ANGELUS APATRIDA - Angelus Apatrida

80%

Svět se poslední dobou hodně zrychluje a čas se žene kupředu ve zběsilém thrashovém rytmu. Legendární alba slaví kulatá výročí jako na běžícím pásu a s kapelami je to stejné. Tedy i z nedávné mladé naděje s názvem ANGELUS APATRIDA se během mžiku stala veteránská skvadra mající na krku dvacet křížků. Jasně, doba aktivního fungování skupiny nemusí nutně svědčit o jejích kvalitách, ale na druhou stranu zas poukazuje na určitou míru odhodlanosti a uměleckého zápalu. U zmíněných španělských hombres je třeba k těmto muzikálním ctnostem přičíst ještě ne zcela obvyklou věrnost, protože uplynulých dvacet let odehráli prakticky ve stejné sestavě. Což je o důvod víc k pořádným narozeninovým oslavám. Jako dárek si ANGELUS APATRIDA upekli novou desku, kterou stylově a výstižně pojmenovali po své maličkosti. Prvotním záměrem bylo vydání kratšího EP, ale koronavirová pandemie řádící zrovna ve Španělsku plnou silou zhatila mnoho plánů, včetně naplánovaných turné a koncertů. Nicnedělání svědčí málokomu, a tak se sehraný kvartet raději pustil do přípravy rovnocenného bratříčka svých šesti starších sourozenců.

A udělal určitě dobře, ačkoliv jsem si to na první dojem úplně nemyslel a možná jsem nebyl sám. K docenění nahrávky „Angelus Apatrida“ jsem se totiž musel proposlouchat, jako dlouho k žádné jiné. Psát článek po prvním nebo druhém protočení v přehrávači byla by moje slova o dost kritičtější a procenta by klesala rychleji než momentální tržby v restauracích. Trpělivost ovšem protentokrát zvítězila nad původním dojmem, a nakonec jsem si užíval chutí, které mi předtím příliš nevoněly. Ale dosti řečí, pojďme k věci. ANGELUS APATRIDA na novince v první řadě slušně podladili. Přestože k temnému dunění takových KORN mají hispánské kytary stále daleko, jejich zvuk je přeci jen posazený o něco níž, než býval dříve. S tím se pojí i výrazně častější využití groovy segmentů se zřetelným přesahem až do hardcoreového ranku. Přiznaná inspirace zemitostí a agresivitou PANTERY je rozvedena do výrazně širších rovin a získává pro sebe nebývalý prostor. Ona charakteristická texaská hutnost se prolíná s fortelem a elánem klasiky z Bay Area, a právě tohle spojení mi zprvu nesedělo a přišlo mi moc násilné. Časem ale mix těžkotonážních riffů s thrashovou útočností začal znít logicky a především libozvučně. Obě zásadní esence vytvořily pevný svazek, který se utahuje a drží víc při sobě, čím častěji ho člověk poslouchá.

Nicméně je dobře, že kromě spojení síly a tempa nezapomněla kapela ani na svou tradiční zbraň a tou je bezprostřední heavymetalová melodika. Kytarové odlehčující a nablýskané heavy momenty jsou implementovány věcně a s přesným dávkováním, aby zbytečně neředily nasrané vyznění kompozic, ale naopak podtrhly a vyzdvihly jejich hudební sdělení. Sóla a vyhrávky jedné nebo rovnou obou kytar dopřávají smyslům něco harmonického zklidnění a oddechu k přeskupení sil před dalším tvrdým soubojem s realitou současného světa. Celkem signifikantně je čerstvá fazóna ANGELUS APATRIDA zosobněná v sedmém songu s názvem „We Stand Alone“. Zde se základní thrashový korpus ovoněný megadethovou trestí střídá s homogenní hardcoroveou náplní, přičemž pověstnou dortovou třešničku reprezentují vymazlená sóla. Podobný recept je použitý ve většině skladeb, byť v odlišných poměrech. Právě různý objem elementárních přísad, nečekané breakdowny a nápadité konstrukce jednotlivých písní přispívají k udržení poutavé atraktivity během celé stopáže.

Hlavním klíčem k posluchačským uším i srdcím zůstávají ovšem skvělé muzikantské výkony jednotlivých členů. Za všechny bych vypíchnul především bratry Izquierodovi. Mladší Guillermo je metalový frontman, jak se patří; zvládá s vokálem i sólovou kytaru a rozhodně nešidí ani jednu stranu. Anselmovský řev, jadrný thrashový křik i melodické linky doplňuje našláplými riffy a zmíněnými heavy sóly. Otázkou zůstává, jak se mu daří obě náročné role sladit během live vystoupení. Guillermův starší bratr José J. má na starosti sice o dvě struny méně, ale to neznamená, že by hrál druhé housle někde v koutě. Skoro se mi chce zvolat „sláva“, že konečně zase slyším tvrdší metalové album, kde je basa rovnocenným a nezbytným nástrojem. Pravda, náš José není zrovna Steve DiGiorgio, takže se nekonají žádné krkolomné výjezdy po pražcích, ale takhle rytmicky přesná a výrazná basa už také není samozřejmostí.

Zřejmě z tohoto důvodu k němu byl štědrý i mistr zvukař Christopher "Zeuss" Harris, který je se svým americkým studiem v poslední době velmi žádaným zbožím. Jeho záběr sahá od SUFFOCATION po QUEENSRŸCHE a podílel se i na posledních zářezech stylových kolegů HEATHEN nebo OVERKILL. Pro ANGELUS APATRIDA odvedl opravdu dobrý job. Zvuk je sympaticky plný, nepostrádá potřebný tlak, aniž by měl protivný moderní hype. Pro pořádek nesmím zapomenout ještě na zbytek party v podobě neomylného rázného bubeníka Víctora Valery a pevné riffové opory z druhé řady – kytaristy Davida G. Álvareze.

Všichni dohromady si museli určitě hodně máknout, aby vznikla deska, jakou je „Angelus Apatrida“. Mezi první píseň „Indoctrined“ a poslední kus „Into the Well“ se vměstnalo osm dalších groove thrashových želízek, které umí být ostré jako břitva, těžké jako desetitunové kladivo a zároveň nadýchané jako bavlna. Přijde mi zbytečné vypisovat, ve které skladbě je větší vliv PANTERY nebo PRONG, ve které zas vítězí starý dobrý thrash nebo dokonce praotec heavy metal. Ono to totiž není vůbec podstatné. Důležité je, že ANGELUS APATRIDA dokázali, že i přes své relativní historické stáří je thrash metal pořád variabilním stylem, kde se stále dají objevovat alespoň nevyšlapané boční cestičky, když už ne přímo nové směry.

02.03.2021	Diskuse (8)	Hivris riha.kamil@gmail.com