Last Hardrock Outsider

ANNIHILATOR - Metal II

Jeffu Watersovi jsem vždycky docela fandil a držel palce. Neúnavný dříč a talentovaný snaživec, který si jde vlastní cestou a bez ohledu na okolnosti dává pořád maximum nasazení do svojí muziky. Jak už to ale u workoholických nadšenců bývá, i Jeffova práce trpí značnou nadprodukcí a zbrklostí, která se u domovských ANNIHILATOR projevuje hlavně v množství ne úplně dotažených desek. Na nich se často tlučou skvělé metalové momenty s hudební vatou a nahrávky jsou šité horkou jehlou bez editorské sebereflexe. Tím nechci říct, že by alba ANNIHILATOR nějak pozbývala uměleckou kvalitu. Z většiny je stále cítit slušný potenciál, který by stálo za to trpělivě obrousit a vychytat detaily. Takový zdravý základ ale úplně neplatí pro poněkud nevýrazné dílo z roku 2007 s hrdým názvem „Metal“. Nenápaditému pojmenování totiž odpovídal i více méně jalový obsah, ve kterém aby pravou metalovou energii člověk pohledal. A nic na tom nezmohla ani plejáda angažovaných hostů.


Je tedy s podivem, že právě tenhle výtvor se Waters rozhodl inovovat pro rok 2022. Jestli jsem správně pochopil autorovy záměry, tak „Metal II“ (sakra to už by taky bylo lepší reloaded nebo reincarnated než nudná římská dvě!) má být marketingovou předzvěstí znovuvydání starších alb kapely pod německým labelem Edel Music AG. Některá minulá elpíčka kanadských thrashových nestorů se totiž dají opravdu špatně sehnat, a proto se kapelník rozhodl dostat autorská práva pod svá křídla a zrealizovat dolis nedostupných titulů. Že jsou v tom i zištné důvody Waters nezastírá a nikdo mu to snad ani nemůže mít za zlé. Jen doufejme, že na to nepůjde metodou kompletního přehrání jako u zmíněného „Metalu“. To se mi totiž kromě jediného aspektu jeví jako úplně zbytečné.



Jasně, „Metal II“ má očekávaně o dost průraznější a razantnější sound než jeho neduživý starší sourozenec, ale hlavní zásadní změna se udála výlučně na postu vokálu. Nemám nic proti Daveu Paddenovi, naopak mi jeho zpěv seděl do ANNIHILATOR o dost víc, než třeba projev Joe Comeaua nebo samotného Waterse, ale nová (zatím pouze hostující) akvizice Stu Block (dříve ICED EARTH) je pěvecky přeci jenom někde jinde. Jeho hlas dodal muzice potřebné koření, ať už osmdesátkovým thrashovým pitvořením, anselmovskou agresivitou nebo melodickými kudrlinkami, a díky tomu některé skladby slušně ožily. Stu si zřetelně řekl o stálé angažmá, když svým výkonem připomněl panu vedoucímu, že kvalitní zpěvák je stejně důležitý článek jako první kytara. Což by mohlo značit novou nadějnější verzi kapely i do budoucna.


Druhým žoldákem pro projekt „Metal II“ je světoběžník Dave Lombardo. Mistra netřeba představovat, nicméně jeho přínos není natolik zásadní jako kolegy Blocka. Ostatně není divu, když původní verzi suverénním způsobem namlátil Mike Mangini. Bicí jsou na dvojce sveřepější a mají větší tah, o tom není pochyb, ale viděl bych to spíš na zásluhu nabušenějšího a značně upgradovaného zvuku celé nahrávky. Na ní se vešly kromě jednoho všechny tehdejší songy, jen jsou v jiném pořadí, a navíc se mezi ně vklínily covery od EXCITER, respektive VAN HALEN. Zachovány zůstaly rovněž jednotlivé příspěvky velkých jmen světového metalu přispívajících vesměs bonusovými sóly a v menší míře i zpěvem (např. nyní už penzionovaná diva Angela Gossow).



