Last Hardrock Outsider

AS I LAY DYING, CHELSEA GRIN, UNEARTH, FIT FOR A KING - Praha, Fórum Karlín, 4.října 2019

V prostorách Fóra Karlín došlo v pátek na dlouho dopředu avizovanou událost, kterou bylo zároveň možné chápat jako svátek většiny příznivců amerického metalcoru, neboť si kalifornští AS I LAY DYING na své aktuální evropské turné přizvali hned trojici předskokanů podobného stylového zaměření. Po šesti letech jsou AS I LAY DYING zpět a dnes propagují svou aktuální desku „Shaped By Fire“, která měsíc od vydání zaznamenává poměrně nadšené ohlasy a reakce, nutno říct navzdory hodně pošramocené pověsti jejich frontmana. O jejich neuvadající popularitě ostatně svědčí i návštěvnost na této pražské akci, kam dorazilo zhruba něco přes patnáct stovek návštěvníků. Pódium ve Fóru bylo sice o nějakých pět metrů přisunuté ke středu sálu, aby se tím snížila kapacita prostor a vše působilo nahuštěněji, ale pohodlnému prožitku tahle úprava nevadila. Ostatně i balkóny byly ten večer pro veřejnost zavřené. Veškerý ruch se tudíž odehrával na hlavním placu, který budil dojem většího klubového sálu a doznal poměrně solidního zaplnění. Horší to však bylo se zvukem, který měly dvě ze čtyř kapel vcelku příšerný (FIT FOR A KING a CHELSEA GRIN) a dvě nanejvýš ucházející (UNEARTH a AS I LAY DYING).



Jako první na pódium vyběhli Američané FIT FOR A KING. Tahle pětičlenná formace působí na scéně již něco přes dekádu a má na svém kontě pět řadových alb. Spíše nu-metalový než metalcoreový projev charakterizují utopené kytary a střídání drsného vokálu Ryana Kirbyho s melodickými refrény, na kterých se kromě výše zmíněného frontmana podílí i ostatní členové, mají s přivřenýma očima v jejich podání něco do sebe, ale výsledný dojem zabíjí neoriginalita a tuctovost. Zvuk ten večer působí ne zrovna průrazným dojmem a tak ani jedna ze šesti zde prezentovaných skladeb nemá možnosti k tomu výrazně upoutat. Zkrátka takový komerčněji laděný americký metal, jakých existují od přelomu milénia na světě stovky. Neškodná záležitost.



To následní UNEARTH představují zaručeně větší maso, jakkoliv se ani oni nedokáží vyhnout klišovitému projevu a všem afektovaným pózám, jaké jdou ruku v ruce s americkým cítěním žánru zvaného metalcore. Zvuk mají UNEARTH rozhodně průraznější a více hutný, čemuž ještě pomáhá navýšená tvrdost jejich hudby a větší zatíženost na kytary. Zde už se opravdu o metalcoru mluvit dá. Tahle kapela rovněž patří mezi zkušené dělníky žánru, neboť svou albovou prvotinu vydala již v roce 2001. Vystoupení ovládá namakaný groove, obstojné riffy a poměrně drsňácký projev zpěváka, jenže ani UNEARTH si z originalitou rovněž příliš netykají. Chybí mi zde nějaká vyšší míra nadstavby a cosi podnětného, díky čemuž bych měl mnoho důvodů se zajímat o hudbu právě téhle kapely a ne o něco jiného a zároveň s nimi stylově srovnatelného. V průběhu večera přicházím na to, že tyhle post-mileniální kapely, pevně spjaté jenom s jedním stylem, mne vlastně koncertně (a vlastně i albově) už moc neberou.



Vzrůstající ohlasy a zájem návštěvníků páteční akce potvrdili CHELSEA GRIN, tedy kapela operující snad na nejvzdálenějším možném prostoru od čehosi, co jinak nazývám svým osobním vkusem. Byli pro mne nejprve velkou neznámou a později, jak se ukázalo, snad nejméně zajímavou částí večera, k čemuž přispěl i otřesný zvuk zatížený na rytmiku. Samotné kapele, stylově spřízněné např. s bezútěšnými SUICIDE SILENCE a jinými tzv. vychytanými amíckými pokérovanci, to dozajista vůbec nevadilo, protože většina návštěvníků to slyšela (nebo spíše viděla) úplně jinak než já a tak deathcorová bouřlivost, která na mě v jistých momentech dělala dojem skoro až parodie na něco děsně tvrdého a zároveň také rozšafného, sklízela velký úspěch. Zpěvákův growl prohnaný přes zkreslující efekt až na hranici kvíkání, skladby vystavěné na způsob chrochtavých dětských kolovrátků, uchopených s předsunutým groovem a veškerou nepřirozenou novo-metalovou afektovaností, to všechno byly indicie, na které bych si raději nechal zajít chuť. nejsem si jistej, zda-li vůbec kdy zaznělo kytarové sólo, ale vzhledem k tomu, že jsem sál opustil s jejich třetí skladbou, je mě to vlastně jedno.



Se začátkem ohnivé show AS I LAY DYING šly všechny předpoklady a kladná očekávání o velký kus vzhůru a je třeba potvrdit, že forma kalifornské pětice byla bez problémů stvrzena. Po zvukové i vizuální stránce šlo o velkou show, kde kvintet předvedl, že ve své tvorbě nabídne nejeden bravurní moment.  Po instrumentální stránce šlo o špičkový band, kterému nebylo co vytknout. AS I LAY DYING potvrzovali každou skladbou svou vynikající formu a připravenost, hráčské výkony kytaristů upoutávaly zejména bleskovými vyhrávkami a sóly, dvoumetrový nabušenec Tim Lambesis opanovával wrestlersky pódium a máchal bicepsy daleko neurvaleji a buranštěji než kdysi Peter Steele. Zároveň, po celou dobu koncertu, se k mému velkému překvapení po vokální stránce předvedl jen hrubým growlem nebo screamo zpěvem, aniž by se uvolil k jakékoliv melodii zaznamenaných na albech. Jak je to možné? Všechny melodičtější zpěvové linky a refrény totiž obstaral baskytarista Josh Gilbert, díky kterému tak získalo vystoupení na pestrosti náležící aktuální tvorbě. AS I LAY DYING s nadšením kombinovaly songy staršího data s hitovkami z nové desky, mezi kterými nechyběly takové pecky jako „Blinded“, „Shaped By Fire“ nebo „My Own Grave“. Kdo čekal povedené metalcoreové vystoupení plné machistických póz, ale i výborných hráčských výkonů (zejména souhra kytaristů Phil Sgrosso/ Nick Hipa), skladeb vygradovaných mocnými refrény, to vše podporováno zdobnými pódiovými kulisami odkazujícími ke coveru nové desky, ale i onou velkolepou ohnivou show, ten jej v průběhu pátečního večera v Karlíně také dostal, byť zvuk měl do dokonalosti stále trochu daleko.



08.10.2019Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz