Last Hardrock Outsider

ANNIHILATOR - King Of The Kill

V závěru roku 1993 čekal ANNIHILATOR pád na dlažbu. Vydavatelství Roadrunner Records, znepokojené nedobrými prodeji alba „Set the World On Fire“ svých v minulosti hodně prosazovaných svěřenců, to s kanadskou kapelou navždy odpískalo. Možná to bylo v té době přičítáno jisté náklonnosti Waterse k melodičtějšímu Hard N´Heavy zvuku zachycenému na onom předchozím vynikajícím nosiči, nicméně dnes již víme, že šlo o celkovou obměnu hudebního klimatu. Tehdy se posluchačský vkus spíše odvracel od všeho melodického, nesoucího sebou romantizující stopy rockové klasiky, silných refrénů a balad. Nicméně onen strmý pád sebou nesl i Jeffovo rozloučení s jeho tehdejšími spoluhráči a prakticky značil nový začátek.


Ve studiu u svého velkého kámoše a někdejšího dávného spoluhráče Johna Batese, frontmana kapely BATES MOTEL, tak začal promýšlet a nahrávat songy připravované pro nadcházející album a to, aniž by tušil, kde materiál nakonec vyjde a s jakou podporou. Coby někdejší Jeffův spoluhráč z úsvitu jeho kariéry se jej John Bates snažil přesvědčit, aby se zpěvu tentokrát chopil sám a on jeho rad nakonec vyslyšel. Z ostatních muzikantů tvořících později sestavu ANNIHILATOR byl ve studiu akorát bubeník Randy Black, který nové skladby nejen že výtečně nabubnoval, ale stal se nedílnou součástí projektu na další tři roky. Kanaďané nakonec podepsali u anglické stáje Music For Nations, kde deska „King Of the Kill“ nakonec vyšla na podzim roku 1994.



V podstatě šlo o klasické album ANNIHILATOR stavící na typické nařezané kytarové hře Jeffa Waterse, zde vklíněné do poměrně přímočarých metalových songů. Hlas principála byl stejně úsečný jako kdysi ten od Randyho Rampage, nicméně skladby byly již méně zběsilé než ty v dobách debutu „Alice In Hell“, takže docházelo i na náznaky větší melodiky. Sice šlo oproti minulé desce „Set the World On Fire“ o krok vzad, kdy se kapela vykazovala projevem, který se tolik nepouští na tenký led melodického pojetí, ale na druhou stranu, pořád si udržovala obstojnou kvalitu a drive. Mám pocit, že čtvrtá deska na tu předchozí vlastně navázala bez zádrhelu.


Stěžejním songem se nakonec stal titulní kus „King Of the Kill“, hymnus inspirovaný klasickým heavy metalem osmdesátých let a melodikou britské oceli Jeffovi nejoblíbenější metalové legendy měl v sobě potřebný náboj a přímočarost, ale i velký potenciál zapamatovatelnosti. Album však začíná snad nejméně tradičně. Píseň „The Box“ spíše připomínala tehdejší kapely inspirované industrialem a crossoverem, neboť do pozvolného, avšak úsečného rytmu zněl repetetivní strojový riff a Jeff neživotně deklamoval text inspirovaný vzpomínkou na chvíle, kdy jeho život postrádal opěrný bod. Podobný začátek mohl staré příznivce asi trochu mást, ale pokud u alba vydrželi, nakonec museli uznat, že se zas tolik nezměnilo.


Deska dále obsahuje několik silných vypalovaček, kde nechybí typické power riffy a pestrá sóla, tak jako je tomu u „Second To None“, „Hell Is A War“ nebo „Annihilator“, songy poplatné zvuku kapely v dobách nedávné minulosti. Vzpomínky na drogové eskapády rozněcuje jediná balada „21“, která se sice nemůže měřit s jemnějšími perlami minulé desky, ale pořád si myslím, že nejde o úplný provar. Jsou zde i nějaké kratší instrumentálky, většinou hozené do akustické podoby – např. „Bliss“, a tak je album „King Of the Kill“ prakticky nekonfliktní skládankou z písní, jaké dal Jeff Waters dohromady v době deziluze, kdy přišel o smlouvu u stáje, která ve své době určovala podmínky metalového trhu. Čtvrtá řadová deska prakticky definitivně zakončuje první a nejlepší období kariéry tohoto talentovaného metalového hudebníka, jehož nekonečnou vytrvalost a vůli může leckdo obdivovat ještě dnes, neboť Waters rozhodně nevypadá na někoho, kdo by ze své husté frekvence střídání nahrávacích frekvencí alb s koncertními turné slevil.


