ARCH ENEMY, IN FLAMES, SOILWORK - Praha, Sportovní hala Fortuna, 25.října 2024

Druhý den neoficiálního třídenního pražského podzimního Masters of Rock byl nabit těmi nejzvučnějšími jmény. Své sety tu přehrála trojice legend švédského melodeathu – ARCH ENEMY, IN FLAMES a SOILWORK. Přičemž melodeath můžeme napsat v uvozovkách, protože každá z těch tří kapel se za těch třicet let existence samozřejmě posunula.

Pro SOILWORK mám slabost. V současnosti procházejí podle mě svým vůbec nejsilnějším tvůrčím obdobím představovaným počiny „A Whisp of the Atlantic“ (2020) a „Övergivenheten“ (2022), což jsou obě skvělé desky, druhá podle mě asi vůbec nejlepší, jakou kdy udělali. Toto kreativní vzepětí bylo bohužel přerváno smrtí jejich kytaristy a jednoho ze dvou hlavních skladatelů Davida Anderssona. Ale zdá se, že SOILWORK se oklepali a jedou dál. Teď v září vydali nový singl „Spirit of No Return“ a ten byl také jednou z devítky skladeb, které v onen páteční večer v pražským Holešovicích přehráli. Šlo o průřezové vystoupení, kde se zobalo poskrovnu z různých desek, a které zahnalo rozpačitý dojem z odfláknutého půlnočního koncertu letos v létě ve Vizovicích. Zatímco tam se zdálo, že je nálada publika frontmanovi Björnu „Speedu“ Stridovi ukradená, tady o atmosféru návštěvníků bojoval. Minimálně v první polovině sálu, kde stála i moje maličkost, to slušně jelo a už od začátku se vytvořil slušný mosh-pit. Nejvíc mě rozdováděly kousky ze zmíněných desek, a to „Death Diviner“ se skvělým sekaným riffem a „Övergivenheten“, která je sice dva roky stará, ale diváci ji přivítali jako dávnou klasiku. V polovině února si můžeme dát sort of repete, když dorazí paralelní Stridovo těleso THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA.

Jestliže SOILWORK se od začátku své melo-deathové kariéry posunuli blíže k čistému zpěvu, vrstvení vokálních harmonií (Strid je vynikající zpěvák) a přímočařejší melodičnosti reprezentované právě také TNFO, tak podobný pohyb můžeme pozorovat i u slavnějších IN FLAMES, kteří zamířili až kamsi k metalcoru. Výraznější odklon od melodeathových kořenů jim ale přinesl pro mě až nepochopitelný odpor některých „skalních“ fanoušků. Kapela se ale musí vyvíjet, to je snad jasné… Důležité je, že je to dobrá muzika a mně osobně sedí skotačivější poloha IN FLAMES v éře od „Reroute to Remain“ (2002) lépe než ta původní, adorovaná. Ale i na tu se v Praze nezapomnělo.

IN FLAMES měli nejlepší zvuk nejen ten večer, ale i ze všech vystoupení celého třídenního „minifestivalu“. Atmosféra v sále ale jako kdyby náhle ochladla. Určitě přišlo víc lidí na Plameny než na Strida a spol., ale v sále to znát nebylo. Možná jsem byl trochu zklamán i pro to, že jsem měl stále v hlavě divoký koncert IN FLAMES z počátku současného turné v nedaleké Malé sportovní, kdy se skákalo při každé druhé písni. I když se v pátek odstartovalo tou největší koncertní peckou „Cloud Connected“ (podle mě je škoda si ji vyplýtvat hned tak na začátek...), tak byli lidé zprvu spíš chladnější a zpěváku Andersu Fridénovi dalo nějakou práci dostat výstaviště trochu do varu a rozjet i nějaký ten crowdsurfing. Ze skvělé novinky „Foregone“ (2023) jsme se dočkali jako minule tří věcí. Jejich složení kapela obměnila a vedle stabilní „State of Slow Decay“ zazněly také „Meet Your Maker“ a „In the Dark“, z nichž především ta poslední zmíněná je pecka, která doufám zůstane v setlistu i do budoucna. Jinak mě z obsáhlejšího šestnáctiskladbového setlistu nejvíc zaujala „Voices“ z chladně přijatého minulého alba „I, the Mask“ (2019), která má velkou hybnost a obsadila ten večer škatulku „ta píseň, která vás doma nikdy nebavila, ale naživo jste zjistili, že je skvělá“.

Trička ARCH ENEMY v publiku jasně převažovala, takže jsem čekal, že atmosféra při jejich vystoupení vystřelí prudce nahoru. To se nestalo a já tak opět kroutil hlavou z toho, že nejlepší atmosféru večera měli asi SOILWORK. Částečně za to mohla tradiční show mobilů v publiku na začátku koncertu, ale i když šly po chvíli mobily venkoncem zas dolů, tak publikum zůstávalo při ARCH ENEMY dlouho statické a zamrzlé. Až jsem si chvílemi říkal, jestli jsem opravdu na metalovém koncertě, nebo někde na folkovém večírku. A to jsem se pěkně prosím nacházel uprostřed kousek od pódia, kde má být ta největší mela. Odbrzdilo se to naštěstí po jedné z největších hitovek „My Apocalypse“, která byla jednou ze čtveřice skladeb (dále „No Gods, No Masters“, „Under Black Flags We March“ a samozřejmě „Nemesis“) z předchozího období s Angelou Gossow. Zbylých deset songů pocházelo z éry, kdy už za mikrofon stála současná modrá ďáblice Alissa White-Gluz. Ta se (konečně!) při Apokalypse také přesunula ze zadní části pódia dopředu k divákům, což je polilo živější vodou. Alissa je výborná zpěvačka a moc dobře se na ní také kouká – nejen protože je krásná, ale má také charisma a hodně pódiové energie. Stále ale není podle mě plnohodnotnou frontwomankou a mohla by zamakat právě na práci s publikem. Přemýšlel jsem o tom už, když jsem je na stejném místě viděl před dvěma lety. O den později se tehdy přiřítili AMON AMARTH, letos POWERWOLF, a v obou případech to byl koncert na výrazně vyšších obrátkách. Práce s publikem u Alissy a Atilly Dorna z POWERWOLF je prostě nebe a dudy. Německému vlkodlakovi druhý den celá hala doslova žrala syrové maso z ruky a s vděčným štěkáním hltala každé jeho slovíčko, zatímco Alissa působí stále trochu introvertně a odtažitě. Je těžké obecenstvo rozhýbat, když k němu opakovaně mumláte jakési pokyny, zatímco přes vás hrají oba kytaristé. Lepší počkat na ticho 😊 ARCH ENEMY se, i díky Alisse, stávají větší a větší kapelou, ale navázaní lepšího kontaktu s obecenstvem by je zas posunulo o několik stupňů výš. Přišli jsme se přeci bavit, že…

Celkově šlo, jako vždy u ARCH ENEMY, i při nevyrovnaném zvuku o výborný koncert. Že je kapela i skladatelsky stále ve vrcholné formě ukázaly dvě velmi dobré novinky z připravované desky, konkrétně „Dream Stealer“ a „Liars and Thieves“. Potěšilo mě také oprášení „No Gods, No Masters“. Celkově si myslím, že by setlist mohli trochu obměnit a vytáhnout i nějaké o dost starší kusy. Na loňském Metalfestu, což byl pro můj-jejich zatím nejlepší a chvílemi úplně magický koncert, to třeba byly „Enemy Within“ a „Burning Angel“. A byla to správná volba.  

04.11.2024	Diskuse (6)	Gazďa