Last Hardrock Outsider

ANNIHILATOR - Alice In Hell

Jak je samozřejmě každému zasvěcenému sledovači metalové hudby již dobře známo, za vznikem a fungováním kanadské úderky ANNIHILATOR stojí pouze osoba vynikajícího kytaristy Jeffa Waterse, který položil základy tohoto projektu již v roce 1984. Kapela za více než třicet let existence proslula vytrvalostí, ovšem také nebývalou hustotou změn svého vratkého personálního obsazení, avšak v oněch počátcích stálo vedle Waterse vždy jméno zpěváka Johna Batese, jehož skladatelský přínos známe z několika skladeb umístěných na debutové desce „Alice In Hell“, tedy albu, které vneslo čerstvý vítr, technickou promakanost a přemýšlivější ráz do zaoceánského speed a thrash metalu, jakým se právě ANNIHILATOR na přelomu osmdesátých a devadesátých let prezentovali. Bates z kapely odešel v průběhu roku 1987 po personálních a uměleckých neshodách a s ním koráb opustili i další muzikanti. Jak tomu bylo v průběhu dalších let nespočetněkrát, pod ostrým červeným logem kapely zůstalo neměnné jen jedno jméno. Ostatně hudba ANNIHILATOR byla vždy výrazně orientovaná právě na kytaru Jeffa Waterse a zbytek vždy platil jako dobře šlapající doprovod, který tento kytarový principál využíval k doladění svých skladatelských vizí plných perfekce.


 

Pod vlivem svým velkých oblíbenců, jakými byli velké hvězdy formátu AC/DC a JUDAS PRIEST, se metalová hudba Kanaďanů v osmdesátých letech propracovávala k větší dokonalosti a thrashová horečka měla posléze za následek její neskutečné zrychlení, přitvrzení, ale i znatelný příklon k vytříbenějšímu technickému provedení. Z úvodní pětiletky zůstaly dvě demo nahrávky „Welcome To Your Death“ a „Phantasmagoria“, díky kterým podepsali ANNIHILATOR konečně smlouvu s Roadrunner Records. Když došlo na nahrávání debutové desky, spolu s Jeftem byli u toho pouze dva další hudebníci – bubeník Ray Hartmann a zpěvák Randy Rampage. Všechny ostatní nástroje, tedy všechny kytary a baskytaru na desku nahrál pouze Waters, byť v portfoliu díla jsou uvedeni jako součást kapely i kytarista Brian Greenham a basák Wayne Darley (druhý jmenovaný vydržel posléze po boku šéfa čtyři roky a byl i u vzniku dalších povedených alb „Never Neverland“ a „Set The World On Fire“, zatímco první byl už v roce 1990 nahrazen Davem Davisem, stejně jako nezvladatelný vypitek Rampage ex-zpěvákem OMEN Coburnem Pharrem). Nicméně „Alice In Hell“ bylo v oné pozdní fázi osmdesátých let pasováno mezi nejlepší díla ve svém stylovém ranku. Neuvěřitelně frišná, čerstvoučká a dynamická metalová jízda, se vykazovala kytarovou pestrostí a silnou inklinací k předvádění Jeffova hráčského mistrovství, které do oněch ultra-rychlých skladeb skvěle pasovalo a opanovalo je doslova od základu, tak nějak se dala charakterizovat ona nahrávka, jenž proslula upřímností a nezakaleným přístupem k metalu. Titulní skladba se stala nesmrtelnou hymnou žánru a tak dnes není mezi old-school thrashmetalovými příznivci mnoho těch, kteří by song s dramatickým úvodem, kde vybrnkávačku střídá nápadité (doslova nebesko-pekelné) rifforama, neznali.

