Last Hardrock Outsider

ASIA - Arena

Za vznikem a podobou komerčně vysoce úspěšné superskupiny ASIA, která započala svou pouť na počátku osmdesátých let, stál marketingově průbojně uvažující hejsek John Kalodner, pracující v té době pro nově vzniklý label Geffen Records. Čtveřice Steve Howe, John Wetton, Carl Palmer a Geoff Downes svým eponymním debutem „Asia“ sklidila ohromující komerční úspěch. Jen na americkém trhu se prodaly čtyři miliony kusů debutu. Deska, která se přesně trefila do své doby, byla nejen instrumentálně precizně vybudována, ale její melodický potenciál pevně cílil do hlavních vysílacích časů, napříč všemi radiostanicemi. Kapele přinesla množství obrovských hitů, plné kapsy bankovek a rovněž nehynoucí slávu. Ale žádná podobně uměle postavená group nepřetrvá věky a pozvolný pád nastal postupným drolením sestavy uvnitř. V polovině osmdesátých let a po trojici výborných desek bylo všemu konec a ASIA záhy uložena k ledu.


O novou resuscitaci se pokusil tahoun souboru, klávesista Geoff Downes na začátku let devadesátých. Na pomoc si přizval jak Howea, tak Palmera a navíc řadu předních osobností rockové smetánky. Jediným, kdo se ze starých časů nevrátil, byl zpěvák a baskytarista John Wetton. Jeho místo obsadil mladík s neméně impozantním hlasovým fondem, John Payne. Kapela na trh vypustila velice dobrou nahrávku „Aqua“, aby ji už za dva roky, ovšem v překopané a zúžené sestavě, doplnila skvostnou deskou „Aria“.


                                        Klasická ASIA v sestavě s Johnem Wettonem ...


Třetí comebackové album z roku 1996 nese název „Arena“ a patří mezi nejlepší nahrávky nejen Payneho éry, ale kompletní diskografie této pomp-rockové bohyně. I když se náš soubor znovu rozrostl o další hostující hráče, stále zněl velmi kompaktně a jednolitě. Předložený materiál vykazoval solidní známky variability a zasahoval do více hudebních směrů. Při pozorném poslechu zde krom obligátního AOR, uslyšíme i náznaky popu, progu, world music, či lehké hrátky s fusion.


Po předehře koketující právě s fusion a world music, je na druhé pozici připravena famózní titulní skladba „Arena“. Jde o emotivně nabitou věc, kterou protékají aristokraticky sošné melodie a nadýchané klávesové nachy, jež přesně symbolizují tvář nových ASIA. Ta je z velké části ukryta v hrdle Johna Payna, který svou výtečnou frázovací technikou vede znovu nastartovanou kapelu na další brilantní zteč. Barva jeho hlasu je velice senzitivní, příjemná a sametově hlaďoučká. Přímým pokračovatel skladby předešlé je píseň „Heaven“. Ta v první chvíli celkem evidentně evokuje tvorbu PINK FLOYD, avšak časem odhalí své výrazně ostřejší kontury. Ovšem i zde jasně plane ona vznešená atmosférická naléhavost. Payne je pánem všeho mezi nebem a zemí. V zpívaných refrénech je naprosto nedostižný. Výkladní pomp rock s tepající basou a bortícími se hradbami akustických kytar, to je píseň „2 Sides Of The Moon“. Že dovede ASIA i pořádně přitvrdit, poznáme prostřednictvím temného a ostrého kusu „Day Before The War“. Ten nepostrádá patřičné charisma, decentní patetický lesk i brilantní instrumentální členění. Budu se zase opakovat, ale znovu je tu Payne. Král Payne, stojící na samém vrcholu hlasového řetězce, kázající o tom, jak hrát a cítit pompézní muziku. Dalším songem je píseň „Never“, ta však patří spíš mezi klasické popiny. Naštěstí mnohem osobitější je moderně střižená (Downese tu žeru) „Falling“. Bicman Michael Sturgis s naprostou lehkostí a osobitým stylem vyplňuje prostor a z Payneho hrdla se řine barevně působivá slovní skládačka. Osmou „Words“ lze bez skrupulí zařadit do kategorie nesoucí pojmenování balady. Ovšem to už stojíme před dalším Everestem. Nejprve přichází tajemné Intro, objevuje se orientální motiv a za ním se až do oblak vypíná atmosférický klenot „U Bring Me Down“. Prostě paráda. K mým vůbec nejoblíbenějším položkám patří i pomp rocková (a to doslova) hymna „Turn It Around“, jejíž melodie prorůstá Downesovými klapkami a vypíná se k nebi jako ladná laň, předvádějící světu svou krásu na pozadí zapadajícího slunce. Pomp-rock prvotřídní kvality.


