Last Hardrock Outsider

ANNIHILATOR - Set The World On Fire

Kanadští kovotepci ANNIHILATOR vystřelili svým dravým energickým debutem „Alice In Hell“ na konci osmdesátých let rovnou do těch nejvyšších pater metalového mrakodrapu. Kritika i fanoušci byli jejich prací oslněni a tak předpovědi, která hovořila o zářné budoucnosti, nemělo nic stát v cestě. Jenže to by u kormidla nesměl stát hlavní lodivod kapely, její stvořitel a mentor, Jeff Waters. Chlápek s problematickou povahou a diktátorskými rysy. Jeho mnohdy konfliktní chování, mělo za následek časté personální změny uvnitř souboru. Se střídáním sestav se v prvních letech netrhly dveře a tak už u desky druhé „Never Neverland“, stál za mikrofonem vyzrálejší Coburn Pharr, který vystřídal Randyho Rampage z jedničky. I se třetí deskou přišly změny. Tentokrát se hlasově předvedl Aaron Randall (dle mého nejlepší zpěvák, jakého kdy kapela měla). Jeho zvláštní akcent, jako když si šlapete na jazyk, padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard-rockovým feelingem připravené písně skvostně ozdobil. Další posila si stoupla ke druhé kytaře a slyšela na jméno Neil Goldberg, bicí na desce nahráli střídavě odcházející Ray Hartmann a tehdejší nováček, dnes však dobře známý Mike Mangini.


Pokud mám krátce zavzpomínat na dobu, kdy jsem tuto nahrávku slyšel poprvé, cítím po těle jen samé příjemné vibrace. Na první dobrou mě ta deska poslala do kolen. Vzpomínám si na ony okamžiky, jako by to bylo včera. Znal jsem první dvě pořádně ostré speedmetalové desky, ale „Set The World On Fire“ bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kompozičně strašně nahoru. Předvedla neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon, spadající spíš do oblasti hard´n´heavy či hard rocku.



S obměněnou sestavou se tedy vydal Waters potřetí do studia, kde na žádost vydávající firmy Roadrunner, měl stvořit alespoň jeden chytlavější hit, který by rotoval radiostanicemi a desce zaručil vyšší prodejní čísla, než byla ta v minulosti. Pro tyto účely vznikla prvotřídní balada „Phoenix Rising“. Velkolepě vystavěný, emočně třaskavý granát, při jehož poslechu se člověk neubrání sentimentu a slabší povahy nemají problém uronit i nějakou tu slzu. Ovšem pojďme na začátek. Úvodní stejnojmenná skladba, ke které byl vzápětí vytvořen klip, je zcela netypicky postavena ve středním tempu. Jakoby chtěla kapela hned na samém startu desky říct, že se aktuální podnebí poněkud změnilo. Rychlopalné songy, pro kapelu dříve tolik typické, jsou umístěny vlastně až v závěru celé této kolekce. Jde o poslední dvojici písní „Don´t Bother Me“ a malinko ujeté „Brain Dance“. Hlavní osu tohoto díla však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decentně cválajícími akustikami a Jeffovými, vyšperkovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručnou skladatelskou erudicí a pevným interpretačním řemeslem. První polovina alba vrcholí v čitelných rockových peckách „Bats In The Belfry“, „Snake In The Grass“ a už vzpomínané velkolepé baladě „Phoenix Rising“ . Následující materiál odkrývá prostřednictvím návykově vystavěných melodických čísel „Knight Jumps Queen“, „Sounds Good To Me“ a famózní „The Edge“ výsostný talent.


Co skladba, to dá se říci hit. Hit, který nedostanete jen tak snadno z hlavy a který není těžké si po pár přehráních zvesela pobrukovat. Písně disponují jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však právě pro onu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy poukazující na komerci a zaprodání se. Hold i ANNIHILATOR mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka „Set The World On Fire“. Ta je určena spíše rockerům, než pravověrným metalistům. Já však říkám, díky bohu za ni. Hodnotím ji vysoko, jako jednu z mých letitých kmenových srdcovek.


