ARAKAIN - Schizofrenie

100%

Když na sklonku roku 1989 bubenickou stoličku u ARAKAIN obsadil Štěpán Smetáček, byla to pro kapelu pořádná výhra. Nový tlučmistr byl sice zhruba o deset let mladší než kmenoví „zaměstnanci“ skupiny, zato ale byl už ve svých zhruba dvaceti mimořádně nadaný muzikant a dokonce posluchač konzervatoře. V ARAKAIN se dokázal postarat nejen o bicí nástroje, ale brzy se zapojil i do skladatelského procesu – byl prý schopen vymýšlet basové linky, kytarové harmonie a další potřebné věci takovým způsobem, až ho staří členové kapely museli krotit, aby se z ARAKAIN nestalo nějaké „symfonické těleso“ :). No a když si připočítáme, že ve stejné době jako Smetáček se v kapele podruhé objevil Mirek Mach, který už v té době patřil k nejlepším kytaristům u nás, bylo jasné, že se uvnitř ARAKAIN dají očekávat velké věci. A ty také přišly!

Dokonalá kapela

S materiálem, který vznikal někdy v době celospolečenské euforie na přelomu let 1989/1990 a v prvním porevolučním roce, se ARAKAIN posunuli zase o pořádný kus dál. Muzika se z předchozího thrashového vichru postupně změnila na výrazně technický až progresivní metal – stále razantní, ale mnohem více přemýšlivý a promakaný do posledního detailu. Vznikal ve výjimečné době, kdy ARAKAIN hráli doslova jeden koncert za druhým, Aleš Brichta se věnoval i pořadatelským aktivitám (vzpomeňme na kultovní první koncert KREATOR a PROTECTOR v Praze v dubnu 1990) a k tomu všemu se život v zemi řítil bezhlavě kupředu a i kapela sama se v tom všem musela nějak zorientovat.

ARAKAIN prozatím zůstali věrni firmě Supraphon a v lednu až březnu 1991 pro ni ve studiu Propast natočili své druhé album – zřejmě nejdokonalejší nahrávku v dějinách české metalové hudby! Nejen, že tahle deska disponuje neuvěřitelným množstvím hudebních nápadů ve zcela precizním provedení, má navíc také skvělý zvuk – ostrý jako břitva, krystalicky čistý a dynamický, kde je slyšet každý úder trsátkem a polechtání činelu. Album dostalo název „Schizofrenie“ a dodnes je synonymem pro precizní techno-thrash, se kterým by se ARAKAIN bez přehánění mohli postavit libovolné zahraniční konkurenci!

Schizofrenie

Pravdou je, že první poslechy „Schizofrenie“ mohly fanoušky starší tvorby ARAKAIN dost zaskočit. Muzika je ve srovnání s debutem pomalejší, vzdává se zničujících riffů a zběsilých kytarových sól z doby „Thrash The Trash“, naopak daleko víc se soustředí na dynamiku a dokonalé hráčské i skladatelské provedení. Nejde ale v žádném případě o nějakou dobře udělanou nudu – ARAKAIN měli v době příprav „Schizofrenie“ tolik nápadů, fortelu i drajvu, že vytvořili naprosto strhující nahrávku!

Každá skladba na „Schizofrenii“ je vlastně takový malý monolit – písničky mají průměrně kolem šesti minut a každá vrhá do uší posluchačů miliony not, rytmů, vyhrávek a riffů, které dohromady vytvářejí – nebojím se říct – další milník stylu. Skladby se většinou nesou plus mínus ve středním tempu, při tom razantním zvuku a nasazení ale působí nesmírně tvrdě a utíkají jako blesk – ať už jde o úvodní kolos „Strážci času“, hned následující „Teror“ a „Řekni a máš mě“ nebo třeba pátou nasazenou „Antikrist“. Písně působí na první poslech možná trochu komplikovaně, s každým dalším přehráním se ale do mozku zavrtávají nové a nové motivy, bez přestání, jeden lepší než druhý. Ani po sto posleších nemůžu říct, že „Schizofrenii“ znám dokonale – tak moc je na tomhle albu nápadů!

Zlá křídla osamění

Naprostý vrchol desky podle mě přichází ve skladbě „Kamennej anděl“. Ta se v základní části tváří jako ploužák (i když pěkně ostrý), ve druhé polovině se ale rozběhne do monumentálních kytarových laufů a mistři strun se písničkou proplétají jako hadi, kolem dokola i skrz naskrz. Neuvěřitelná záležitost! Podobně dobrá je i šestá v pořadí „Gilotina“, která jede naopak od začátku v rychlíkovém tempu a díky výtečnému refrénu je druhou hitovkou alba. Do série nejlepších skladeb musím zařadit i instrumentálku „Sedmá pečeť“, která není nějakou onanií, nýbrž spíše regulérní písničkou beze zpěvu, navíc neuvěřitelně šlape. No a podobné ovace si zaslouží i závěrečná titulka „Schizofrenie“, kde se dokonale podařila vytvořit iluze rozdvojené osobnosti. Skvělé!

Album „Schizofrenie“ povinně musíte mít na cédéčku – z vinylu byste si totiž nemohli vychutnat tři výtečné bonusy. Kraluje jim Smetáčkův progresivní kousek „Zlá křídla osamění“, který řada fanoušků považuje za jednu z nejlepších skladeb od ARAKAIN vůbec. Do kompletního výčtu pak patří ještě perfektně refrénovitý „Hibernatus“ a podobně namáknuté „Iluzorium“, které spolu se skladbou „Schizofrenie“ vyšlo i na singlu. V drážkách téhle desky je prostě všechno dobře! Naprostou dokonalost alba narušuje jenom ne moc povedený kreslený obal, který působí dost dětinsky a k techno-thrashi ARAKAIN se ani moc nehodí.

Národní dědictví

Prodejní úspěch „Schizofrenie“ byl vzhledem k bouřlivým změnám v hudebním byznysu menší než u debutu – tolik jako „Thrash The Trash“ (přes 120 000 kousků) se v roce 1991 ve tvrdém metalu už prostě prodat nedalo! Kapela sama z toho možná byla trošku rozčarovaná, podobné propady ale na hudební scéně tehdy museli řešit úplně všichni. Důležité je, že se „Schizofrenie“ s odstupem času stala skutečně legendárním počinem a je známkou nejvytříbenější kvality a v rámci metalové scény snad i jakýmsi „národním dědictvím“. O to je větší škoda, že v době, kdy šla deska mezi lidi, se s kapelou opět loučil bubeník, který navíc skupině tentokrát tolik pomohl – Štěpán Smetáček chtěl zkrátka začít hrát trochu jinou muziku. S kapelou ARAKAIN se ale rozloučil zodpovědně a na jeho místo se podařilo získat podobně talentovaného bicmena. O tom ale až zase příště...