                                                 ... a s Johnem Paynem (vpravo nahoře)


Nemůžu si pomoci, ale etapu, přesněji řečeno první trojici desek s Johnem Paynem, žeru ASII i s navijákem. Pro mne jde o zcela návykovou a se srdečním svalem rozmlouvající muziku. Muziku čistou a ševelící jak lesní bystřina. Muziku naplněnou úchvatnými melodiemi a skvostnými aranžmá, v jejichž čele stojí muž s brilantním hlasem - jeden z největších rockových mohykánů, který kdy pompézní sektor spatřil – pan John Payne.


07.08.2020Diskuse (25)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Stray
17.08.2020 17:56

Dnes jsem v bazaru nejen držel v ruce, ale chvíli i poslouchal dvě céda od ASIA - Arena 94´ a Aura 01´, bylo to na můj vkus moc zdlouhavé, natahované a požitkářské, asi bych se doma dost ošíval, špičkově studiově ošetřeno, ale v podstatě docela nuda.

Nakonec jsem si pak v Music Records koupil SWEET - Desolation Boulevard a Sweet Fanny Adams.

 

spajk
14.08.2020 20:59

To není třeba, když jsem ještě měl Spotify, stačilo se podívat na nejposlouchanější interprety. Stručně řečeno bylo všude černo a podivný hip hop a rap, jediná světlá vyjímka byl Sheeran. Ale když si vezmeš, jak úspěšně vykrádá Marvina Gaye, tak jsme zase u černošské komunity. Bohužel analogová hudba mladé netáhne nebo táhne viz výborná videa mladých nadaných hudebníků úspěšně přehrávající party osmdesátkové a sedmdesátkové hudby, ale o mnoho méně.
Nevím, co to je za divnou kulturu, poslouchat jeden repetitivní ultra jednoduchej beat a do toho recitujícího borce v teplákovce....

 

Stray
14.08.2020 16:24

Stáhni si ten mnou doporučovanej film Drahokam, budeš mít vhled do americké velkoměstské společnosti 2020 hned, Sandler vejde do klubu, kde se všichni (vesměs občané snědší pleti včetně jeho milenky) přitepleně vlní do hip-hopového podkresu a před nima nějaký ještě afričtěji vypadající týpek ve vytahaných hadrech rozněžněle do těch elektro podkresů něco deklamuje, ta hudba je jenom jakoby takový moderní kníkání, Sandler tam je samozřejmě kvůli něčemu jinýmu, a když vidí ty zmrdy, které zná ze svého kšeftu, tak se nějak ptá co tu jako dělaj a voni něco jako: "Di do prdele, nevidíš že poslouchám Weekenda, ty zmrde!" :-))) Skvělej film, skvělej!

 

spajk
14.08.2020 16:10

Víš jaký mám já názory?
Že mi to úplně fuk. I kdyby ta hudba byla z sto let stará a líbila se mi, tak u toho nebudu řešit, jak se k tomu staví dnešní společnost.
Jo a není to myšleno arogantně, abys zas nebyl nastvanej :-)

Valici, v pohodě. Dobrá příhoda :-)

 

Valič
14.08.2020 15:36

Spajk: Nevím o tom, že bych tady ty A.O.R. kapely nějak záměrně zesměšňoval. To, že jsou ty jejich skladby perfektně složené a zahrané, je samozřejmě nezpochybnitelné. Je jasné, že o tento žánr má zájem hlavně starší generace, na tom přece není nic špatného. Většina těch dnešních mladých posluchačů nejeví zájem o kytarovou hudbu všeobecně, s tím se asi nedá nic dělat. Je možné, že mezi těmi zbývajícími fanoušky progresivnějších žánrů je těch děvčat ve skutečnosti víc, než jsem předpokládal, já jsem popsal pouze svou reálnou zkušenost.

