Last Hardrock Outsider

ANTHRAX, S.D.I. - Praha, Roxy, 25.listopadu 2018

Od comebacku s Joem Belladonnou v roce 2010 byl tohle již můj sedmý navštívený koncert ANTHRAX. Přesto mohu říct, že mě jejich vystoupení stále bavilo, bylo energické a cítil jsem za ním velkou dávku profesionality. Kapela působí vlastně celou tuhle dekádu vitálně a aktivně přistupuje ke každoročnímu evropskému turné. Newyorčané dnes zkrátka zažívají jedny z těch svých lepších časů. Působí jako dokonale zaběhnutá mašina a na jejich show se chodí. Nebylo tomu tak vždy. Kdysi tápali, měli nouzi o fans a po útocích na WTC na Manhattanu 11.září 2001 se na to chtěli dokonce vybodnout, neboť jejich název nejenže jitřil u většiny Američanů emoce, ale o jejich hudbu nebyl na přelomu milénia už nějaký ten rok vůbec žádný zájem. O skoro deset let později, v době památného turné kdy ANTHRAX jeli (spolu s dalšími kapelami thrashové  Big 4: METALLICA, SLAYER, MEGADETH) obří Sonicsphere karavanu, bylo však definitivně po krizi identity a vše se v dobré obrátilo. 



V souvislosti s ANTHRAX je však třeba říct i další poměrně zásadní informace, které k jejich koncertním aktivitám posledních let neoddělitelně patří. Jejich set-list se vždy skládá z prověřených klasik a je velmi málo obměňován. Repertoár zastupují skladby v poměru: 85% = hitovky z osmdesátých let, 15% = želízka z nové éry. ANTHRAX nikdy nezahrají více než čtrnáct skladeb (včetně přídavků) a to ať už jsou v roli headlinerů či zastanou pozici předkapely. A ještě jedna (snad nejkontroverznější) informace: Už sedm let nebyl na jejich turné k vidění za bicími Charlie Benante, nýbrž velmi zručný žoldák John Dette. Nevím sice, jakého rázu jsou ony tušené Charlieho zdravotní komplikace, faktem zůstává, že kapela ohledně této situace nikdy neplýtvala zprávami a vždy se na propagačních materiálech prezentovala se svým původním bubeníkem, zakladatelem a duchovním vůdcem. V neděli byl za soupravou znovu John a odvedl znovu naprosto skvělou práci. Jenže dokážete si představit, že by kupříkladu IRON MAIDEN jezdili sedm let s náhradním bubeníkem a příliš by se neměli k osvětlování situace okolo Nicka McBraina? Já tedy ne. Shrnuto tedy asi takto: přestože kapela má vynikající koncertní fazónu, působí sehraně, optimisticky jak jen to jde a její koncert má všechny atributy strhujícího energického zážitku v rámci metalu, je za vší profesionalitou cítit už i velká dávka rutiny a nekonečného přehrávání.


 

Svým způsobem mne tak do Prahy docela nalákala i účast netradiční old-school předkapely, neboť právě S.D.I. jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let v oblasti mého bydliště hodně poslouchali. Jejich speed metal měl tenkrát správnou syrovost a rovněž melodiku, která se vždy v metalové hudbě jevila docela originálně, neboť nepostrádala jistý frackovsky punkový náboj. S.D.I. byli pro nás, v době kdy nám bylo okolo patnácti, velcí rebelové, a tak jsem byl plný očekávání. Nebojím se říct, že tenkrát v roce 1989 tahle německá kapela patřila u české omladiny mezi dvacítku nejznámějších metalových kapel, co se k nám na kazetách dostaly ze západu. Z dnešního pohledu je to neuvěřitelná věc, když řeknu, že tenkrát něco jako S.D.I. zde znali lidi z nahraných kazet prostě víc než kapely jako MEGADETH a TESTAMENT dohromady. Trojice hudebníků vedená Reinhardem Krusem dlouho předlouho spala zimním spánkem, ale nyní už nějaký ten pátek brázdí středoevropské kluby. Nutno přiznat, že kluci aktuální letopočet moc neřeší, nerozpakují se totiž repertoár ze svých starých alb do návštěvníků pořádně našít a zcela ignorovat nějaké jiné ambice. S.D.I. působí velmi civilně, nekašírovaně a svým způsobem zůstali zamrzlý kdesi v roce 1988. Vývoj a nadstavba tam prostě není žádná. Pražským Roxy tak zněly jejich velké klasiky z prvních dvou řadovek, songy jako např. „Quasimodo“, „Megamosh“, „Fight“, „Comin´Again“ nebo „Sign Of the Wicked“, což samo sebou publikum kvitovalo s nadšením. Zvuk sice připomínal hodně zastaralé pojetí metalu a měl v sobě všechny prvky archaismu, ale lidem to příliš nevadilo. Zazněla dokonce jedna nová vypalovačka. Nevím, jestli to značí, že S.D.I. kutí něco nového, ale od jejich staré tvorby se příliš nelišila. Blonďatého česílka Kruseho dnes navíc doplňují na kytaru a na bicí dva krátkovlasí chlápkové. Tito hudebníci, kteří s původní sestavou S.D.I. nemají nic společného, by mohli být klidně zaměnitelní nejen s leckým z diváctva koncertu, ale i kdekoliv na ulici.


