Last Hardrock Outsider

ANTHRAX - Stomp 442

I přes neskrývané zklamání Scotta Iana z komerčního neúspěchu „Sound Of White Noise“ bylo tohle album dle mého tím nejlepším, co kdy vzniklo pod taktovkou newyorských thrasherů. Podle Scotta naopak udělalo vydavatelství několik chybných tahů ve volbě singlů a prodejnost pak nebyla zcela taková, jakou by si hlavní tahoun představoval. Měl totiž za to, že album ANTHRAX z roku 1993 by mělo pokořit podobně vysoko položenou laťku, jako tomu bylo v případě „Countdown To Extinction“ u MEGADETH. Odvážné tvrzení, když uvážím naprosto rozdílné situace v jednotlivých táborech. To ještě Scott Ian nevěděl, že bude podstatně hůře. Odchod dlouholetého ego-maniaka Dana Spitze a kudla v zádech od vydavatelství se brzy projevily. Do toho se začínala probírat rostoucí transformace hudebního průmyslu a dostatečně nezajištěné kapely začínaly mít záhy problém.


S odstupem času je vcelku logické, jak „Stomp 442“ vlastně zní. Pro samotné ANTHRAX totiž zbývaly pouze dvě možnosti. Odklon od žánru po vzoru těch největších kapel jako METALLICA a MEGADETH a nebo respektování aktuálního vývoje v heavy metalu a připojení se k dominujícím uskupením typu PANTERA a PRONG, které se draly nezastavitelně do popředí. Právě s druhou možností, kterou ANTHRAX vzali za svou, souviselo rozbití fanouškovské základny do několika táborů, z nichž konkrétně já se řadím do skupiny, která album v podstatě přijala. K velkému zděšení skalních fanoušků byly všechny prvky typické pro ANTHRAX pryč. Thrash metal tolik typický pro minulost ANTHRAX se proměnil v jakýsi groove metal silně absorbující vlnu grunge. Dříve rozmáchlý zvuk byl vysoustružen na úspornou jednotku. Krom toho muselo na pozici sólového kytaristy suplovat několik lidí, z nichž dominantní podíl zastal Paul Crook. Dva songy si však urvala i v té době kytarová hvězda toho největšího formátu Dimebag Darrell z kapely PANTERA. Zajímavou skutečností bylo, že o hudební stránku alba se tentokrát postaral výhradně bubeník Charlie Benante



Pro Scotta a jeho riffy zde asi nebylo místo, což je však poznat na první poslech, hymnické skladby jako „Caught In a Mosh“ nebo „Be All, End All“ zde prostě nenajdete. Místo toho zde máme nálož nekompromisního metalu, který byl doprovázen velmi účelným obalem. Jako obal je ostatně i celá tahle nahrávka obrovská, valící se koule. Těžko tedy vytáhnout vyčnívající písně, protože všechny si držely kvalitu. Ať už budu zmiňovat energický otvírák „Random Acts Of Senseless Violence“ nebo následně i hitovou „Fueled“, každá píseň měla vlastní myšlenku, která nenavozovala stereotyp. Nejde nezmínit riffové nálože „Riding Shotgun“ a „Tester“. Na mé poměry působí dost otravně „Nothing“, kterou bych rozhodně nepasoval do role singlu, ale to už byla stejně jen labutí píseň někdejšího labelu Elektra, který po vydání „Stomp 442“ svou ztrátovou ovečku nadobro odřízl.


Album také mnohem více spoléhá na hlasový projev Johna Bushe, který táhne celé album až do epického závěru v podobě akustické „Bare“. Ta boří celý koncept úderné desky a přitom neuvěřitelně zapadá k této kontroverzní záležitosti. Jak bylo u ANTHRAX do té doby zvykem, natočili k desce spoustu coverů, kterými poté doplňovaly bonusové a remasterované verze. Do chumlu spíše povedenějších předělávek se dostala také nová píseň „Grunt And Click“, kterou by neměl žádný fanoušek tohoto alba minout. Občas je zvláštní pozorovat, které songy se nedostanou na regulérní řadovku a které naopak dostávají nebývalý prostor. Řekl bych, že deska s časem nic neztratila, patří k tomu nejlepšímu, co kdy ANTHRAX vydali a možná by dopadla mnohem lépe, kdyby Elektra udělala alespoň něco. „Stomp 442“ nemělo žádné promo a o víře v kapelu svědčí také fakt, že po vydání nechalo vydavatelství mastering kapele. Rok 1996 byl tak pro kapelu a hlavně Scotta Iana tím nejhorším rokem v celém životě a na odraz ode dna to ani zdaleka nevypadalo…


24.04.2015Diskuse (2)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Demonick25.04.2015 10:06

Opäť vrcholná porcia muziky ANTHRAX!!! Oproti predchodcovi tu vidim jeden zásadný rozdiel, a to ten, že "Stomp 442" drží lepšie ako celom, pričom "Sound..." obsahuje viac výraznejších hitoviek. Tie sa však nájdu aj na tomto albume, či už je to brutálny úvodný náklep, chytlavé Fueled, Nothing, American Pompeii, Riding Shotgun alebo výborné psycho skladby Drop The Ball či In A Zone. Taktiež výborný zvuk i výkon Johna Busha. 9/10 ako vyšitých!

 

Daveyy24.04.2015 15:47

Naprosto neAnthraxní spleť skladeb které jsem bohužel ani na více pokusů nepochopil. Pro mě odpad!!