Taky se mi tenkrát v jednom brněnském rockovém klubu nějaká mírně podroušená slečna v tričku Nirvany svěřila se svým nedávným traumatickým zážitkem. Seznámila se prý s relativně sympatickým chlápkem, ale pak se prý ukázalo, že je to „totální úchyl“. Když se mu ji pod nějakou záminkou podařilo vlákat do svého bytu, začal jí bez předchozího varování pouštět Deep Purple, Uriah Heep „a podobný sračky s upištěným zpěvem“. Naštěstí ale nechal „ten starý trapák“ odemčené dveře, takže se jí v nestřeženém okamžiku podařilo zdrhnout dřív, než došlo k tomu nejhoršímu. Nevím, co si pod tím „nejhorším“ představovala, ale tipnul bych si Scorpions. :-)

 

Stray
14.08.2020 14:13

Samozřejmě že v české kotlině, kde taky jinde? V USA v dobách kdy ta alba vycházela to samosebou bylo jinak, ale přiznejme si, že dnešní společnost v USA je od roku 1980 vzdálená ještě podstatně více než ta naše. Takže bych spásu v současné Americe stran přízně k AOR nehledal.:-) Nikdo si pindíky nepoměřuje, to jsou normální postřehy, letité názory, které mám od patnácti až do dnes stejné. Jo asi se dá říct, že hudba pilířů AOR je vystavěná ze hry muzikantů, kteří jsou v mnoha případech lepší a školenější než ti v hair-metalu, ALE nevím jestli je to vůbec důležité, protože i v rámci metalu sice uznám, že Ralf Hubert z MEKONG DELTY je asi tedy lepší basák než Cronos z VENOM, ale při zodpovězení otázky, na koho z těch dvou se budu při koncertu radši koukat?, ti odpovím zcela jasně opačně!:-)

 

spajk
14.08.2020 11:12

Jenom chlapi? Možná v český kotlině. Když vidiš koncerty z Ameriky, už to je výrazně o něčem jiném. To že ta hudba vznikala, když jsme byli ještě v kočárku a dostali se k ní o dvacet let déle, z ní nedělá nic zaprděnýho. Oproti hair metalu se toho v pisnich třeba Boston nebo Journey děje hudebně mnohem více. Ale nebudu si kazit víkend a věčně oponovat posmeskum proti temto kapelam. Nejsme na zakladce, abychom si tady měřili pindíky, kdo je větší borec, podle vstřebávané muziky.

 

Stray
14.08.2020 09:18

Přesně tak to také cítím, akorát jsem to opomněl napsat. RUSH vůbec nehrají sladkou hudbu, neřadím je k BOSTON, JOURNEY, ASIA, ale spíš ke kapelám jako KING´S X, THE CULT, PORCUPINE TREE, QUEENSRŸCHE nebo... METALLICA! V jejich zvuku je určité hořké kouzlo a nadčasovost a hlavně je to kytarová kapela hrající rafinovanou hudbu, žádnej prvoplán.

 

Valič
14.08.2020 09:10

Tak pozor! Já bych Rush rozhodně neházel do stejného pytle jako Styx, Asia nebo Journey (podle mě tam nepatří ani raná tvorba Kansas). Některým dnešním mladým dámám jejich hudba evidentně přijde „cool“, viz následující cover verze:

https://www.youtube.com/watch?v=O56dXTpcmd4
https://www.youtube.com/watch?v=GFdBDWbYyK4
https://www.youtube.com/watch?v=lr94xsUIeAI

 

Stray
14.08.2020 07:25

Kontext je jasný. Adult-Oriented Rock - Nejpodbízivější, nejuhlazenější, nejkonzervativnější a nejslušňáčtější druh rocku v historii a voni ho ve výsledku poslouchaj jenom chlapi.:-)