Pokud Jeff Waters nectí nějakou zásadu, pak je to určitě, že míň je víc. Ať už v počtu vydaných desek nebo v délce alb ANNIHILATOR netroškaří a také poslech „Metalu II“ zabere plnou hodinu. Písně jsou hodně dlouhé, aniž by přinášely zásadní dramaturgické změny nebo hudební zlomy či gradace. Motivy se do zblbnutí opakují, Stu Block zpěvem trochu zachraňuje situaci, ale ve finále už se jen čeká na jedno z oněch sól, které připravily hbité prsty Jespera Strömblada, Willieho Adlera, a dalších kytarových mágů. Vítězí tedy opět nemastný dojem z metalového klišé, kterému chybí případná nadsázka a uvolněnost. Vrcholem je až zhovadilý skandovaný refrén oslavující domnělou metalovou soudržnost „We stand united for something we believe in; We are the army of one“, který vévodí třetí skladbě „Army Of One“ a který bych tematicky očekával spíš od různých svalovitých nebo kožených kovotepců. Shodně angažovanou předělávku „Heavy Metal Maniac“ od jmenovaných EXCITER zachraňuje od podobné trapnosti autentický rok vydání, jde tudíž o solidně adaptované retro.


Z upachtěné jednotvárnosti asi nejvíc vystupuje thrashový kousek „Clown Parade“, tvrdý a melodický zářez, který má konečně jakousi hudební ideu a aspoň malinko heavy nakopávací efekt. Není se co divit, že ve starší podobě sloužil dokonce jako zahřívací kolo pro celé představení. Nově v ní nemilosrdně tepe Lombardův dvojkopák, druhdy nevermorský borec Jeff Loomis maluje chytlavé kytarové tóny, a i ten metalový „óóó“ sbor nezní vůbec blbě. Poklidnou hladinu staronovinky ještě částečně rozčeří překvapivý glamový duet „Couple Suicide“ nebo zemitá detonace „Detonation“, která ale bije do uší neoriginální paralelou k hutným riffům a šlapavým skladbám BLACK SABBATH. „Metal II“ není zkrátka nic jiného než znovu nahraná průměrná deska, která snad může posloužit jako reklama na chystané reedice, ale jako součást jinak úctyhodné diskografie ANNIHILATOR je zcela nadbytečná.


18.03.2022Diskuse (5)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Honza H.
30.03.2022 16:25

Kelly: Jasný, zásadní jsou první tři alba, u dalších je to už jen otázka osobních preferencí.

Hivris: U mě pořád dobrý (zatím 6 poslechů), mě album táhne, stále je čeho se chytit :) V Jeffově tvorbě řadím poměrně vysoko, momentálně zhruba na 5. až 6. místo.

Jinak problém s kolísající kvalitou tvorby Annihilator se zřejmě s konečnou platností vyřešil: Včera jsem se ve Sparku v rozhovoru s Jeffem dočetl, že nová alba Annihilator už točit nebudou, že se můžeme těšit už jen na živý hraní a že Jeff dal dohromady hard rockovou kapelu, u který při natáčení počítá s velkorysou osmdesátkovou produkcí....

 

Hivris
21.03.2022 08:27

Honza H.: já měl zas poslech od poslechu větší problém dát to album celý. Prostě to nějak netáhne, není se čeho chytit.

Kelly: s výjimkou původního "Metalu" mi paradoxně nejvíc baví asi éra Annihilator s Davidem Paddenem. Hlavně eponymní album 2010 a Feast, to jsou výborný desky.

 

Kelly
19.03.2022 08:21

Pro mě jen Alice Neverland. Pak už je to tlačené na sílu. Neříkám, že to není dobře odvedená práce ale nějak mi tam chybí uvolněnost. Jako by Waters skládal, že musí a ne že chce a má z toho radost.

 

Honza H.
18.03.2022 20:14

Před chvílí poslech č. 2: Jak kolem mě původní verze jen tak prošuměla,tak u tý nový se začíná pomalu a nenápadně dostavovat nadšení. Pomohla i změna dramaturgie. Vůbec by mě nenapadlo, že ten materiál je vlastně hodně hustá riffařina,do toho nekonečný množství skvělých sól.... Nevím,jakými krabičkami ty doprovodný kytary Andy Sneap protáhl,ale celkovýmu vyznění to hodně pomohlo (jako fakt jsem pochválil Sneapa? To bude asi omyl :)

 

Honza H.
18.03.2022 10:53

Vinyl mně přišel teprve včera, takže jsem zatím zvládl jen jeden poslech a nebylo to utrpení, těším se na opáčko, což je dobrý znamení :) S definitivním soudem každopádně počkám až po více posleších.
Jinak souhlas, Stu Block tomu jednoznačně prospěl,zmizel totiž Paddenův nu-metalovej projev...
Nahrazení Manginiho Lombardem Jeff zdůvodňuje zprasenou produkcí bicích, kdy člověk,kterej to měl tehdy na starosti, z toho udělal zvuk jak od automatu.