Last Hardrock Outsider

ANGRA - Secret Garden

Brazilská ANGRA patří již od devadesátých let ke stálicím progresivně laděného power metalu. Ne vždy jsem alba této kapely sledoval, ale pokud bych měl hodnotit právě novinku „Secret Garden“, která vznikala ve Švédsku pod dohledem producenta Jense Bogrena a na níž poprvé zpívá Fabio Lione, italský matador a vynikající pěvec, jenž je dlouhodobě znám hlavně ze svého působení u RHAPSODY OF FIRE, pak si myslím, že si v průběhu uplynulých dvaceti let brazilští melodici udržují velmi obstojnou fazónu. „Secret Garden“ je totiž přesně tím žánrovým albem, jaké by se asi tak dalo čekat od zkušené kapely, makající na svých albech s jistou dávkou nadhledu, dodávající novým skladbám patřičnou rozvolněnost a rozumnou míru eklektického cítění, či prostor pro využití muzikantského potenciálu všech členů a to bez ohledu na to, aby se někdo přemrštěně snažil vybřednout z ranku melodické metalové hudby. ANGRA jako jedna z nejznámějších metalových kapel Jihoamerického kontinentu, která je od začátku existence vedená kytarovým duem Kiko Loureiro/ Rafael Bittencourt, skutečně dodává svému pojetí speed metalu, který u mnohých působí podstatně zaťatějším dojmem, jistou volnost či progresivně laděný ráz, jenž spočívá v množství pasáží, které si muzikanti do skladeb prosazují z jiných rockových oblastí. Ona je tahle nová deska vlastně vcelku rocková, což jí z mého pohledu dělá samozřejmě hodnotnější než kupříkladu poslední album od GAMMA RAY. Tak jako tak, jde stále o honosný metal s celou řadou bohatě nazdobených fází, ať už jde o kytary, klávesy nebo prvotřídní pěvecký výkon, zkrátka věc, která může fanoušky podobné hudby pouze potěšit.



Zajímavé jsou tedy i zdejší detaily a fáze ne až tolik typické pro powermetalovou kapelu, např. když uprostřed první skladby „Newborn Me“, která platí za vypjatý kousek metalového řemesla v tom nejbombastičtějším provedení, si kapela najde čas i na kratičké intermezzo s latino prvky akustické kytary. Dramatické sbory vás uvítají v druhé „Black Hearted Soul“, snad nejtradičnější speedmetalové položce novinky, která záhy přejde v kvapík, jakým by zjevně nepohrdl žádný melodik, natož pak silák. Prostě věc s odkazem velkých kapel minulosti, počínaje HELLOWEEN, konče třeba u STRATOVARIUS. Bravurní jsou rovněž i kytarová sóla v její druhé polovině, jenž se nesou na vlně památných souher legendárních kytarových dvojic metalové historie. Následná „Final Light“ trochu evokuje DREAM THEATER z doby před více než dvěma desetiletími, kdy akademici z Berkeley měli stále ještě co říci a jejich skladby se vykazovaly zdravě vyváženou melodikou, která by za jiných okolností mohla patřit také do ranku melodického metalu a kdy ještě netvořili nabubřelé bezmyšlenkovité onanie pro lidi, jejichž hodnotový systém pro vnímání rockové a metalové hudby je zcela jinde než u těch, kteří se chtějí poslechem také trochu bavit.


Teskná suita „Storm Of Emotions“ patří k vrcholům celé desky, skladba se silně nostalgickou atmosférou má schopnost gradace a výborné zpěvové linky umístěné na pozadí poněkud komornějších instrumentálních partů, navíc není přeplácaná a tak zde vcelku tlumené klávesové plochy dokresluje často jen sólová kytara. Přes ponurý kousek „Violet Sky“ a baladicky střižený titulní song se znovu dostaneme na světlo, ale u titulního songu ještě chvíli zůstaňme. Ten je totiž odzpíván ženským hlasem - konkrétně Holanďankou Simone Simons z řad dnes již velmi známé kapely EPICA, jejíž sterilní hlas se sice snaží album na tomto místě obohatit, ale ruku na srdce, dle mého odvádí hudbu ANGRA zcela někam jinam. Mám pocit, že metalová scéna už je přes deset let vyloženě přesycená podobnými zpěvulemi. Na Simone dokážu ocenit řadu věcí, ale její představa o ženském metalovém zpěvu a její hudební vkus k nim určitě nepatří. Alespoň pro mne je právě titulní skladba tím nejslabším článkem, jinak dobře vystavené progresivní metalové desky. 


Rozepjatá „Upper Levels“ patří k nejsilnějším položkám. Skladba začíná jazzovými preludii a party hodnými nějakých muzikantských matematiků, aby přešla ve velmi solidní progresivně laděný power metal, kterému udává ráz kytarový dvojzápřah a jeho pestrá hra. Jde o nejdelší a nejvšestrannější položku na albu. V „Crushing Room“ dojde na další hostování, konkrétně slyšíme duet Fabia Lioneho s Doro Pesch, která mne svým sytějším hlasem bere mnohem víc než výše zmíněná Simone Simons a celkově se k hudbě ANGRA také podstatně více hodí. „Perfect Symmetry“ je prostě jízda s celou řadou kytarových sól a neo-klasickým dováděním ve velmi rychlém tempu, skladba, která je také jako dělaná pro hlasivky italského zpěváka. I následná intimněji podaná „Silent Call“ je jakousi předváděčkou jeho hlasu, který zde doplňuje pouze klavír. Fabio Lione se tentokrát prezentuje v trochu jiné, méně rozevláté a naopak jaksi civilnější poloze. Brazilcům ANGRA se letos podařilo nahrát schopné album plné výtečného power metalu, jak s progovými přesahy, tak i silným neo-klasickým kytarovým vlivem.


16.02.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz