Last Hardrock Outsider

ASMODEUS - Jak vyrobit past na bestii (rozhovor s Milošem Beštou)

Klatovští ASMODEUS s novým albem nespěchali, několik let pauzírovali, nabírali tvůrčí síly, až po čase si začali ujasňovat nové koncepční téma. Nakonec však výsledek stojí po všech stránkách za to. Deska „Past na Davida Kleinera“ vyšla v polovině prosince 2014, přesně dvaadvacet let od vydání debutové desky „Prosincová noc blíže neurčeného roku“. Na otázky týkající se převážně nového díla mi odpovídal frontman kapely Miloš Bešta.

 

V prosinci 2014 vyšla vaše nová deska „Past na Davida Kleinera“. Můžeš tedy čtenáře spravit o okolnostech jejího vzniku? Jak dlouho vůbec probíhala její tvorba? Myslím celkově od prvotního nápadu, přes vymýšlení děje, tvorbu textů a skládání hudby samotné, až po samotné nahrávání.

 

Už v roce 2009 jsem debatoval s Honzou Petričkem nad tímto tématem a oba dva jsme cítili, že uchopit tenhle příběh a zpracovat ho tím správným směrem nebude žádná legrace nebo procházka růžovým sadem. Že to bude několikeré přepracování scénáře, stejně jako když se chystáte natočit kvalitní film. No a následný rok 2010 vznikl první skript, který pak zrál celé dva roky. Měnil se, upravoval, vychytával. Teprve poté (2013-2014) se začala chystat hudba. Její složení zabralo přibližně rok a čtvrt. V květnu 2014 se zahájilo nahrávání.

 

Téma osobně shledávám atraktivním. Kdo vlastně přinesl ten základní námět? Jak vůbec došlo k volbě tohoto tématu? Předpokládám, že na začátku se dostavil určitě nějaký hlubší podnět k tomu, vytvořit koncept podobně temný, mrazivý a současný.

 

Volba tématu je odrazem mých pocitů a následně reakcí na aroganci a neomezenou moc takových Kleinerů, kterých je kolem nás v běžném životě a vůbec po světě nepočítaně. Lidí, kteří nemají z ničeho strach, jen ze své vlastní smrti. A pokud odlehčím situaci, nemohu nezmínit pohádku „S čerty nejsou žerty“ a citát z ní: „Ať už peklo bylo nebo ne, vymyšleno bylo dobře. Když se kolem sebe rozhlédnete, zjistíte, že i dnes spoustě lidí peklo chybí.“ Takže původní zadání bylo jednoduché: odnést Kleinera jako Dorotu Máchalovou do pekla a tam nemilosrdně vhodit do kotle. Oni ji v té pohádce také zabijí a nikomu to nepřijde divné. A je to tam i vidět, jak se zakouří, když ji tam vhodí, né? Nejtěžší ale bylo, napsat to tak, aby to celé nepůsobilo hloupě. Na druhou stranu jsem neměl sebemenší pochybnost o tom, že by se to Honzovi nepodařilo. Vždyť spolu skládáme už od roku 1997. Co se týká toho konkrétního jména, které může evokovat jak Davida Ratha, miliardáře Kelnera, nebo pradávný rod Izraelitů, Honza měl v té době rozpracovanou sci-fi povídku ohledně mimozemské invaze. Šlo o to, že vetřelci určité lidské bytosti konvertují do otrockého stavu… a hlavní hrdina začíná svůj deník takto: „Jmenuji se David Kleiner a máma by mě už asi nepoznala.“ A já Honzovi říkám – David Kleiner… uděláme na něj pěknou past.

 

 

 

Jak vůbec při takto náročném projektu pracujete? Zřejmě jde o schématickou práci? Vzniká první hudba, do které se pak vlepí texty vymyšlené na základě předem daného námětu, nebo je tomu snad naopak a slova byla první a jim jste přizpůsobili hudební složku?

