Last Hardrock Outsider

ARCADE FIRE - Reflektor

Kanadští ARCADE FIRE patří dnes v kultivovaném světě mezi nejúspěšnější kapely. Může za to řada několika nadmíru zdařilých pop/ rockových alb vydaných v průběhu právě uplynulých deseti let, které v sobě navíc míchaly to povedené z garážového rocku, new wave, reagge, ale i disca a taneční hudby všeobecně. Na šestici z Montrealu, vedené manželským párem Regine Chassagne a Win Butler, je zajímavá zejména skutečnost, že se stále snaží posouvat, něco neotřelého hledat. Nespokojují se pouze s jedním pohledem na kombinaci výše zmíněných stylů. Třetí a dnes již jejich předposlední nahrávka „The Suburbs“ byla několikanásobně oceněna a ověnčena platinou. Ve své podstatě šlo o dobře poslouchatelné rockové písničky, které čerpaly vlivy z alternativní rockové hudby několika posledních dekád minulého století. Prostřednictvím široké palety inspirací kapela stále hledala svůj aktuální tvar, který byl logicky jiný na debutu „Funeral“ než na dvojce „Neon Bible“, natož pak aby se podobal trojce „The Suburbs“. ARCADE FIRE se vždy snažili z mnoha ingrediencí vymodelovat celistvé a originální dílo. Letos přicházejí již se svým čtvrtým albem, nazvaným „Reflektor“ a dle mého názoru jde o desku i na jejich poměry novátorskou, která je zatím asi nejvýraznějším krokem do neznáma.

 

Na ploše neskutečných sedmdesátipěti minut se tedy znovu rozprostírá hudební výlet, jenž nelze nazvat jinak než odvážným. Dle mého názoru jde více než o cokoliv jiného o experiment, na kterém samotní ARCADE FIRE ukazují odlišný pohled na to, jak lze pracovat se songy stále ještě spadajícími do škatulky pop/rock. Ať jsou tyto ovlivněny čímkoliv.


 

Nápadná je absolutní neprvoplánovost všech zdejších písní, protože ARCADE FIRE vám to zkrátka všechno odmítají přinést pod nos na táce, vyžadují, aby jste se s jejich hudbou nějaký čas rvali. Odmítají znít jakkoliv banálně, zastarale a na rockovou kapelu běžně. Z toho plyne, že kytara je snad tím posledním nástrojem, který se celé mozaiky účastní. Většina skladeb má nápadný taneční ráz, byť nejde o nějaké tupé hopsací jízdy, ale naopak všechny razí cestu jemnějších propracování a pasáží, které spadají spíše do ranku avantgardního popového teritoria.

 

Rytmus nahrávce dominuje v každém momentu, ať už jde o zasněné skladby ovinuté jemným závojem synthy zvuků, nebo písně znatelně poznamenané dubem a trendy, jenž se v hudbě objevily na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Několikrát mne během poslechu vyskočilo před oči slovo THE CLASH. Řekl bych, že tito za každou cenu plakátově revoltující Britové ve svém experimentálním období, jinak poznamenaným dílem „Sandinista!“, byli pro ARCADE FIRE dnešních dní jednou z nejvýraznějších inspirací.

 

Třeba hned titulní song, jenž je zároveň i pilotním singlem, přes své nesporné hitové ambice platí za dost neprvoplánový osmiminutový trip. Jsou to zkrátka trochu jiní ARCADE FIRE, už jenom díky celkovému zjemnění a zdlouhavé výstavbě každého ze songů. Z toho plyne, že půjde rozhodně o album, které po letech docení hlavně fajnšmekři a příznivci zvláštností. Ono vlastně nejde vůbec o nějaký rock, spíš o jakousi abstraktní směs popu a new wave alternativy zatavené do snového světa, který ovládají nejrůznější tiché rytmy a umírněně působící vokály, utvářející zde jakési nekonečně plynoucí táhlé mantry. Není nutné zde do detailu materiál rozebírat, on vlastně titulní song platí za dokonalého reprezentanta celé desky, pokud vás tedy jeho bowieovský ráz zaujme, budou současní ARCADE FIRE vaší kapelou. Osobně tedy shledávám desku jako vcelku zajímavou a přínosnou, byť do nadšeného poslechu mne při její délce a charakteru po pravdě něco chybí.


19.11.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz