnešního pohledu příšerně staromódní. Spíš mě baví jeho životní osud, jeho obsese a děsuplné vize, kvůli kterým nestál jeho osobní život za nic, nakonec se zbláznil a zemřel jako choromyslný. Jeho odkaz ale přerostl ve skutečně kultovní statut, vždyť nevědomky stál u zrodu celé jedné literární disciplíny, kterou dnes nazýváme lovecraftovský horor. A možná právě ten se mimovolně táhne celou textovou složkou alba. Taková ta strašidelná makabróza, kterou dobře znají třeba příznivci death metalu. Ale stokrát raději tu mučivou Lovecraftovu obraznost, než vyumělkované konstrukce Dana Browna a jemu podobných autorů takzvaných konspiračních thrillerů. I když třeba Šifra mistra Leonarda nabídla znamenitý, neodolatelný námět, přesně podle mého gusta. Jen to klipovité, senzacechtivé zpracování mě moc nebavilo. A ta Milošova čardášově-slovanská vsuvka? Paráda. Zase mě překvapil – a nutno dodat, že tentokrát ne tak nemile, jako s tou balalajkou na Kleinerovi…“


Vaši thrashovou minulost může posluchač pocítit především v rychlém výplachu „Prokletí Sodomy“, song dle mého skvěle poslouží konceptu a postará se o jeho přitvrzení, ztemnění, jaký máš na tuhle věc názor? Jak si ceníš této písně?


Bešta: Možná tě a fanoušky teď trochu zklamu, ale pamatuji si na jeden rozhovor mezi Pavlem Karlíkem, zvukařem ze studia SONO a Robertem Kodymem, který znám z vyprávění. Robert mu tehdy říkal, že je mu už proti vůli skládat na WANASTOVI VJECY pořád nějaké punkové vypalovačky, ale že v rámci dané škatulky, do které Wanastovky patří, tam prostě musí dvě, tři skladby tohohle ražení být. Ať chceš nebo ne. To ti fanoušci prostě neodpustí. A stejně tak je to i s deskami ASMODEA. Pro mě je tzv. rychlá polka nebo thrashová sypačka vyčerpaný žánr. Tam už se nedá nic nového vymyslet, takže je třeba to nějak umě okrášlovat a recyklovat, aby se udržela +- kvalita. V podstatě mě nečiní potěšení pořád vkládat tyhle opakující se rytmy do muziky. Ale musí to tam být v rámci příslušné škatulky, tak se s tím snažím všemožným způsobem něco udělat. Někdy se mi to vyvede lépe, někdy hůře. Je to jedna z věcí, která se mi skládá špatně. On tě typ podobných skladeb skladatelsky nikam moc neposouvá a to mi na tom vadí nejvíc. Svoje „výplachy“ jsem si prožil v devadesátkách J a teď už je třeba jít dál.


Petričko: Už dlouhé roky mě Bible fascinuje, byť můj vztah k ortodoxnímu pojetí víry není až tak vřelý, jako u manželky. Ta je hluboce věřící a ve svém volném čase pracuje jako kurátorka sboru Českobratrské církve u nás v Černošíně. Často spolu vedeme diskuse, každou chvíli mi vyčítá, že si z Bible beru jen taková ta mediálně atraktivní téma a to důležité mi uniká. Což je třeba právě případ Prokletí Sodomy, jako starozákonního mementa. Oko za oko, zub za zub, jak jsme se to s Milošem pokoušeli definovat už na Kleinerovi. Smilníš, kradeš, odvracíš se zpupně od Boha Stvořitele? Tak to s tebou uděláme krátký a bolestný proces. Proto i těch novozákonních třicet stříbrných, jako symbol korupce a zrady. Možná nejsem věřící v pravém slova smyslu, ale z celého srdce vyznávám kreacionistické pojetí světa.




Nejpřívětivější skladbou je zde patrně „666 očí Satanových“. Upoutala mne především textem plným symbolů evokujících u mne rétoriku nějakého rytířského řadu, její vážnost, obřadnost a pýcha, vždyť stačí zmínit…“vůdce legie, centurion v branách Říma“, „šestkrát objeví se v čele státu“ nebo třeba „tvář svou zakryje… dlaní, v které kopí třímá“ či o zrození vyvoleného ďáblova syna ono takřka oslavné „vstoupil řezem císařů“. Co o téhle písni můžeš prozradit?