 

Ano, jde o systém, jisté schéma, kdy nejprve vznikne námět, příběh a jednotlivé obrazy, podle kterých pak postupuji při skládání hudby. Je to nesmírně důležité „vidět“ - co se odehrává v textu, co se „odehrává na plátně“, jak se příběh vyvíjí, jak se mění pocity a nitro hlavní postavy a lidí kolem ní. To vše musíte v hudbě zobrazit, aby měla tu správnou sílu. Aby se v ní odrazili emoce, aby dýchala. V tomto případě psal Honza texty na vokální linky. Vlastně jsme pracovali jen jednou odlišně – v rámci koncepce „Vchod do kruhu“, to jsem psal hudbu na jeho texty…

 

Deska je určitou metaforou, jež je inspirována nedávnými politickými a kriminálními kauzami. Existuje snad nějaká, jejíž důležitost byla pro vznik vašeho konceptu větší než jiné?

 

Deska není spjata s žádnou konkrétní kauzou. Námět a vlastně první skript vznikl už v roce 2009 a celkově odráží stav celosvětově. Kleiner stojí v rámci fronty na smrt“ spolu s dalšími „deseti tisíci“ jemu podobných -  a jen malý zlomek těchto lidí má šanci před onou bránou a zdí smrti odejít mimo, dostat tzv. druhou šanci. Jsou to Ti, kteří nikdy nezabíjeli nebo nenechali zabít. Připodobnění k jmenovaným v bookletu, jde spíše konkretizaci podobného typu lidí, kterých se takzvaná kleineřina týká. A podotýkám to období 2009/2010, kdy ty nejvýživnější kauzy byly teprve na spadnutí...  třeba můžu doložit mailovou korespondenci s Honzou na konci jara 2012, kdy se provalila krabice od vína s Rathem… a my si psali – další David… Král Úžasný Krásný?!

 

ASMODEUS dnes fungují prakticky v nové sestavě. Obklopil ses třemi novými spoluhráči. Můžeš je tedy představit a říci něco ohledně jejich nástupu do kapely, případně kde jsi na ně narazil?

 

S klukama se znám už hodně dlouho. František hraje kytaru v MORTIFILII, Roman tluče bicí ve SNAIL a Dalibora znám z působení v klatovských PROMISES, kde dříve hrával. Poslední alba MORTIFILIE i SNAIL jsem těsně po sobě produkoval (2011,2012), takže své spoluhráče jsem měl velmi detailně okouknuté. :-) Navíc jsme měli takovou dohodu, že nejdříve doděláme práci v jejich domovských kapelách a až poté se vrhneme na novou desku ASMODEUS. Měli do toho velkou chuť.

 

Texty k nové desce tedy obstaral váš dvorní skladatel Jan Petričko. Předpokládám, že jsi s jeho prací spokojen. Jak dlouho jeho služeb využíváte? Zajímal by mne způsob fungování spolupráce s textařem. Zdali většinou verše tvoří na předem načrtnuté zpěvové linky, nebo se naopak vše postupně tvaruje a na sebe napasovává?

 

Víš, na to je velmi jednoduchá odpověď. Jak jsem zmínil výše, známe se dobrých dvacet let. První návrh textu pro mě napsal už v roce 1995 na desku „Příjezd krále“, ale tehdy jsem jeho služby ještě nevyužil, koncept desky byl hotov. Potkávali jsme se obvykle v jeho rozhlasových pořadech, v minulosti napsal i recenze na desky ASMODEUS, takže jsme se celkem dobře znali. Postupně jsme ale oba zjistili, že máme shodný pohled na spoustu věcí. Filmy, muziku, vnitřní cítění, opravdu řadu věcí jsme cítili podobně, ne-li shodně. Takže Honza se stal mým opravdu dobrým kamarádem, kterému nemusím vysvětlovat, proč to či ono tak nebo tak vidím, proč to či ono tak hudebně cítím, chci a naopak. Jeho používání vnitřních rýmů a celková výstavba textů je opravdu klasa. Vždyť jeho poetičtí guru jsou Kryl, Villon, Shakespeare…


