Last Hardrock Outsider

ANTHRAX - Spreading The Disease

Období, které těsně předcházelo vydání druhého alba ANTHRAX „Spreading the Disease“, bylo zase jednou velmi hektické. Nejdříve byl z kapely vyhozen Dan Lilker, který si stále méně rozuměl se zpěvákem Neilem Turbinem, aby se nakonec poroučel i čím dál nesnesitelnější Turbin. Náhradu kapela našla v baskytaristovi Franku Bellovi, jenž nepopřel své italské kořeny ani původ v newyorské čtvrti Queens (Frank Bello je rovněž synovcem bubeníka ANTHRAX Charlieho Benanteho) a zpěvákovi Joey Belladonnovi, který (jako fanoušek kapel KANSAS, STYX či BOSTON) do doby nástupu k ANTHRAX v životě neslyšel o podobně zběsilé hudbě. Nicméně se v jeho případě jednalo o velkou posilu na postu vokalisty, protože svého předchůdce překonával rozdílem několika tříd a na mnoho let se Joey Belladonna stal jedním z poznávacích znamení budoucího stylu kapely.

 

Práce na albu za asistence Johna Zazuly a zvukového inženýra Alexe Perialase se však táhla a musela být několikrát přerušena. Do všeho pak vstupovaly nabídky větších vydavatelství a různá jednání, která přímo rozhodovala o budoucím osudu nadějné kapely. Z metalové hudby se právě tou dobou začal stávat velký byznys, a tak bylo nutné ke všemu přistupovat uvážlivě. ANTHRAX nakonec podepsali u Island. Ale ještě před tím byly přípravy vydání pozastaveny (možná kvůli náhlému záchvěvu hardcoreových choutek pánů Benanteho a Iana) a přednost dostal projekt S.O.D., kde oba členové ANTHRAX vlastně rehabilitovali svůj vztah k možná nespravedlivě vyhozenému Lilkerovi, ale zejména zde prezentovali svou náklonnost k tvrdé a nekompromisní hudbě a to nahrávkou „Speak English Or Die“, která se původně měla stát pouze takovým nezávazným fórkem, aby brzy slavila obrovské úspěchy a po obou stranách Atlantiku pasovala projekt mezi nesmrtelné.


 

Nicméně tvrdý a nekompromisní zvuk S.O.D. se nakonec do výsledku alba „Spreading The Disease“ ještě nepromítl, protože většina skladeb již byla před dokončením. Nicméně samotné druhé album ANTHRAX bylo ve srovnání s debutem „Fistful Of Metal“ mnohem profesionálnější, zvukově natlakovanější a celkově mnohem lepší. Do popředí se draly hutné thrashové riffy, které postupovaly jako jednotky bojovně naladěného vojska sešikovaného do pravidelných útvarů. Energické naladění všech zúčastněných podpořil i jadrný Belladonnův vokál, mnohem melodičtější to složka skladeb než v případě jeho pěveckého předchůdce, nové skladby tak získaly mimo oné natlakovanosti i větší ohebnost a celkově zmelodičtěly.

 

Deska „Spreading The Disease“ je vlastně sbírkou těch nejmelodičtějších hymen v historii kapely a je doslova napěchována panoramatickými thrashovými šlágry. Z mého pohledu zhudebňuje to nejlepší, co bylo v daném ranku metalové hudby v polovině osmdesátých let k mání – nejednalo se nějaké blbosti na jedno použití, právě naopak, skladby působí neprobádaně ještě po hodně posleších a já se ještě dnes cítím občerstven, kdykoliv si nahrávku pustím. Baví mne stejně jako před deseti, patnácti nebo pětadvaceti lety, kdy jsem se k ní dostal poprvé.


Pokud bych měl rozebírat jednotlivé songy, můžu rovnou říci, že vypichovat stěžejní místa je zde zbytečné, nahrávka je totiž bez slabších míst. Dunivá „A.I.R.“ desku dobře uvede a posluchačům dá na vědomí, že došlo oproti debutu k velkému skoku. Zpěvnější refrény u „Lone Justice“ nebo „Enemy“ mají ambice oslovit mnohem širší pole fanoušků, než by se dalo čekat od kapely hájící zástavu stylu thrash a právě to mne na ANTHRAX vždy bavilo, ona absolutně lehkonohá neortodoxnost a svěží mysl při skládání. Pokračuje se vtipnou hymnou „Madhouse“, která posluchače zavádí do prapodivného baráku plného nepříčetných jedinců, aby přišel čas na věc pracující s repetetivními riffy - „Aftershock“. Deska graduje s epickou skladbou „Armed And Dangerous“ (minialbum totožného jména vyšlo pár měsíců před druhou řadovkou), jenž patří do zlaté pokladnice tvorby newyorských moshers, stejně tak se to dá tvrdit o parádním finále v podobě skvostů jako je hymnická „Medusa“ nebo závěrečný nářez „Gung Ho“. 


Celá kapela zde jela na doraz, byla hladová po úspěchu a vydala ze sebe to nejlepší, takže dodnes tvrdím, že dobře namazaný stroj ANTHRAX dosáhl prvního svého vrcholu právě už zde, v roce 1985 na své druhé řadovce. Scott Ian se zařadil mezi několik čelních riffmistrů žánru, Dan Spitz opatřil songy doslova skvělými, pronikavě ozvučenými a velmi zběsile působícími sóly, o kvalitách rytmické dvojice Frank Bello/ Charlie Benante rovněž netřeba polemizovat a Joey Belladonna si v té době vysloužil přízvisko nejlepšího pěvce v žánru thrash. V tomto směru mám pocit, že měli ANTHRAX před konkurencí skutečně náskok. Zvuk jejich skladeb navíc získal na větší hutnosti a jistém epičtějším rázu (stejně jako tomu bylo mezi prvním a druhým albem kupříkladu u METALLICY), což mnozí rovněž kvitovali s uznáním. Zkrátka mašina ANTHRAX se tou dobou rozjela do patřičných obrátek a o kapelu začal být všude po světě opravdový zájem, takže z kolotoče: deska – turné – deska – turné, vlastně vypadla až někdy v první polovině devadesátých let. Na jaře 1986 tudíž kapela poprvé koncertuje i v Evropě.


19.04.2015Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Zetro
05.12.2015 19:15

Ach jo ,tolko sentimentu 90% !

 

Meresz
20.04.2015 15:38

Spolu s Among the Living najlepší Anthrax. Mňa Bush veľmi neoslovil zatiaľ.

 

Demonick19.04.2015 15:55

Skutočne nesmrtelná vec s geniálnym obalom!!! 8,5/10