ARCHSPIRE - Bleed The Future

70%

Posouvání hranic v hudbě má vždy něco do sebe, zvlášť když se vychází z konzervativních pozic a prostředků. Leccos pak lze přehlížet či tolerovat. Jenže ARCHSPIRE hrají metal, aniž by se posouvali, natož experimentovali. Vše zde totiž už bylo; dokonce i podstatně lepší a daleko víc heavy kytaristé, namátkou zabijácké duo Loomis/O´Brien na čtvrtstoletí starém „The Politics of Ecstasy“ od NEVERMORE. Přesto služebně mladší Kanaďané posledních pár let poměrně vyčnívají. Metalovou formu totiž dovádí do instrumentálních extrémů, ve kterých obzvlášť vyniká rytmická sekce. Východiskem se stal modernější death metal s brutálními kořeny někde kolem SUFFOCATION, kombinovaný s občasnou blackovou melodikou, resp. s vážnou hudbou, přesněji řečeno s technickými cvičeními pro její zvládnutí.

Minulý rok završili ARCHSPIRE vydáním čtvrtého alba „Bleed the Future“, takto následovníkem zlomového „Relentless Mutation“. Škoda. Změnilo se málo, vlastně skoro nic. O progresi hovořit nelze. O další dávce maximálně natlakovaného technického generika ano. Vše je podáno s chirurgickou přesností bez komplikací, po sepsi nikde ani památky. Absurdní kompaktnost minimalizuje pocitovost, feelingu se nedostává žádný významnější prostor. Veškerý prožitek zřejmě spolyká samotná tvorba. Muzikanti jsou tudíž pouhými interprety, a to i v lyrizujících momentech. Nepatrný posun tkví ve zvuku, i tentokrát uzpůsobenému předváděné produkci. Slyšet lze vše a nejspíš i ze všeho – od pecek až po pořádné bedny. Po zvukové stránce se však o žádnou rozkoš nejedná, tu mohou posluchačům přinést precizní, až artistické instrumentální výkony, tedy jestliže na podobný hudební model člověk vůbec přistoupí. Počítám, že obdivovatelů technických metalových smrští, gejzírů a fines existuje stále nemálo, zvlášť když jsou umocňovány sofistikovanou brutalitou. V takovém South Parku by měli ovšem jasno: „Blame Canada!“, aneb „Za CRYPTOPSY už jsme se omluvili.“:-)

Nic se nemá přehánět, rozhodně ne paušální kritika. Ať rozhodnou i v případě ARCHSPIRE skladby. Bohužel jejich rozbor zprvu příliš neláká a později jen o málo více. Citelně chybí nějaký příběh. Posluchač má být ohromen náporem rychlosti a změn, ve kterých se skutečné nápady (narozdíl od přehledně servírovaných změn) identifikují poměrně pracně. Posluchač se má bavit. Jako by se po nikom nic nechtělo. Úvodní „Drone Corpse Aviator“ ve své vyklidněné části okatě navazuje na titulku z minulé desky. Dobře, kontinuita zůstává zachována, ortodoxní fanoušci typického, postupem času spíše už otravného preludování se mohou uklidnit, své dostanou. Příslušný motiv kapela ve druhé až třetí minutě navíc pěkně rozvinula; škoda neorganického závěru. Následující „Golden Mouth of Ruin“ chybu napravuje. Přes pekelnou střední část s pár slušnými neoklasickými sóly se elegantně navrátí k ústřední melodii. Vida, něco jako hit je na světě. „Abandon the Linear“ začíná nádherným motivem, bohužel rozsekaným kytarovou etudou. Za zmínku ještě stojí diamondovsky vygradované sólo.

Velmi zdatný baskytarista Jared Smith „špikuje“ nářezové i oddechové momenty svým typickým stylem. Pozice faktické třetí kytary mu svědčí, hudbě naneštěstí už méně. Skutečně zajímavými „pro“ momenty totiž jeho hra nevyniká. Monoliticky působící celek prostě nenarušuje žádný riskantní úkrok stranou. Těch několik zbývajících skulin vyplňují rozložené akordy rychlé baskytary. Nebudou hrát metal takhle jednou roboti? Má se chodit na koncerty jen s tím, zda a jak se něco zahraje, pakliže se to tedy už nějak zázračně nazvučí? Zbytek alba se nese ve stejném duchu. Silnější motivy jsou rozemílány či odstřelovaný, aby se po čase znovu „povinně“ objevily. Zmíněné návraty se dají snadno vysledovat. Vokál se uvedenému trendu nijak nevymyká. Jde o další nástroj. Pravda, perfektně deklamuje masu zajímavých textů, žádné polidštění sterilního celku od něj ovšem nečekejte.

Fakt, že mě na úvod napadli právě NEVERMORE, bych nepřeceňoval, i když jistá souvislost s recenzovanou hudbou tady možná bude a nejde jen o shred kombinovaný s hutnými riffy. Dotyční ve své době spojili americký power metal s groovem, čímž starou metalovou škatulku dokázali revitalizovat (aktualizovat), a tím pádem i zpřístupnit mladším ročníkům. ARCHSPIRE se zas pokouší zpřístupnit extrémní death metal a deathcore; pro změnu všem milovníkům krásných melodií a bravurních hráčských výkonů, např. klasického shreddingu. Mají nicméně solidní konkurenci, přičemž skutečný rozdílový činitel v jejich tvorbě absentuje. Výtečné albové obálky nestačí. Měl bych být nadšen, ale jsem jen spokojen. „Relentless Mutation“ neznamenalo zásadní novum, ale bavilo. Novinka drží pozice, jde však příliš na ruku fanouškům a možná i kapele samotné. Vau efekt přitom dávno odezněl. Příští album musí znít jinak, v opačném případě ARCHSPIRE definitivně uvíznou ve svém vlastním stínu, což by byla obrovská škoda.

12.01.2022	Diskuse (9)	Pekárek hackl@volny.cz