Co se týká postupu práce, zkusili jsme už obojí. Album „Vchod do kruhu“ vznikalo kompletně s texty nejdříve, a pak teprve hudba. Ostatní alba, byla nejdříve zhudebněna a na tzv. „svahilštinu“ posléze otextována. V tom je totiž Honza mistr. Dokáže naprosto výjimečně napsat na jednotlivé slabiky smysluplný text, takový, který má hlavu a patu. A to jak v českém jazyce, tak v angličtině. Nicméně to nejpodstatnější je třeba říci. Vždy nám šlo o to, a celou dobu naší spolupráce se o to snažíme, aby textová a hudební složka byly k sobě 1:1. Aby byly vyrovnané a tím abychom předkládali fanouškovi maximum možného. Navíc v českém jazyce. Vchod byl reflexí na Akta X, Sabat na tehdejší společenskou situaci v globálu, Řetěz obrážel vizionářské texty Bradburyho, Kinga, Poea…


A prakticky? Honza to už řekl na DVD „Muka existence“ – že nejdůležitější je pracovní schůzka u něj v Černošíně, vesničce za Stříbrem, kdy si pustíme demáče a zpíváme spolu a korigujeme a upravujeme… řveme, hulákáme, smějeme se… jeho manželka Marcela nám upeče dobroty a stáhne se :-), pak máme kostru desky hotovou…

 

 

 

Vím, že je ještě brzy z pozice autora něco hodnotit, zřejmě ještě nebudeš mít od díla odstup, ale jak to vlastně momentálně s novinkou cítíš? Už jsem od ASMODEUS slyšel celou řadu alb, ale žádné mne nechytlo tak jako „Past na Davida Kleinera“. Jde i podle tebe o vaše nejlepší dílo?

 

Zcela určitě to takto nelze tvrdit. Možná je nejkomplexnější, možná nejvyzrálejší.

 

Pokud budu přesný, líbí se mi skladbová různorodost, která však nepřekračuje jistou stylovou linii. Do vašeho technicky dobře zmáknutého thrashového mustru jsou často vpasovány melodické linky, vyhrávky nebo dokonce klasické prvky, tak jako je to zde třeba v případě skladby „Tanec s mrtvou labutí“, což je prakticky valčík obohacený smyčci, nebo třeba „Dar vzkříšení“, který působí jako majestátní stadiónový hymnus na závěr. Co je příčinou těchto skutečností?

 

Odpovědět mohu stručně, ale i obšírněji. Víš, „Past na Davida Kleinera“, celý ten příběh není jednoduché ztvárnit v metalové muzice. Vlastně to ani není o metalu. Já jsem člověk, který nevyrostl na metalové kytaře. Od druhé třídy jsem se učil (až do prváku na střední) na housle, tudíž moje vnímání muziky je z tohoto pohledu poněkud jiné. Vlastně je mi thrashmetalová krabička příliš těsná. Vyjádření emocí – to je základní a nejsměrodatnější záležitost na desce. Je mi úplně jedno, zda to zapadá do nějakého metalového konceptu ortodoxního fanouška nebo ne. Příběh a jednotlivé obrazy nemohou být „metalová klepačka“od začátku do konce. Jde o vzájemné propojení a návaznost příběhu, probuzení obrazotvornosti, jako když sleduješ film na plátně. Dýchání jednotlivých nálad a zobrazení pocitů hlavního „hrdiny“. Není možné hlomozit kytarami na plné pecky od začátku do konce. Je to v podstatě vyloučené. Cílem bylo dostat do nahrávky „duši“.

 

Deska je to sice různorodá, ale zároveň nepůsobí rozháraně. Lze vůbec z takto pevně semknutého konceptu vypíchnout nejoblíbenější místa?

 

Nelze z toho vypíchnout právě vůbec nic, ze zmíněných důvodů. Jedna skladba ovlivňuje druhou ve vzájemné interakci (emocionální - přenesené do tempa, tóniny, textu, obrazu), protože to je příběh, prolínají se, navazují na sebe. Žádná z těch písní nevznikala samostatně bez druhé. Kdyby tomu tak bylo, nedrželo by to pohromadě. Příklad: předposlední „O myších a hadech“ je vlastně popravou Kleinera, kdy v totální expresi skladba končí. Kleiner v jedné ze dvou rovin zemře. Logicky tedy musí následovat hudební rozvolnění, v podobě skladby „Dar vzkříšení“, a především pokání, kdy na nemocničním lůžku, kdesi na psychiatrii leží napojen na přístroje a celý příběh se mu zopakuje od začátku. Honza třeba chtěl, aby „Dar vzkříšení“ byl fade-out-instrumentál, jakési akustické zklidnění, prostě jsme o tom pořád mluvili…

 

Můžeš něco prozradit o studiu, kde deska vznikala? Má snad klatovské studio ExAvik něco společného s plzeňským Avikem? Kdo s vámi ve studiu pracoval a v čem byl jeho hlavní přínos?