21.07.2020Diskuse (10)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Daveyy
22.07.2020 15:59

Tuhle desku jsem nikdy moc nemusel. Proto dost nechápu ten povyk kolem... Podle mě ušlápnutí stranou a veškerá energie pryč! Horší už jsou pouze 1997 - Remains a 2007 - Metal.

 

Kropis
22.07.2020 15:16

Jen tak pro pobavení tady je odkaz nejnovějšího pěveckého zářezu od Randalla. :))
https://www.youtube.com/watch?v=xFjvgkihs7s



 

Demonick
22.07.2020 13:37

Tu sa nedá nič iné len súhlasiť s kolegami podomnou. Škoda toho nepodareného "šušlania" v speve, inač je Set The World On Fire určite fantastická doska a mne osobne ani nevadí rázny odchod od technického thrashu do melodickejších vôd. Ináč by sme tu nemali dokonalú baladu Phoenix Rising (TOP od Annihilator!), melodické hitovky Sounds Good To Me, Snake In The Grass, sekaným riffom okorenenú nezabudnuteľnú titulku, rockerskú No Zone, neuveriteľne hravú šlehu Brain Dance či samotným Jeffom asi 5x vykradnutú Knight Jumps Queen.

 

seventh
22.07.2020 11:43

Přidávám s k těm, kteří považují třetí album za jedno z nejzdařilejších v diskografii Annihilator. Rok 93 zastihl Jeffa Waterse ve vynikající skladatelské formě a deska je k prasknutí narvaná skvělými songy.
Vlastně jedinou chybičkou na kráse je poněkud zprzněný mix zpěvu, který extrémně zvýraznil sykavky a Aaron Randall díky tomu (nebo spíš kvůli tomu) vypadá, že by potřeboval několik intenzivních konzultací u logopeda.
Jak ale dokazují koncertní záznamy z té doby (dohledatelné i na YT), Randall vážně nešišlá. Celé to v jednom rozhovoru koneckonců vysvětluje samotný Jeff Waters. Jednalo se tehdy tuším o nějaké vadné mikrofony.

 

orre
21.07.2020 20:58

Tak tenhle disk fakt miluju! Tady sedí všechno. Watersův jednoznačný vrchol a navrch obklopen nejlepší sestavou v historii kapely! Vlastně škoda, že Randall nezůstal déle, ale sestava se rozpadla už koncem roku 93 před odjezdem do Japonska. Tam už bubnoval Randy Black a vrátil se Dave Davis jako basák. Wayne nedostal povolení. Hrálo se s jednou kytarou.

 

Imothep
21.07.2020 13:14

Desku jsem i pres stylovy odklon bez problemu prijal uz v dobe vydani. To, ze ji spousta ortodoxnich odmita muze byt zpusobeno vice faktory.
Osobne nevidim problem v muzice(kvalita byla zachovana). Ale nekomu proste mohl vadit ten vtipek v Brain Dance, kde si Annihilator v podstate delaji legraci z vlastni tvorby na predchozich deskach, jako by se od stareho materialu chteli uplne oprostit. Nekdo to proste mohl pochopit po svem a tu parodii nevzal(vcetne me). A nepomohlo tomu ani o par let pozdeji vzkriseni Alice(najednou zas byla Jeffovi dobra) a reunion s R. Rampagem(byt dle meho nazoru vcelku povedeny).
Proste na nektere veci se nesaha - fans si pamatuji :o)

 

Louža
21.07.2020 11:46

Uvolněné a skvěle poslouchatelné album v mnoha ohledech rozvíjí a o kousek přesahuje svého předchůdce. Místy je mu ale až moc podobné.

 

Son
21.07.2020 08:45

Tohle je skvost, na který se žádná z jejich desek nechytá. To, co začali hrát po King, je jen slaboučký odvar z předchozích desek. Neffovi by prospělo netlačit tolik na pilu, kdyby se nezavíral jen do metalového pouzdra, výsledná alba by zněla přitažlivěj.

 

Alda
21.07.2020 07:33

NEJlepší ANNIHILATOR!

 

Tomáš
21.07.2020 06:19

Úvod některé skladby z této desky byl použitý jako znělka metalového pořadu, který běžel i v naší televizi.