ANNIHILATOR - Alice In Hell

90%

Jak je samozřejmě každému zasvěcenému sledovači metalové hudby již dobře známo, za vznikem a fungováním kanadské úderky ANNIHILATOR stojí pouze osoba vynikajícího kytaristy Jeffa Waterse, který položil základy tohoto projektu již v roce 1984. Kapela za více než třicet let existence proslula vytrvalostí, ovšem také nebývalou hustotou změn svého vratkého personálního obsazení, avšak v oněch počátcích stálo vedle Waterse vždy jméno zpěváka Johna Batese, jehož skladatelský přínos známe z několika skladeb umístěných na debutové desce „Alice In Hell“, tedy albu, které vneslo čerstvý vítr, technickou promakanost a přemýšlivější ráz do zaoceánského speed a thrash metalu, jakým se právě ANNIHILATOR na přelomu osmdesátých a devadesátých let prezentovali. Bates z kapely odešel v průběhu roku 1987 po personálních a uměleckých neshodách a s ním koráb opustili i další muzikanti. Jak tomu bylo v průběhu dalších let nespočetněkrát, pod ostrým červeným logem kapely zůstalo neměnné jen jedno jméno. Ostatně hudba ANNIHILATOR byla vždy výrazně orientovaná právě na kytaru Jeffa Waterse a zbytek vždy platil jako dobře šlapající doprovod, který tento kytarový principál využíval k doladění svých skladatelských vizí plných perfekce.

Pod vlivem svým velkých oblíbenců, jakými byli velké hvězdy formátu AC/DC a JUDAS PRIEST, se metalová hudba Kanaďanů v osmdesátých letech propracovávala k větší dokonalosti a thrashová horečka měla posléze za následek její neskutečné zrychlení, přitvrzení, ale i znatelný příklon k vytříbenějšímu technickému provedení. Z úvodní pětiletky zůstaly dvě demo nahrávky „Welcome To Your Death“ a „Phantasmagoria“, díky kterým podepsali ANNIHILATOR konečně smlouvu s Roadrunner Records. Když došlo na nahrávání debutové desky, spolu s Jeftem byli u toho pouze dva další hudebníci – bubeník Ray Hartmann a zpěvák Randy Rampage. Všechny ostatní nástroje, tedy všechny kytary a baskytaru na desku nahrál pouze Waters, byť v portfoliu díla jsou uvedeni jako součást kapely i kytarista Brian Greenham a basák Wayne Darley (druhý jmenovaný vydržel posléze po boku šéfa čtyři roky a byl i u vzniku dalších povedených alb „Never Neverland“ a „Set The World On Fire“, zatímco první byl už v roce 1990 nahrazen Davem Davisem, stejně jako nezvladatelný vypitek Rampage ex-zpěvákem OMEN Coburnem Pharrem). Nicméně „Alice In Hell“ bylo v oné pozdní fázi osmdesátých let pasováno mezi nejlepší díla ve svém stylovém ranku. Neuvěřitelně frišná, čerstvoučká a dynamická metalová jízda, se vykazovala kytarovou pestrostí a silnou inklinací k předvádění Jeffova hráčského mistrovství, které do oněch ultra-rychlých skladeb skvěle pasovalo a opanovalo je doslova od základu, tak nějak se dala charakterizovat ona nahrávka, jenž proslula upřímností a nezakaleným přístupem k metalu. Titulní skladba se stala nesmrtelnou hymnou žánru a tak dnes není mezi old-school thrashmetalovými příznivci mnoho těch, kteří by song s dramatickým úvodem, kde vybrnkávačku střídá nápadité (doslova nebesko-pekelné) rifforama, neznali.

Mnoho skladeb z díla se stalo klasikou své doby a hvězda ANNIHILATOR, vyjíždějící tehdy na svá první turné spolu s ONSLAUGHT (Evropa) a TESTAMENT (Amerika), pouze stoupala vzhůru. Úvodní instrumentálka „Crystal Ann“ má dodnes místo v některých koncertních setech kapely, stejně tak jako zdrcující závěr v podobě psychotické „Human Insecticide“. I mezi oběma póly jejich výrazového spektra se však nenacházely jen tak nějaké blbosti. Kromě zmíněné titulní skladby, přinášející fantasy příběh o dívce bojující s vlastními nočními můrami a strachem z okolního světa, díky kterému cítí nutkání projít do smyšlené říše za zrcadlem, jsou to především už tehdy letité kusy jako „W.T.Y.D (Welcome To Your Death)“ nebo „Wicked Mystic“, dvě drtivé jízdy, kde se opětovně ukázal Watersův talent a touha dostat do nahrávky co nejvíce energie i technické brilance. Ani obě části „Schizos“, či „Burns Like A Buzzsaw Blade“ nebo „Word Salad“ zrovna nepolevují z nastoleného směru a nechybí jim patřičná rtuťovitost a tah na branku. Celé dílo zní neuvěřitelně průrazně a semknutě, je rychlé jako šíp a jeho poslech je ještě dnes velkým zážitkem.

Pětičlenná sestava propagující „Alice In Hell“ si však personálně nesedla a jen krátce po dokončení oněch štací na počátku roku 1990 Waters dospěl k oněm později pro něho typickým reformám. Jak už jsem výše zmínil, vyhozen byl Rampage koketující nejen s alkoholem a se zakázanými látkami více než ostatní (dokonce došlo mezi ním a Watersem i na pěstní bitku v tourbuse), na jehož místo byl dosazen Coburn Pharr (stejně tak obměna na postu druhého kytaristy, kde se objevil Dave Davis) a šlo se ihned do studia, protože materiálu bylo za těch mnoho let bez smlouvy dost a vydavatelství chtělo kout železo dokud bylo žhavé, a tak následující zásek „Never Neverland“, snad technicky ještě brilantnější materiál, byl vypuštěn už po roce od debutu. Brzy následovalo dokonce turné v před-programu JUDAS PRIEST k jejich „Painkiller tour“, kde Kanaďané zaskočili na poslední chvíli za tehdy prostořekého  Mika Muira a jeho SUICIDAL TENDENCIES, což značilo, že právě v té době se ANNIHILATOR zřejmě nacházeli na svém absolutní kvalitativním i komerčním vrcholu. Bohužel se nepodařilo, i přes velkou píli a snahu táhnout svou káru dál, v průběhu dalších mnoha let Jeffu Watersovi udžet svůj umělecký a komerční potenciál, s jakým zacházel zhruba do čtvrté desky „King Of the Kill“ a jejich tvorba se začala (navzdory nějakým těm experimentům) čím dál více opakovat a stala se rutinní záležitostí. ANNIHILATOR už v průběhu první poloviny devadesátých let tak pocítili znatelný odliv zájmu fanoušků, na období jejich úplně prvních alb však ještě dnes mnohý fanoušek velmi rád vzpomíná. Kdysi byla tohle opravdu mimořádná kapela.

20.06.2016	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz