ARJEN LUCASSEN´S SUPERSONIC REVOLUTION - Golden Age of Music

80%

Opulentní žranice, „Rimmerův splněný sen“ o recitálu na Hammondovy varhany, kýčovitý obal spolehlivě „odrazující“ všechny, co nejsou na tripu, nezůstali trčet v šedesátkách nebo nemají vymydlenou hlavu duhovým práškem proti senilitě. To všechno a mnohem víc se na vás vyhrne při prvním očním a ušním setkání s nejnovějším Lucassenovým potomkem. No, z tohohle borce asi budou mít jednou „ve školce“ radost.

Co že jsem od SUPERSONIC REVOLUTION čekal? Vlastně nic. Přes všechnu úctu k Arjenovu umění, těch nahrávek a projektů je už tolik, že nejde vždy přijít s něčím novým a výsostně zajímavým, a tím i setrvale zůstávat na kvalitativně nejvyšším levelu. Tak si tedy pustím tu aktuální Supersonickou Revoluci jako kulisu, už ani vlastně nevím k čemu. Babrám se s tím čímsi a najednou registruju super melodii, hmm, dobrý Arjen, máš to tam. Skočím si na hajzlík, hodím buřta do mikrovlnky nebo prostě tak něco kolem normálního boomerského života a zase – vole, ten chlap se do toho opírá jako Dio v nejlepších letech. Počet podobných momentů narůstá, a to už jeden zpozorní. Mikrovlnka pípá jak Andyho velkodrůbežárna po ránu, ale koho by to zajímalo, když ta hammondovská stěna najednou z repráků masakruje všechno kolem? Tak pozor, tohle si říká o víc než o přístup k hudbě jak ze supermarketu.

Pěkně znovu a pořádně. A najednou wow efekt se vší parádou, dítě v cukrošce, koncept „all you can eat“ naplněn. Prostě nacpěte si břicha až po okraj. Užívám si ten nejklasičtější hardrockový fundament prodchnutý lucassenovskými momenty, sice mnohokrát slyšenými, ale pořád dobrými, celé dohromady zabalené do metalické podoby v místech, kde je to třeba. Asi jako kdyby se RAINBOW nebáli do skladeb zařadit nálady a zvuky z první a bohužel zároveň i poslední desky projektu HEAVEN AND HELL. Kytary se občas vůbec nestydí jet „kudlu“, rocková lehkost se zhoupne do ayreonovského heavy blouznění, aby za chvíli zase vyšla zpět silnější a krásnější.

Samostatnou kapitolou jsou klapky, které tady jednoznačně dominují. Dvorní blázen a megaloman Joost van den Broek ukusuje z prostoru, kde se dá. Hammondky se převalují, reprák rotuje a na vás se valí jedna vlna za druhou. Všichni ti stále ještě živí i ti již zesnulí mistři rockových varhan musí pochvalně pokyvovat hlavami. Tohle je oslava jejich nástroje a odkazu. A při tom všem si klapky zároveň dovedně podávají ruku s basou a vynikající kytarou Timo Somerse (VENGEANCE, ex-DELAIN). Když kytary hrají pijánko, varhany se nechávají unést, nijak se neomezují a naopak. Celé je to zkušeně namícháno do fajn drinku bez hrozby zítřejší kocovinky. A do toho všeho, jako třešnička na dortu, vstupuje majestátní silový projev Jayceeho Cujiperse (AYREON, PRAYING MANTIS). Tenhle chlapík s vizáží trpasličího krále pod horou si nehraje na žádné kudrlinky, jeho hlas je silný a pevný. Kolikrát si vzpomenete na Diovy momenty z „Rising“ a dalších alb malého ďábla. Tady se pro jednou nehraje na jména jako u AYREON, zde je jednoduše pohromadě kapela srdcařů, skvělá i bez známých tváří.

Nemá cenu pitvat jednotlivé songy, klasická hardrocková schémata si podávají ruku s Arjenovým smyslem pro harmonii, silné melodie se střídají s napínavými momenty. Vše je vlastně pojaté jako oslava hard rocku v jeho klasické podobě. Se všemi jeho klady, ale i zápory. Deska není ničím přelomová a nejspíš zapadne do hromady dalších, které trh chrlí jednu za druhou. Tím příšerným obalem si o to nakonec vysloveně říká. Mě ovšem potěšila. Obsahuje totiž songy, které jsou velmi dobré, až vynikající. Dle mého názoru ční dokonce o třídu nad posledními STAR ONE. Extrémně příjemná deska, která baví a dává smysl i dnes, přestože z ní duní stará hudba. Překvapils mě Arjene, ty kluku šikovná.

02.06.2023	Diskuse (15)	Majk