Petričko: Co se týká textu, tak ten je naivní, prvoplánový, poněkud poplatný hollywoodským filmům, jakými byly třeba Rosemary má děťátko nebo Omen. Byl to trochu záměr. Naším prapodivným údělem, a možná i smyslem života, je to, že buď pořád vyhlížíme konec světa, anebo očekáváme příchod jakéhosi spasitele. A proto textové téma skladby není nic nového, spíše naopak. Zrod Satana, zprvu nevinného dítka, které se záhy promění v bestii, na kterou můžeme jen s posvátnou hrůzou zírat. Vzpomínám si, jak jsem podobně mnoho minut zíral na obal alba „Failures For Gods“ amerických IMMOLATION. Ten jsem měl před očima i při psaní tohoto textu. Ovšem skutečný problém nastal v závěru, kdy si Miloš vymyslel ty přes sebe se vrstvící hlasy. To bylo skutečné autorské peklo, protože bylo třeba na sebe navrstvit dvě sloky a ještě skončit tím identickým „v pomalém rytmu dál.“ Nakonec jsem tam vymyslel to „vstoupil řezem císařů“, což se nakonec ukázalo jako v dané chvíli optimální a docela originální.


Je to jedna z nejlépe vklíněných vět na albu... :-)


Bešta: Jo, to byl opravdu pro Honzu oříšek, ale ve finále jsem mu napsal české frázování na papír a v pohodě to zvládnul. Já říkám, že už se v těchhle skladbách trénuji na chystaný muzikál, o kterém ještě bude řeč, ale je to myšleno samozřejmě v nadsázce, protože silně melodické písničky, to je něco pro blaho mé duše.


Hodně se povedl závěr v podobě skladeb „V ruinách města Ur“ a „V černých vodách Ninive“, ty celek výborně vygradují, jsou hodně barvité a ony mytologické obrazy z časů Starého zákona a starších věků se dle mého povedly. Můžeš k tomu něco dodat? Bylo už předem jasné, že půjde o finále – o prozření neměnnosti lidské podstaty, která prostě není čisťounká a nevinná?


Bešta: Od začátku bylo jasné, že chceme desku gradovat s každou další skladbou. Aby křivka krešenda rostla. Podařilo se. Fanoušek se musí dostat do stavu, že po zaznění posledního tónu, okamžitě pustí desku znovu. Pokud to tak máte, milí příznivci Asmáče, je to dobré znamení a dopadlo to přesně tak, jak jsme chtěli. Jistě se ti mnohokráte stalo, že jsi poslouchal nějaké cédéčko a při čtvrté skladbě pro tebe vlastně deska skončila. Kapela naskládala své tři nejobstojnější hitovky na úvod a konec. To je přesně to, co nemám rád, stav kdy dál nemáš co nabídnout, co poslouchat. Podobné je to bohužel i na většině koncertů. Nejdřív tě to zarazí do židle, a pak znuděně odcházíš na bar na pivo, protože se nic dalšího zajímavého neděje.


Petričko: Ona města Ur, či lépe řečeno Uruk, a Ninive, jsou v Bibli zmiňovány a pro archeology jsou dnes synonymem prastarých aglomerací, byly to vlastně městské státy v Sumeru, v Babylónii a v Asýrii, s nesmírným vlivem. Dodnes je obklopuje aura tajemství – kdo je postavil, za jakým účelem, co se v nich dělo, jak byly zničeny? Co se týká textů, tak právě V ruinách města Ur jsem se pokoušel akcentovat ve větší míře ten zmíněný lovecraftovský horor a Černé vody Ninive je můj osobní miláček, dle mého možná nejlepší skladba na albu. Chtěl jsem desku slovně zakončit ve smyslu, že všechny předchozí skladby vlastně ústí do slepé uličky, protože na lidský život stejně není lék, nelze ho vykořenit, že je jako virus. Po hudební stránce mě ta věc velmi oslovuje, kapela tu podává skvělý výkon a Miloš znovu potvrzuje, jaký je to skladatel.