 

Ve srovnání s ANTHRAX tak S.D.I. působili jako kapela okresního formátu, ale i tak jsem velmi rád, že jsem je někdy vůbec viděl. Po nástupu hlavních hvězd šlo všechno nahoru o 90% a zvuk zesílil a rozhodně vykazoval mnohem aktuálnější, plnější a dravější podobu. Newyorčané stále totiž platí za silnou koncertní mašinu, byť jak už jsem výše zmínil, jejich precizní podání vykazuje již značnou dávku rutiny. Klub byl ten večer plný tak akorát, dost možná by se do Roxy ještě padesát až sto lidí vešlo, ale to už by to uvnitř bylo mnohem méně únosné. Co mě potěšilo, byla hlavně okamžitá interakce mezi kapelou a fanoušky, kteří ten večer byli velmi divocí a na divokého thrashové vypalovačky plné riffů reagovali obrovským, takřka desetimetrovým mosh-pitem, ve kterém to skutečně vřelo. Převládaly písně z nejslavnějšího alba „Among The Living“ z roku 1987 (celkově pět), v závěsu pak bylo zahráno po dvou položkách z dalších osvědčených kolekcí osmdesátých let - „Spreading the Disease“ „State Of Euphoria“. Za největší překvapení považuji uvedení songu  „Be All, End All“, což je jediná věc setu, kterou ANTHRAX jinak příliš nehrají. Kdyby v průběhu jedenácté skladby „Anti-social“ nedošlo k nějakým (mě neznámým) problémům technického rázu, po kterých kapela kamsi zmizela a dlouho nenastupovala před diváky, pak bych vystoupení ANTHRAX ohodnotil jako bezchybné. Bohužel pak pětice přiběhla odehrát už jen song „Indians“, takže jsem přes všechny ostatní klady zažil snad nejkratší vystoupení ANTHRAX v roli headlinerů. Jsem však velmi rád, že jsem se na koncert vydal. Zvuk byl z mého pohledu sice mírně přebuzený nad onu optimální mez, ale i přesto byl na velmi dobré a čisté úrovni.


Set List ANTHRAX z Roxy.


29.11.2018Diskuse (11)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Demonick
01.12.2018 12:27

S Anthraxom to mám ťažké. Na jednej strane je to srdcovka (mam od nich všetky cd), videl som ich x-krat naživo (obzvlášť výborné boli relatívne nedávne koncerty v Bratislave a Budapešti), ale tie ich setlisty a hlavne počet skladieb na nich sú na facku. Ak by som mal merať cestu do Prahy pre 14 skladieb (z toho 2 covery), tak ma asi porazí. Kapela hrá omieľa stále to isté, žiadne málo hrávané veci..
Ad Benante: videl som ho videl tuším iba raz, a to v Miloviciach 2010. Odvtedy stále "iba" Dette, čo síce zamrzí, ale na druhej strane je Dette ozaj skvelý bubeník. Niečo podobné sa momentálne deje v Exodus s Garym Holtom...

 

Pekárek
29.11.2018 21:50

Sound vidím, jak říká jeden můj kámoš, kterej tady aktuálně propaguje důchodcovská* alba Olympicu:), na revizní poslech, ale ve své době se mi dost líbilo.

*Olympic, bez urážky, tu atmosféru to prostě má, ale je v tom velká chuť hrát kvalitní muziku, což se jim daří a což velmi,velmi kvituju.

 

Pekárek
29.11.2018 21:45

Já mám nakonec všechny i Stomp, někde jsem ho koupil ve slevě a ještě ho cca 15 let nerozpečetil:). Jelikož jsem epik, vítězí u mě na celé čáře Persistance. Album, které je prostě někde jinde.
Jinak fajn report, takhle v klubu bych si je asi taky dal.

 

DarthArt
29.11.2018 20:39

Pravda je, že Stomp 442 byl o světelné roky horší než Sound Of White NOise. Kromě tří skladeb vlastně totální nuda. ALe měl jsem originálku kazetu, podepsanou boys od Anthrax :)A mělo to super obal !!!

 

Kelly
29.11.2018 20:13

Tak opět jsem Benanteho neviděl :-( Ale jinak koncert SUPER. S.D.I. historická srdcovka a Anthrax bezva. A Sound Of White Noise je parádní deska. Z balkónu to byl super pohled i zážitek.

 

Pekárek
29.11.2018 20:02

Krásnej válec, který na to album prostě patří. Ani na japonských cd ani na reedicích. Záhada. Buď se na ní zapomnělo nebo nějaká drsná exkluzivita. Zajímavé je, že třeba Real World od Queensrÿche aspoň na tom Japonci tenkrát hned bylo, i když se tam koncepčně moc nehodí. A vůbec jdu si pustit Promised Land:)

 

Stray
29.11.2018 19:41

Poison My Eyes na Sound of White Noise nikdy nevyšla, byť asi pochází se stejné studiové session. Tohle úvodní období s Bushem mám rád, úpadek přišel až o dva roky déle.

 

DarthArt
29.11.2018 19:39

Poison My Eyes - no jasně!

 

Pekárek
29.11.2018 19:26

Mě zas sere, že jedna špičková skladba ze Sound je fakt jen na soundtracku Last Action hero.
Ad Amíci, pro mě to není silný argument. V míře buranství rozhodně nevynikají nad průměr.

 

DarthArt
29.11.2018 18:32

Jsem asi nejdivnější posluchač Anthrax, protože mám zdaleka nejradši jejich album "Sound Of White Noise". Vím, že s klasickými A to nemá skoro nic společného, ale je to esence devadesátkového metalu, který vykročil ze škatulky a povedlo se to. A hlavně je tam John Bush! Tuhle sestavu jsem viděl i naživo v Praze - vlastně ne, už tam nebyl Dan Spitz - a bylo to senzační. Belladonna mi nějak nikdy nesedl, nevím proč.

Jinak to, že na A Amíci nevraživě vrčeli po 9/11, je jen další silný argument pro ty, kteří US boys and girls vidí jako tlupu stupidních rednecků...