Last Hardrock Outsider

APATHEIA - Elevating Moments

Sice je mi jasné, že druhá řadovka od severomoravské kapely APATHEIA vyšla již před nějakými třemi lety, nicméně jsem jí objevil prostřednictvím brněnského vydavatelství X-production až nyní. Musím se však přiznat, že jsem vlastně čekal od základu úplně něco jiného. Poslechově komplikovaný metalový progres se vlastně vůbec nekonal. Vlastně jsem překvapeně zjistil, že se přede mnou vyloupla nahrávka úplně jiného ražení. Svěží, odlehčená, plná mnoha inspirací u britské kytarové scény, která se po většinu své délky dobře poslouchala a nabídla zajímavý pohled na tradiční a ničím nepřikrášlovanou rockovou hudbu staré školy s kořeny na Britských ostrovech. Podobné hudby zde dle mého názoru nebude nikdy dost, i když je na druhou stranu jasné, že nejde o nic objevného a neslyšeného. Když jsem se posléze pídil po prvním albu, které působilo o něco méně přímočaře a méně písničkově, zjistil jsem, že aktuálnější podoba této party je mi mnohem bližší. Ať je tedy stylový vývoj kapely podložen čímkoliv, mám za to, že je směrován správně.


 

Druhé nahrávce od kapely APATHEIA byl vkusně ponechán hodně přirozený a dřevní zvuk bez nějakých přílišných technologických přikrášlovadel a počítačových vychytávek, tak aby ve zdejších skladbách vyniklo nerušeně pouze to podstatné. Už první song „Dressed In Dreams“ je trefou do černého a jak se později ukáže, jedná se vlastně o rychlý vrchol kolekce. Jde o hodně chytlavou položku, jejíž výrazný refrén podporují zajímavé vokální propletence a dvojhlasy. Zkrátka příjemně poslouchatelná britpopová písnička, kde, když už se do popředí dostane kytara, jde rovněž pouze o nosnou vyhrávku, která výsledku prospívá. Svižnější „When You´re Not Speaking“ nepatří k těm lepším věcem na „Elevating Moments“, nicméně u ní se utvrzuji, že APATHEIA má stylově blízko k hudbě waleské kapely STEREOPHONICS, která sklízela před nějakými dvanácti lety velké úspěchy. Nakřáplý zpěv v kombinaci s tlumeným kytarovým zvukem a nekomplikovaný nájezd do songů jsou toho důkazem.

 

V pomalé „When The Sun Goes Down“ dostane konečně prostor piáno, které osamoceno podpoří zastřený Feberův hlas, aby se později připojila jak rytmika, tak kytara vykreslující zde (pomocí tónů sloužících zde jako nezanedbatelná aranže) ozdobné ornamenty. Po několika méně výrazných skladbách uprostřed desky se dostaneme k položce „Circling Like Dogs“, která platí za nositele nové energie a trochu usínající materiál oživí, což lze říci i o pelášivé „The Little I Remember“. Kromě hned úvodní písně „Dressed In Dreams“ je tudíž druhým vrcholem alba až song „Living Dreams“, což značí, že APATHEIA si svým výrazem jaksi spokojeně ujíždí na snění. Jedná se o poklidnější věc, která kombinuje klavírní part s kytarovou vyšívánkou a nad vším se vyjímá zajímavá zpěvová linka podpořená podpůrnými vokály. Myslím, že přesně tahle poloha těmto muzikantům sedí. Roztěkaná „Keep Goin´On!“, která je umístěna až do samotného závěru, je naproti tomu zřejmě nejrazantnější položkou alba, nicméně znovu nejde o song, který by patřil k tomu lepšímu. Závěrem je třeba říci, že APATHEIA vytvořila přirozenou a ničím nekašírovanou rockovou desku, která se svým pojetím nachází bohudík zcela mimo dění v rámci současných hudebních trendů a jde jí o jediné, dobrou poslouchatelnost, tradiční zvuk a projev bez přikrášlení. Kvůli těm zhruba čtyřem/ pěti povedeným skladbám určitě tedy za poslech stojí. 


Co se týče hodnocení, tak těch 60% berte jako pozitivní výraz ohodnocení a to zejména při faktu, že třeba beatlesácká alba jako „Rubber Soul“, „Revolver“, „Sgt.Pepper...“, „White Album“ (tohle jediné vlastně ani ne) a „Abbey Road“ by dostala 100%. Pokud však u vás překvapivě převáží čecháčkovský patriotismus, pak si tedy k oněm 60% připočtěte dalších symbolických 10%, ale ani o ťuk víc.


11.09.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz