Last Hardrock Outsider

ANTHRAX - For All Kings

Newyorčané platí za jednu z hodně mála kapel, jejichž tvorba mne prakticky provází celý hudebně posluchačský život. V posledních pěti letech se zdá, že se parta okolo kytarového plešouna Scotta Iana definitivně dostala z nejhoršího, z té obří a takřka nekonečné krize, do které spadla zhruba v polovině devadesátých let, po svých nepřetržitých úspěších z předchozí desetiletky. Dnešní sestava ANTHRAX už pět let aktivně koncertuje a celkově působí velmi vitálním dojmem, byť je pravdou, že zdravotní komplikace bubeníka Charlie Benanteho jej několikrát přinutily neodjet turné, na kterých byl zastoupen Johnem Dettem. Ovšem návratové album „Worship Music“ z roku 2011 dopadlo nad očekávání a kudrlinkatá noční můra všech samozvaných správňáků a right-hardcore řízků z devadesátek/ konkrétně tedy navrátilec za mikrofonem - Joey Belladonna všechny překvapil svou skvělou hlasovou formou a připraveností. Kapela poslední dobou trochu tíhne k heavy/power pojetí svého riffovitého mosh stylu, přidává na melodiích, umocňuje nové skladby bytelnými refrény a vše dnes působí jaksi zaobleněji, ale s postupujícím věkem těchto muzikantů to vlastně není vůbec na škodu. Materiál na „Worship Music“ vykázal mnoho kvalitních skladeb, které spojily všechny osvědčené prvky jejich hudby a nejeden fanoušek se tak mohl radovat z návratu, jaký americká old-school thrashmetalová scéna vycházející ze slavných osmdesátých let dlouho nezažila. Celá řada skladeb z předchozího alba se navíc natolik ujala, že si získala pevné místo v koncertním setu (např. „Fight ´Em Til´You Can´t“, „In The End“ a „The Devil You Know“). ANTHRAX poté vytrvale a bez větších problémů stvrzovali svou formu koncertně, a byť jim odchod kytaristy Roba Caggianna do VOLBEAT zpočátku nadělal trochu nepříjemností, s jeho současným šestistrunným nástupcem Johnem Donaisem (ex-SHADOW FALL) už znovu několik let válí na pódiích. Letos konečně přichází čas na albového následovníka, který se jmenuje „For All Kings“ a jde o desku, která v o něco méně prvoplánovém a naopak ve více progresivním hávu rozvíjí vše, co bylo newyorskou metalovou stálicí prezentováno minule. 



Úvaha: Když si tak nové album prohlížím a už nějakou dobu poslouchám, musím říct, že jde opět o mistrovskou práci, ANTHRAX znovu vzkřísili ducha svých starých alb, přidali na melodiích a postavili pomník ze zkušeného a barvitého thrash metalu s prvky klasické hard´n´heavy. Jediná výtka se tak bude týkat nálady vycházející z jinak rovněž poměrně zdařilého coveru nové desky. Zde jsou vyobrazeni členové kapely, co by zástup jakýchsi gigantických kamenných apoštolů, pod kterými bouří davy zuřivců. A to je právě kámen úrazu. Vždycky jsem na ANTHRAX obdivoval, kterak si kdysi dávno pěstovali image veselé kapely, která se vlastně nebere příliš vážně, přestože jejich originální hudbu bylo nutné brát vážně vždy. V tomto kontextu je právě obal novinky jaksi jinde. Asi to s tím bezbřehým humorem nebylo už tenkrát příliš horké a kapela se vážně s největší pravděpodobností bere a to fakt že dost. 



Přejděme k hudební náplni. Kdo by čekal úhyb stranou nebo metalovou muziku obohacenou o nějaké nové prvky, šeredně by se zmýlil, ANTHRAX znovu útočí osvědčenými zbraněmi, kapelou mnohonásobně prověřenými, tudíž je deska nejlepším možným dárečkem pro všechny věrné. Když k tomu dodám, že jde o tvrdší a progresivnější verzi předešlého díla, takže dostáváme zhruba album, které se díky své temnější, strukturálně trochu méně předvídatelné náplni, nachází někde na rozmezí skvělého alba „Persistence Of Time“ a právě minulé desky „Worship Music“.



Albový předchůdce šel pod kůži, po pravdě, trochu rychleji, nicméně kvality novinky se zakrátko projeví a výsledek bude nakonec minimálně stejně dobrý, chce to jen trochu trpělivosti. Síla této novinky je ve větší razanci, sevřenosti, ale také v tom, že se toho ve skladbách děje z druhého plánu o něco více. Melodie se dostávají do popředí o něco pomaleji, ale když už máte teritorium zmáknuté, všechno to rázem pomalu vyvstává a každý song doslova vykvétá, což se děje také díky vynikajícímu pěveckému výkonu Joeya Belladonny, který se z oblasti thrashe dostává až někam k hranicím power metalu a robustní evropské heavymetalové klasiky. 



