Last Hardrock Outsider

ANTHRAX - State Of Euphoria

A právě zde se dostáváme k zřejmě komerčně nejúspěšnější kapitole historie ANTHRAX, protože vše na co členové téhle kapely v tomto období sáhli, to jim dokonale vycházelo a dokázali z toho těžit, nutno přiznat, že za vším byla hromada odříkání a nekonečného času stráveného na dlouhých turné případně ve studiích. Newyorští ANTHRAX se širokým úsměvem (po vzoru svého tehdejšího maskota) bodovali a to nejen díky své rozverné image. Stali se totiž žádanými hlavně díky svému specificky nadupanému thrash metalu a onomu bezútěšnému riffování. Nacházeli se však vždy tak trochu stranou od ostatních generačních souputníků, což jim samozřejmě do budoucna zajistilo přízeň, ale i nepochopení mnohých. Skutečnost, že zde jsou v plné aktivitě ještě v těchto dnech roku 2015, nutno přičíst hlavně oné originalitě a neotřelosti s jakou k vlastní metalové hudbě vždy přistupovali. Definitivní zlom jejich kariéry nastal s třetím albem „Among The Living“, kterým stanovili pravidla v té době moderního thrashe, který prezentovali po svém, kdy do zvuku vklínili punková tempa a hardcoreovou energii. Tehdy vznikl MOSH! Pokračovatel „State Of Euphoria“ tak patřil mezi nejočekávanější metalová alba své doby a i přes fakt, že nedosahoval kvalit a živelnosti svého předchůdce, slavil po celém světě obrovské úspěchy.



Euforie okolo vysmáté kapely se právě tehdy nacházela na samotném vrcholu. A toto záhy plně stvrdila hned úvodní věc nového alba nazvaná „Be All, End All“, která byla odstartovaná nezapomenutelným violoncellovým partem, na který navázala divokým a navýsost ostrým moshingem prezentovaným pod plamenem vzdoru a odhodlání. Však také její text vystřižený pod heslem „buď sám sobě Bohem“ svědčil o nabitém zdravém sebevědomí a chuti do života. 


Na rozdíl od některých konkurenčních kapel totiž ANTHRAX vždy působili jako skupina lidí, kteří se neberou příliš vážně (i když samozřejmě zdání může klamat, přeci jen jsme dnes skoro o třicet let dále a tak nějak už víme víc, že jo?). Přičemž tehdy nejvýraznějším důvodem této identifikace mohla být jejich obliba v častém vydávání maxisinglů s pestrým stylovým rozpětím. Ať už to byly punkové předělávky nebo nějaký ten rapový experiment (jen krátce před tím zveřejněná srandička „I Am The Man“ nezakrývající rapové prvky), díky těmto raritám je právě určitá část thrashmetalových fans prostě nikdy nemohla vydýchat, jiná (otevřenější) naopak začala milovat. S odmítavým postojem mám spojené i některé metalové fanoušky v České republice, kde mají ANTHRAX do dnes podstatně méně příznivců než jinde ve světě. Dost možná k tomuto výsledku trošičku přispěla i jejich známá obsese v tričkách s nemetalově veselými komiksovými motivy a v barevných bermudách, která je tehdy vizuálně oddělovala od ostatních přísně se tvářících „thrash maniacs“. 


Kapitolou samou pro sebe byly jejich sociálně kritické texty podávané s vtipem a nadhledem. Namátkou třeba praktiky různých náboženských organizací, které v Americe prostřednictvím svých stupidních televizních show vydělávaly peníze na zaslepeném stádu a pomatených bloudech, jenž kapela okomentovala v písni „Make Me Laugh“. Na vážnější strunu zanotovali ve stěžejní skladbě alba - „Who Cares Wins“, kde účtují s nelichotivou bilancí statistickými čísly bezdomovců žijícími na území New Yorku a Spojených států vůbec. Zajímavostí bylo, že sám bubeník Charlie Benante rok před tím přišel díky jistému přírodnímu živlu o dům také. Zřejmě i to bylo důvodem zájmu ANTHRAX o toto téma. Album obsahuje i jeden velmi povedený cover – a sice „Antisocial“ od punkových Francouzů TRUST, který je zde zahrán, díky výrazným riffům Scotta Iana, jakoby se odjakživa jednalo o píseň ANTHRAX. Mou nejoblíbenější položkou je „Misery Loves Company“, což byla skladba s poměrně originální melodikou, několika zvraty a bohatou kytarovou instrumentací malého Dana Spitze. Vysokorychlostní závěr v podobě nadupané riffopalby „Finale“ však u mne zabodoval stejně silně.


Album „State Of Euphoria“ bylo zkrátka klasickou prací od ANTHRAX v jejich typické sestavě osmdesátých let – tedy s rtuťovitým Joey Belladonnou u mikrofonu, neúnavným riffmistrem Scottem Ianem (zde naposledy s vlasy), šikovným Danem Spitzem coby sólovým kytaristou a parádní rytmikou Frank Bello/ Charlie Benante. Podtrženo a sečteno – cokoliv ANTHRAX v této sestavě nahráli, patří ještě dnes do zlatého fondu americké metalové scény osmdesátých let.