22.07.2020Diskuse (11)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Alda
23.07.2020 20:12

Tak jsem si to po dlouhé dlouhé době pustil a... velmi příjemné překvapení! Zasloužených 80%, a možná i víc! Poslech jsem střídal s "Criteria for a Black Widow" s Randy Rampagem za mikrofonem, a taky dobré!

 

Meres
23.07.2020 11:54

Fajn album, tých 80% sedí. Mám veľmi rád Watersov gitarový zvuk na King of the Kill a Refresh the Demon (to je tiež super album).

 

Kropis
23.07.2020 10:10

Dnes jsem si dal celou desku. Svěží, chytlavé, úderné a celé takové Ejsíkovské. Jeff se nikdy netajil obdivem k AC/DC a toto album je toho názornou ukázkou.
Včera jsem si tak říkal, proč je taková nelibost k novodobým Annihilator a jaký je rozdíl mezi novodobou Metallicou. Bavíme se studiově. Opravdu mi tu chce někdo namluvit, že Magnetka a Hardwired jsou o parník lepší desky? Nemyslím si.

 

Daveyy
22.07.2020 16:09

Tenhle zásek mě vrátil zpět a Annihilator jsem zase začal brát vážně. Trochu mě sice vadí ten strojový rytmus a celkové zjednodušení skladeb ale Jeff to uzpíval nad očekávání dobře. Za mě 70%

 

Demonick
22.07.2020 13:50

Posledný album Annihilator, kde som ochotný bez problémov napáliť 100%. Vokál samotného Jeffa tu sadol ako "prdel na hrnec", výborný zvuk poplatný 90. rokom a najmä skvelé a veľmi rôznorodé piesne robia z King Of The Kill fantastické zakončenie tej najznámejšej i najkvalitnejšej éry Kanaďanov. Nevravím, že sa mi ďalšie albumy nepáčia (Criteria a hlavne Carnival sú bomby!), ale kvalita je už tak trochu ako na hojdačke, nehovoriac o neuveriteľnom sebavykrádaní. Posledných 10 az 15 rokov je to pre mňa dokonca priam štúdiovo mrtvá kapela, ktorá vydáva až na malé výnimky jednu katastrofu za druhou...
PS: Remains vôbec nie je zlá vec, ale zaslúžil by si komplet nahrať nanovo s poriadným zvukom a bubeníkom

 

seventh
22.07.2020 12:35

Taky mám čtyřku hodně rád. Rozhodně raději než první dvě alba, která mi i kvůli nepřijemné barvě hlasu Rampagea a Pharra nikdy nepřirostla k srdci.
Waters se s tím tentokrát tolik nemazlil a deska je to rozhodně přímočařejší než "Set The World On Fire". Jedná se vlastně o takový lehce přístupný a nenáročný mix hevíku a thrashe, ale i po letech pořád moc dobře poslouchatelný.
Možná jsem divný a možná za to může určitá nekritická nostalgie k Annihilator, ale mám rád i následující "Refresh The Demon" a dokonce i problematické "Remains", i když objektivně uznávám, že invenční sešup je víc než patrný. Hlavně u "Remains" nemám vůbec problém s (pro Annihilator) nezvyklou formou a zvukem, vadí mi spíš obsah. Začala se tady naplno projevovat Watersova nepěkná záliba v bezostyšném kopírování a vykrádání. Tu sebe sama (Lip Servise alias Knight Jump The Queen) tu jiných kapel (hlavní riff u Dead Wrong alias The Walk od Pantery).
Mám pro Jeffa určitou slabost (za zásluhy), ale ta jeho skladatelská impotence a sázka na totální jistotu na posledních albech mě fakt hrozně nebaví.

 

natias
22.07.2020 11:22

Já myslím, že 23-letý odstup je celkem dostatečný :-) Pro mě kvalitativní propad Annihilator začal až na Refresh. První čtyři alba si rád poslechnu i dnes. To co přišlo pak, už mě přestalo bavit sledovat.

 

Louža
22.07.2020 10:31

Pád z piedestalu výjimečnosti startuje vlnu na níž v podstatě kapela více či méně úspšně surfuje do dnes. Začátek dlouhého období nezájmu.

 

Stray
22.07.2020 09:33

80% je pro King Of Te Kill spíš hodně než málo. Trochu odstupu by neuškodilo.

 

Kropis
22.07.2020 08:24

Též si říkám, že 80 % je strašně málo. Takové hodnocení by spíše odpovídalo následující Refresh the Demon, která je z mého pohledu také velmi povedená a oproti Kingovi ještě více zahutněná.