Souhra kytarového dua Scott Ian/ John Donais je doslova famózní a druhý jmenovaný přinesl do hudby ANTHRAX i svá specifická sóla, dalo by se říct, že zvuk moshers o něco obohatil, ale zároveň zůstal věrný klasickým schématům ANTHRAX. Rytmika Charlie Benante/ Frank Bello je opět bezchybná a doslova vře pod záplavou riffů. Je zde tolik výborných skladeb, že je obtížné vypisovat pouze některé. Celkově vzato - je zřejmé, že silnější zůstává první polovina alba, konkrétně tedy jeho první dvě třetiny (až do „Blood Eagle Wings“ je materiál absolutně bezchybný). Některé tvrdší a svižnější songy vlastní až hardcoreový groove, mezi ně počítám úvodní dvě vypalovačky „You Got Believe“ a „Monster At The End“, nebo několik věcí z konce jako „Defend/Avenge“ a „This Battle Chose Us!“. 



Titulní song opanuje srdnatý refrénový nápěv hodně příznačný spíše pro heavy metalovou muziku. Roli absolutních hitovek zde zastanou dvě zdaleka nejmelodičtější věci, procházející i poklidnějšími momenty s akustickou kytarou v úvodu, avšak brzy přecházejícími ke kyprým a bohorovně epickým strukturám, řeč je o skladbách „Breathing Lightning“ a „Blood Eagle Wings“. Hutnou, temnou a patřičně divokou thrashovou klasikou po vzoru klasických alb jako „Among The Living“ nebo „Persistence Of Time“ se pravděpodobně stanou dvě riffově nabušené frenetické záležitosti „Evil Twin“ a „Suzerain“, které drží nabušený střed desky. Jde o songy jako dělané pro koncerty, vždyť první jmenovanou ANTHRAX už nějakou dobu na koncertech hráli a skvěle zapadla. Album však zakončí zdaleka největší zběsilost „Zero Tolerance“, což je po dlouhé době hodně rychlý song, který v mnohém připomene někdejší památné nářezy:„Immitation Of Life“, „Finale“, „Discharge“, kterými měli ANTHRAX ve zvyku (stejně jako METALLICA s „Damage Inc.“ a „Dyer´s Eve“) svá alba zakončovat. Naprosto nerozbouratelná, bytelná a velmi silná deska od dnes již dávno klasické americké metalové kapely. Verdikt: Jednoznačný adept na metalovou desku roku.


Album zakoupeno v obchodě Music Records.


28.02.2016Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
08.03.2016 20:03

100% Kdyby mi někdo během posledních dvaceti let řekl, že pro mě někdy v budoucnu bude deska od Anthrax žhavým kandidátem na album roku, tak bych ho určitě měl za blázna. Novinku navíc považuji za jedno z nejlepších alb z jejich diskografie. Co se týče toho "bezbřehého humoru", tak Anthrax jsem nikdy nepovažoval za nějakou sranda kapelu typu Mucky Pup, Lawnmower Deth nebo M.O.D., je pravda, že natočili pár úletů (I Am The Man, Bring The Noise, Starting Up A Posse), ty se ale většinou ani nedostaly na řadová alba. Obal novinky se mi jeví jako recese, ale nevím co si mám myslet o novém videoklipu, který bych čekal spíš od kapely typu Necrophagia: https://www.youtube.com/watch?v=LuLvfm5yDlw

 

Apu
02.03.2016 11:35

Za mě klidně i plný počet. Album se neoposlouchá a vážný adept na nej roku. Díky za recenzi.

 

Daveyy01.03.2016 00:08

Tak jsi se Strayi přesně trefil svou recenzí i do mojich pocitů z alba. Nepřestává mě fascinovat jak vykopnutý Belladonna dokázal nakopnout umírající Anthrax :-) A bez diskuze největší počin z Big4.! U mě 95% a to se ještě mírním...

 

Subeer29.02.2016 05:14

Album to je určitě dobrý, nicméně, a protože, to je už dlouho venku, tak musím říci, že si ho někdy vyloženě užívám, ale, na druhou stranu, někdy jiskra prostě nepřeskočí a deska mi připadá vyloženě tuctová. Ona progresivní není ani v dobrém rozmaru.Zde se vyloženě hodí bodové hodnocení tj. 70% max.Apro. v rámci stylu, do kterého se teď ANTHRAX tlačí, to deska od ARMORED SAINT-2015-Win Hands Down to dává mnohem lépe.

 

Zetro
28.02.2016 22:30

Co dodat,vyborna doska! Anthrax je momentalne najprogresivnejsia kapela z Big4 a nova vec to len zvyraznuje!Aj pre mna jeden z adeptov na metalovu dosku roku!Pozor latka je dost vysoko! 90%