ANNIHILATOR - Set The World On Fire

100%

Kanadští kovotepci ANNIHILATOR vystřelili svým dravým energickým debutem „Alice In Hell“ na konci osmdesátých let rovnou do těch nejvyšších pater metalového mrakodrapu. Kritika i fanoušci byli jejich prací oslněni a tak předpovědi, která hovořila o zářné budoucnosti, nemělo nic stát v cestě. Jenže to by u kormidla nesměl stát hlavní lodivod kapely, její stvořitel a mentor, Jeff Waters. Chlápek s problematickou povahou a diktátorskými rysy. Jeho mnohdy konfliktní chování, mělo za následek časté personální změny uvnitř souboru. Se střídáním sestav se v prvních letech netrhly dveře a tak už u desky druhé „Never Neverland“, stál za mikrofonem vyzrálejší Coburn Pharr, který vystřídal Randyho Rampage z jedničky. I se třetí deskou přišly změny. Tentokrát se hlasově předvedl Aaron Randall (dle mého nejlepší zpěvák, jakého kdy kapela měla). Jeho zvláštní akcent, jako když si šlapete na jazyk, padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard-rockovým feelingem připravené písně skvostně ozdobil. Další posila si stoupla ke druhé kytaře a slyšela na jméno Neil Goldberg, bicí na desce nahráli střídavě odcházející Ray Hartmann a tehdejší nováček, dnes však dobře známý Mike Mangini.

Pokud mám krátce zavzpomínat na dobu, kdy jsem tuto nahrávku slyšel poprvé, cítím po těle jen samé příjemné vibrace. Na první dobrou mě ta deska poslala do kolen. Vzpomínám si na ony okamžiky, jako by to bylo včera. Znal jsem první dvě pořádně ostré speedmetalové desky, ale „Set The World On Fire“ bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kompozičně strašně nahoru. Předvedla neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon, spadající spíš do oblasti hard´n´heavy či hard rocku.

S obměněnou sestavou se tedy vydal Waters potřetí do studia, kde na žádost vydávající firmy Roadrunner, měl stvořit alespoň jeden chytlavější hit, který by rotoval radiostanicemi a desce zaručil vyšší prodejní čísla, než byla ta v minulosti. Pro tyto účely vznikla prvotřídní balada „Phoenix Rising“. Velkolepě vystavěný, emočně třaskavý granát, při jehož poslechu se člověk neubrání sentimentu a slabší povahy nemají problém uronit i nějakou tu slzu. Ovšem pojďme na začátek. Úvodní stejnojmenná skladba, ke které byl vzápětí vytvořen klip, je zcela netypicky postavena ve středním tempu. Jakoby chtěla kapela hned na samém startu desky říct, že se aktuální podnebí poněkud změnilo. Rychlopalné songy, pro kapelu dříve tolik typické, jsou umístěny vlastně až v závěru celé této kolekce. Jde o poslední dvojici písní „Don´t Bother Me“ a malinko ujeté „Brain Dance“. Hlavní osu tohoto díla však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decentně cválajícími akustikami a Jeffovými, vyšperkovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručnou skladatelskou erudicí a pevným interpretačním řemeslem. První polovina alba vrcholí v čitelných rockových peckách „Bats In The Belfry“, „Snake In The Grass“ a už vzpomínané velkolepé baladě „Phoenix Rising“ . Následující materiál odkrývá prostřednictvím návykově vystavěných melodických čísel „Knight Jumps Queen“, „Sounds Good To Me“ a famózní „The Edge“ výsostný talent.

Co skladba, to dá se říci hit. Hit, který nedostanete jen tak snadno z hlavy a který není těžké si po pár přehráních zvesela pobrukovat. Písně disponují jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však právě pro onu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy poukazující na komerci a zaprodání se. Hold i ANNIHILATOR mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka „Set The World On Fire“. Ta je určena spíše rockerům, než pravověrným metalistům. Já však říkám, díky bohu za ni. Hodnotím ji vysoko, jako jednu z mých letitých kmenových srdcovek.

21.07.2020	Diskuse (10)	Horyna marekdt@seznam.cz