 

Mnoho skladeb z díla se stalo klasikou své doby a hvězda ANNIHILATOR, vyjíždějící tehdy na svá první turné spolu s ONSLAUGHT (Evropa) a TESTAMENT (Amerika), pouze stoupala vzhůru. Úvodní instrumentálka „Crystal Ann“ má dodnes místo v některých koncertních setech kapely, stejně tak jako zdrcující závěr v podobě psychotické „Human Insecticide“. I mezi oběma póly jejich výrazového spektra se však nenacházely jen tak nějaké blbosti. Kromě zmíněné titulní skladby, přinášející fantasy příběh o dívce bojující s vlastními nočními můrami a strachem z okolního světa, díky kterému cítí nutkání projít do smyšlené říše za zrcadlem, jsou to především už tehdy letité kusy jako „W.T.Y.D (Welcome To Your Death)“ nebo „Wicked Mystic“, dvě drtivé jízdy, kde se opětovně ukázal Watersův talent a touha dostat do nahrávky co nejvíce energie i technické brilance. Ani obě části „Schizos“, či „Burns Like A Buzzsaw Blade“ nebo „Word Salad“ zrovna nepolevují z nastoleného směru a nechybí jim patřičná rtuťovitost a tah na branku. Celé dílo zní neuvěřitelně průrazně a semknutě, je rychlé jako šíp a jeho poslech je ještě dnes velkým zážitkem.

 

 

Pětičlenná sestava propagující „Alice In Hell“ si však personálně nesedla a jen krátce po dokončení oněch štací na počátku roku 1990 Waters dospěl k oněm později pro něho typickým reformám. Jak už jsem výše zmínil, vyhozen byl Rampage koketující nejen s alkoholem a se zakázanými látkami více než ostatní (dokonce došlo mezi ním a Watersem i na pěstní bitku v tourbuse), na jehož místo byl dosazen Coburn Pharr (stejně tak obměna na postu druhého kytaristy, kde se objevil Dave Davis) a šlo se ihned do studia, protože materiálu bylo za těch mnoho let bez smlouvy dost a vydavatelství chtělo kout železo dokud bylo žhavé, a tak následující zásek „Never Neverland“, snad technicky ještě brilantnější materiál, byl vypuštěn už po roce od debutu. Brzy následovalo dokonce turné v před-programu JUDAS PRIEST k jejich „Painkiller tour“, kde Kanaďané zaskočili na poslední chvíli za tehdy prostořekého  Mika Muira a jeho SUICIDAL TENDENCIES, což značilo, že právě v té době se ANNIHILATOR zřejmě nacházeli na svém absolutní kvalitativním i komerčním vrcholu. Bohužel se nepodařilo, i přes velkou píli a snahu táhnout svou káru dál, v průběhu dalších mnoha let Jeffu Watersovi udžet svůj umělecký a komerční potenciál, s jakým zacházel zhruba do čtvrté desky „King Of the Kill“ a jejich tvorba se začala (navzdory nějakým těm experimentům) čím dál více opakovat a stala se rutinní záležitostí. ANNIHILATOR už v průběhu první poloviny devadesátých let tak pocítili znatelný odliv zájmu fanoušků, na období jejich úplně prvních alb však ještě dnes mnohý fanoušek velmi rád vzpomíná. Kdysi byla tohle opravdu mimořádná kapela.


20.06.2016Diskuse (12)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Meres
15.08.2018 22:28

Už do počúvam... R.I.P.

 

Kropis
15.08.2018 16:55

Celkem aktuálně k debutu a criteria... R.I.P. Randy Rampage

 

Marty
13.08.2018 12:24

Plně souhlasím s předešlými příspěvky obdivovatelů skupiny ANNIHILATOR. I já k nim onehdy patřil. Alice In Hell jsem sjížděl z kazety a byl jsem v metalovém nebi.
Ještě bych zde rád zmínil album CRITERIA FOR A BLACK WIDOW (1999), které jsem svého času také rád poslouchal a měl pocit, že hvězda ANNIHILATOR opětovně stoupá vzhůru. To se však bohužel nepotvrdilo. Současnou produkci už nesleduji. Je spousta lepších uskupení. GLENN HUGHES ať už sólově anebo s BLACK COUNTRY COMMUNION je pochoutka. ZDRAVÍ HEAVY MARTY

 

Valič
22.06.2016 12:33

Set The World On Fire bylo pořád ještě hodně dobré album (90%), ale na rozdíl od prvních dvou už dnes nemám moc chuť se k němu vracet. Jinak s tím hodnocením Feast jsem to trochu přehnal (slyšel jsem ho jen párkrát), víc než 80% bych mu nedal.