K albu nebudete koncertovat, naopak už avizujete další koncepční placku na rok 2020, kterou nazýváte pracovně „D.N.O.“, můžeš předem o tomhle, zatím vzdáleném díle něco říct?


Bešta: D.N.O. bude vlastně takový „film“. Tím chci říci, že budu skládat jednotlivé písně podobně jako u Kleinera. Tzn. na předem jasně dané obrazy. Víc prozatím nebudu prozrazovat, bylo by to posléze bez překvapení a i když další CD na rozdíl od Oka avizujeme, nechme alespoň příběh v tajnosti. Prozradit však mohu skutečnost, že příští rok, pokud mě paměť nešálí, dožije ASMODEUS 30 let a z tohoto pohledu je velmi pravděpodobné, že nějaký koncert na oslavu proběhne a pro fanoušky, kteří se vystoupení zúčastní, možná připravíme dárek. Zatím jsme o tom jen tak zlehka hovořili, takže vše nechme otevřené. Že by další Apríl?? :-)


Petričko: Nějaké schéma příběhu se nám už rýsuje, ale jen v hrubých obrysech a v náznacích. Pořád netuším, jak to textově uchopit, ale nějaký čas ještě je, teď ale nevím zhola nic. Ještě dřív by ale měla dojít nějaké realizace jakási rocková opera, nebo muzikál, který jsme nazvali Kladivo na pýchu, tam už je koncept víceméně jasný, už se to rýsuje. Vychází ze středověkých klatovských reálií. Miloš je patriot, vždycky chtěl něco podobného udělat, mohlo by to být zajímavé. Pilotní song už je hotový.


Bešta: Ano, k tomu je třeba dodat, že rockový muzikál Kladivo na pýchu se bude celý na dvoj CD zaznamenávat ve studiu na podzim 2018. Měl by čítat 20 skladeb a poté ho chceme nabídnout k pódiovému ztvárnění. No, prostě, máme co dělat. :-) :-)


26.04.2017Diskuse (15)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
28.04.2017 15:27

Tak z toho by se posral i Darth Vader.

 

Valič
28.04.2017 08:57

Carcass: Tak třeba já si peklo představuji nějak takhle: https://www.youtube.com/watch?v=_obIgcL2gg8

 

wuxia
28.04.2017 08:18

Peklo jsou ti druzí :)

 

carcass
27.04.2017 21:58

furt nějaké peklo? Co to je vlastně to vaše peklo? :-)

 

Bluejamie65
27.04.2017 19:01

Ale v Egyptě museli i bohové do pekla, a to každou noc.

 

wuxia
27.04.2017 12:38

Peklo se nikdy nemýlí :)

 

Stray
27.04.2017 11:06

wuxia: To je celkem otravný, ale zas seš za to placen a děláš to v čistotě. :-) Kdežto já mám tohle jako koníček zadáčo a real work je někdy pořádnej voser, kterej bych za státní průměr bez všech těch příplatků a prémií nikdy nedělal, ale to už zacházíme do roviny, kterou nechci nějak dál rozebírat, spíš jsem chtěl říct, že každej stav má něco do plusu a něco naopak, a ve výsledku je to vlastně nakonec jedno, protože všechna voda odteče a Kuba se dostane za muže Stázině. :-)

 

wuxia
27.04.2017 10:46

Teď zrovna sedím u stroje, sluchátka na uších, a přepisuju, zastavuju, vracím se :).

 

Stray
27.04.2017 09:16

Tak jo, :-) nezávidím. První a poslední rozhovor, který jsem dělal s diktafonem v ruce, byl s Kayem ze SUNSHINE pro MP v roce 2005.

 

wuxia
27.04.2017 08:42

"je možné si v roce 2017 představit, že bych podobně dlouhý text nahrával, ať už ze Skypeu nebo dokonce na diktafon, a pak pracně přeťukával z neustále zastavovaného a pouštěného záznamu?" Věř, že je...i v roce 2017.