 

Deska se natáčela v mém rodném městě v Klatovech. Od 1.1. 2013 zde funguje zbrusu nové, špičkové nahrávací studio ExAvik. Dovolím si tvrdit , že kvalitativně patří do kategorie „A“, pokud bychom studia rozdělili na A, B, C. Je to především  z důvodu  a) vynikající akustiky, kterou navrhl Pavel Karlík , zvukový mistr studia  SONO  za  b) způsobu záznamu zvuku v HD kvalitě a za c) skvělou, uvolněnou, domácí  atmosférou, kterou všem kapelám bez rozdílu poskytuje. Vezmi si, že za rok 2013 natáčelo ve studiu - 41 skupin a v roce 2014 -  43 skupin. A to mluví samo za sebe. Studio vzniklo tzv. na zelené louce na ploše 200 m2 a není tudíž vměstnáno do nějakých provizorních  prostor, které se musí posléze akusticky všelijak dorovnávat. Ano, studio je původně plzeňské studio ExAvik Pavla Broma, přestěhované právě do Klatov. Od vydavatelství Avik, které i nadále provozuje Jiří Sláma se oddělilo již v roce 2002. Úzká spolupráce mezi vydavatelstvím a studiem však nadále úspěšně pokračuje. viz.: http://exavik.cz/studio.html Desku zvukově připravil  Pavel Brom, stejně jako předešlé už od roku 1998, kdy jsme započali albem „Vchod do kruhu“ spolupráci s Avikem.

 


Když se zpětně ohlédnete na vaši diskografii, můžete v ní vypíchnout místa, která mají pro historii ASMODEUS zásadní hodnotu? Která svá alba z dnešního pohledu považujete za ta stěžejní?

 

To je těžká otázka. ASMODEUS se v prvních dvanácti letech své existence snažil s každou následující deskou přijít s trochu jiným žánrem, takže každá z desek měla svoji zásadní hodnotu pro určitou skupinu fanoušků. „Prosincovka“ jako debut byla samozřejmě nejzásadnější pro zaškatulkování kapely jako techno thrash, ale následný „Příjezd krále“, už silně melodický, „středověký“, zase oslovil jinou skupinu lidí. „Vchod do kruhu“ jako nejtěžší, koncepční  na poslech, je rovněž milníkem. Takže pokud bych měl jmenovat nebo vypíchnout alba se zásadní hodnotou, udělám to opačně. Vyjmu z diskografie album „Na jehlách“ a pokud nebudu počítat EP „Den zúčtování“ (ponechal bych ho stranou, jako takové pokračování prosincovky), všechna ostatní alba jsou zásadní. Debut, středověk, instrumentální lichost „Vchodu“, pak návrat k thrashi v podobě „Sabatu“, posun k rozmanitosti na „Řetězu“ a „Kleiner“, který to prozatím uzavírá. To je ASMODEUS – všechno anebo nic… berte, nebo nechte bejt…

 

V příštím roce předpokládám, že přijdou na řadu koncerty. Už máte představu o nějakých místech a o jejich počtu?

 

Ano, od března budeme koncertovat a chceme v průběhu roku odehrát cca deset až dvanáct vystoupení po celé ČR tak, aby byl v rámci spádovosti pokryt příslušný region. Koncerty nám postupně přibývají. Bude se jednat jak o klubové záležitosti, tak o středně velké festivaly.


29.12.2014Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
29.12.2014 14:56

Dík, i to je ovocem mé činnosti. :-)

 

DarthArt
29.12.2014 12:07

Dík za rozhovor, jsem velmi spokojen !!!

 




 

 

 

 

 

TOPlist