 

Stray
21.06.2016 15:19

Nejsem přísnej, za nejlepší desku považuji "Never Neverland" a i "Set The World On Fire" oceňuji kvalitativně nastejno s prvníma dvěma, byť pro něco jiného. Vyloženě přísnej jsem až od "Refresh the Demon", která započala řadu alb, který kdyby nevyšly, tak je to jedno. :-) Největší přínos pro metal a moment překvapení má však v sobě "Alice In Hell".

 

Imothep
21.06.2016 13:33

Absolutni klasika, bezpochyby milnik zanru. Ale nebyl bych tak prisnej k dalsi tvorbe. Minimalne dvojka a trojka(byt uz s dost citelnymi stylovymi presahy) jsou taky vyborne desky. A i na tech dalsich se daji najit vyborne veci, byt pravda, ze ty desky uz tolik nefunguji jako celek.

 

Zetro
21.06.2016 08:33

Pamatam sa ako som v roku 1989 pozeral nemecky Metal Hammer a v rebrickoch albumov som videl na poprednych miestach nejaku kapelu ,ze Annihilator.Vobec som nevedel co to je a co mozeme ocakavat ,odkial sa zjavili,prej niekde z Canady :).Dal som za ulohu spoluziakovi nech to zozenie vo vtedajsej socialistickej Budapesti.Ked to doniesol zostali sme ohromeni ,fakt to bol pre nas zjav ,neskutocna sviezost materialu ,prepracovanost a ohromna instrumentalna virtuozita.Bol to debut ,podotýkam pisal sa rok 1989 a vtedy sa uz vydavali fantasticke veci.Alice in Hell sa hned stal milnik zanru. 100%Ani ja doposial nechapem ako taky virtuoz ako je Jeff Waters nemoze sam nepocut ,ze varí stale z jednej a tej istej vody!Aj ked Never Neverland este od nich milujem.

 

Daveyy
20.06.2016 13:46

Tento debut Annihilator je unikátní v tom že je naprosto technicky a riftově dokonale propracovaný. Muzika je neskutečně propracovaná, neustálá změna temp a dokonalé sóla. Do dnes se podivuji kde se to ve Watersovi vzalo. Tím spíše že žádné další album se už debutu nevyrovnalo. Naopak postupem času začal Waters zjednodušovat a stal se nudným. Netvrdím že Never Neverland je špatný. Ale na Alenku nemá. Teprve poslední dobou se Jeff vrací do formy ale neni to už ono.

 

Valič
20.06.2016 11:44

Z těch novějších se mi zdá nejlepší Feast (90%), celkem slušné byly i desky Carnival Diablos a Waking The Fury (80%), zbytek většinou za 70% (ani si teď nejsem jistý, jestli jsem je slyšel všechny).

 

carcass20.06.2016 11:26

první 3 desky Anihilator byly famózní, v té době jsem je dost žral a často jsem si je sjížděl, následná King Of The Kill byla ještě ucházející, ale už to nebylo tak úplně ono, no a pak začal pozvolný úpadek, který jsem po Remains přestal sledovat a kapelu si zařadil do škatulky "kdysi dobrá kapela" a dále šla jejich tvorba mimo mně.....škoda, měli na mnohem více, řekl bych, že těžce dojeli na Watersovo EGO, který, ačkoliv už byl umělecky vyhořelý, tak si do tvorby nenenachal nikým kecat a jen recykloval a recykloval......