21.04.2015Diskuse (12)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Daveyy24.04.2015 15:50

to romant: Naprosto to neni divný! Já mám rád obě ale State víc! Příjde mě záživnější i když méně agresivní. Ale takové finale to je prostě opus!!!

 

romant
24.04.2015 12:22

Mně se líbí víc State Of Euphoria než Among The Living. Většinou to moc neventiluju, protože je to divný, uznávám :-)

 

Kropis
23.04.2015 20:01

Jasně, že připomíná :D

 

Valič
23.04.2015 18:54

Možná se mi to jen zdá, ale nepřipomíná vám začátek skladby Conquer All od Behemoth něco? https://www.youtube.com/watch?v=UmnH8f00_b0

 

Valič
22.04.2015 08:59

Já jsem měl ty desky nahrané na jedné kazetě (to, co se na tu devadesátku nevešlo, jsem dal za And Justice For All). Většinou jsem to protočil celé, takže teď, kdyby mě někdo vzbudil uprostřed noci a zeptal se, na které z nich jsou třeba skladby Efilnikufesin, One World, Make Me Laugh nebo Who Cares Wins, asi bych měl problém odpovědět správně. :-)

 

Stray
21.04.2015 23:29

Zvláštní že o téhle desce z dnešního pohledu řada lidí mluví jako o jedné z nejhorších od ANTHRAX. Moje generace to vidí jinak, tahle nahrávka, spolu s "Among The Living" samozřejmě, nás formovala, není zásadnějších dvou alb od ANTHRAX ve smyslu počtu poslechů v průběhu života. Pro nás: "Be All, End All" = ANTHRAX, stejně silně jako je tomu u "Indians", jasně, uznávám hluchá místa, ale čo je anthraxovštějšího na nějaké "Stomp442"? Já si jen říkám, ještě štěstí, že vzali zpět Belladonnu, ne kvůli Bushovi, kterej byl parádní náhradou, ale spíš kvůli tomu novýmu týpkovi, nevím jak už se jmenoval, ty vole, udělat z ANTHRAX další Anselmovskej nasupěnej metalcore, jakože udělat TO moderně!!!, tak to bych teda hodně těžko vydejchával.

 

Demonick21.04.2015 18:15

6,5/10 ..nie je to zlá vec, ale mnoho skladieb je dost o ničom a mám pocit, ze by občas potrebovali zostrihať(najlepšia piesen je dokonca cover song!). K tomu mi tu výrazne vadí spev Belladonnu, ktorý asi pri nahrávaní nebol vo svojej koži, kedze na iných nahrávkach mám jeho prejav rád.

 

Valič
21.04.2015 18:02

Ještě jsem zapomněl na své oblíbence Autopsy a titulní skladbu z debutu Severed Survival (opět S. King - povídka Typ pro přežití). Různými horory jsou inspirovány i některé další skladby z tohoto alba, ale i z novějších desek - mimo jiné Sewn into One (ultranechutný nízkorozpočtový hnus Lidská stonožka) nebo King of Flesh Ripped (japonská šílenost Zabiják Ichi). Vyjmenovávat všechny filmy, kterými se inspirovaly kapely jako Mortician, Impetigo nebo Necrophagia by asi zabralo několik hodin. Jako kuriozitu bych zmínil snad jen skladbu Vij z aktuálního alba těch posledně jmenovaných, jejíž text vychází ze stejnojmenného ruského filmu z roku 1967 natočeného podle povídky N. V. Gogola. A teď už vážně končím. :-)

 

Kropis
21.04.2015 17:46

Po Fistful nejhorší deska. A jsem rád, že v tom nejsem sám, i Scott prohlásil, že to byla uspěchaná věc s polovinou průměrných songů. Já to vidím tak za 60 %. Ta deska těží z úspěchu předchůdců, jinak si to nedokážu vysvětlit.

 

Valič
21.04.2015 14:30

Stray: O texty zahraničních kapel jsem se zajímal hlavně koncem 80. let, kam spadají právě recenzované desky Anthrax, později jsem se tím už moc nezabýval. Jestli si chceš některé informace z těch mých komentářů dodatečně přidat do recenzí, nevidím v tom problém. Jinak těch textů z tohoto období, které by se přímo inspirovaly nějakým konkrétním filmem nebo knihou zase tak moc nebude a u většiny z nich je to jasné už z názvů skladeb: Blind Guardian - Lord Of The Rings, Tommyknockers, Iron Maiden - Quest for Fire (film Boj o Oheň), Where Eagles Dare, Metallica - The Call of Ktulu (povídkami H. P. Lovecrafta je ovlivněn i text skladby The Thing That Should Not Be). Z dalších mě teď napadají ještě Testament - Disciples of the Watch (Kukuřičné děti od S. Kinga), Massacre - From Beyond (stejnojmenná povídka H.P. Lovecrafta), Iron Maiden - To Tame a Land (Duna od F. Herberta), Children of the Damned (film Městečko prokletých), The Wicker Man (film Rituál z roku 1973) a The Prisoner (stejnojmenný britský seriál). U těch I.M. toho bude určitě víc, Bruce je patrně pěkný knihomol (viz třeba jeho sólovka The Chemical Wedding ovlivněná Williamem Blakem). :-) Jinak co se týče toho Lovecrafta, jeho dílo ovlivnilo texty (minimálně) každé druhé old school death metalové kapely (ať už přímo či nepřímo).