Last Hardrock Outsider

ANTHRAX - Persistence Of Time

Následně po vypuštění a koncertní podpoře alba „State Of Euphoria“ došlo na sklonku roku 1989 k přípravě nového materiálu, který byl později zaznamenán v renomovaných studiích Electric Ladyland v New Yorku. Z alba nakonec bylo poznat, že tentokrát měli ANTHRAX (se svým producentem Markem Dodsonem v zádech) o něco více času na přípravu než při minulém nahrávání, kdy byli vyloženě  dotlačeni vydavatelstvím k tomu, aby ve velké rychlosti sestavili další použitelnou sbírku songů, která se nakonec dělila na jednoznačné hitovky a natahovanou výplň. „Persistence Of Time“ působilo vlastně mnohem temněji a seriózněji než všechno, co do té doby ANTHRAX vytvořili a za čím si v letech adolescence stáli. Klasické thrashové vlastnosti, jako rychlá tempa a agresivita, vlastně přepustily prostor promyšlenějším strukturám. Nové skladby mnohokrát přesahovaly sedmiminutovou stopáž a byly po okraj natlakovány doslova maratónem zajímavých riffů, což z nahrávky samozřejmě dělalo o něco progresivnější záležitost, než tomu bylo v případě minimálně jednoho albového předchůdce. Rovněž zvuk nového alba se oblékl do slušivě potemnělého hávu a byl rozhodně nabasovanější. Celkově album působilo tak nějak vážněji a nebezpečněji, nicméně nešlo o žádnou zlostně působící šílenost, jako se tomu dělo právě v té době mnohokrát u jejich thrashové konkurence nebo v případě nově vznikajících kapel a alb v jiném extrémním žánru, kterému se jen krátce před tím začalo říkat death metal.


ANTHRAX si i díky vokálu Joeyho Belladonny vždy udržovali pozici jedné z nejsofistikovaněji znějících kapel v ranku. „Persistence Of Time“ lze vlastně označit jako velmi dospělé, velmi uvážlivě a pečlivě sestavené, ale pořád tak nějak thrashmetalově znějící album, které vlastní prvotřídní hráčský i vokální vklad, celou řadu skladeb, kterým není cizí punc jisté progresivity, ať už to je kvůli košatějším a delším strukturám skladeb, navýšenému počtu kytarových partů v nich nebo díky promakané textové složce, která se tentokrát kromě sociálních a politických témat nevyhýbala ani jistému druhu filosofování ohledně smyslu bytí a všehomíra obecně.


 

V případě „Persistence Of Time“ se vlastně jednalo o úplně poslední řadové album ANTHRAX, které bylo nahráno v klasické a nejúspěšnější sestavě s Joey Belladonnou za mikrofonem a s Danem Spitzem u sólové kytary, oba zmínění se sice podíleli ještě na neřadovém díle „Attack Of The Killer B´s“, což byl výběr z rarit, B stran singlů a různých srandiček, aby byl posléze v roce 1992 právě Joey Belladonna (kapelou toužící po změnách) překvapivě odejit. Malý Dan Spitz jej sice následoval až zhruba o tři roky později, tedy v době příprav druhého Bushovského počinu „Stomp 442“, ale to nic neměnilo na zjištění, kdo se od té doby stal v očích veřejnosti jednoznačným ovlivňovatelem dění v této kapele. Do té doby totiž ANTHRAX působili jako velmi vyrovnaná parta pěti vzájemně si vcelku podobných kluků.


Když bychom si měli tohle album detailně rozebrat, je třeba uznat, že se kapela opravdu snažila o podstatný vývoj, ať už kompoziční, zvukový nebo co se týče atmosféry. Z mého pohledu je zajímavé právě zjištění, jak se album „Persistence Of Time“ dokázalo se ctí vypořádat s časem. Ve své době totiž šlo (u mne) o slabší kus než v případě jeho albových předchůdců, dnes má ve srovnání se „State Of Euphoria“ podstatně větší dávku osobitosti a charismatu. Možná je to jeho netradičně táhlými songy, zpěvnějším charakterem skladeb, uceleností, nebo možná temnějším zvukem a celkově vážnější notičkou. Opravdu netuším. Právě „Persistence Of Time“ z dnešního pohledu považuji za vyloženě pečlivě promyšlené a upřímně zhotovené umělecké dílo, na kterém ta hromada času nezanechala téměř žádných známek zastaralosti a metalové koroze. Tohle album bylo zkrátka v době vydání děsně podceňované (nominace na Grammy však mluví o opaku, ale to byl tenkrát názor spíše kritiky), ale oproti některému z předchozích oslavovaných opusů se jeho síla časem ani trochu nevytratila, právě naopak. 


Co je zde tedy ke slyšení? Gruntovní riffové maratóny - TimeBlood nebo In My World“, dále pak ponuré skladby jako dělané pro propagaci bezútěšného stylu ANTHRAX v dané době, tedy na přelomu dekád - „Keep It In The Family“ a „Belly Of The Beast“, druhá zmíněná skladba je navíc uvedena a podpořena majestátní instrumentálkou Into The Reality“, která přechází ze své úvodní akustické fáze ve vypjatější finále, dále pak punková hitovka coby pilotní singl - Got The Time“, což byl cover od britského muzikanta Joe Jacksona z konce sedmdesátých let, který tehdy na Ostrovech proslul zejména singlově úspěšnou tvorbou a skladbami ve stylech ska a reggae. Celé album zakončí vysokorychlostní thrashový náklep „Discharge“, případně před ním dojde ještě na několik méně nápadných čísel. Celkově však jde o osobité, skladbově vyrovnané a vyzněním specifické dílo od thrashových ANTHRAX, kteří prostřednictvím jeho písní sdělují, že nejsou kapelou, která se hodlá zavázat přiblblými klišé, naopak skladatelsky roste a vycizeluje se. Za mne - skvělá záležitost.


 


22.04.2015Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Daveyy25.04.2015 08:48

Mám to stejné jako Demonick. Tahle fošna se mě začala líbit až z mnohaletým odstupem. Dnes si ji vychutnávám.

 

Demonick23.04.2015 21:02

10/10!!! Album som totálne docenil až nedávno a nedam na neho dopustit. Narozdiel od Straya na nom nepočujem priemerné songy, a preto ho radim k tomu úplne najlepšiemu v historií Anthrax! :)

 

Valič
22.04.2015 09:24

V době vydání jsem tomuto albu nějak nemohl přijít na chuť. Ty dlouhé pomalejší temné skladby, zvuk nahrávky a celkově vážnější pojetí prostě nebylo to, co jsem od kapely tenkrát očekával. Desku jsem pořádně docenil až s odstupem času a teď už ji řadím k tomu nejlepšímu, co Anthrax natočili.