Last Hardrock Outsider

AMORPHIS - Queen Of Time

Přiznám se, že v první polovině devadesátých let jsem opravdu neměl rád AMORPHIS. Všechno, co se svým (folkovými prvky obohaceným) doom metalem tito Finové na scéně představovali, mě docela iritovalo. A vlastně nemám jejich starou tvorbu z prvních tří řadovek rád do dnes, jakkoliv si řada jejich fanoušků stále myslí, že alba z oné doby stojí v jejich diskografii bůhvíjak vysoko. Až na velmi vzácné výjimky jsem totiž nesnášel v tomto pojetí hudby hrdelní growl či murmur, jak se podobně absurdní styl zpěvu od jisté doby nazýval. A také se mě u AMORPHIS tenkrát příčila ona nedokonalá forma nahrávek, kde dvacetiletí „zelenáči“ ještě nebyli schopni vše zahrát a zazpívat tak, jak by to udělali, kdyby na to měli současné schopnosti a zkušenosti. Vždycky jsem si u téhle hudby kladl otázku (dělo se tak však i třeba u raných IN FLAMES): Proč kapela, jejíž instrumentace ve skladbách vyloženě volá po melodiích, užívá tohoto omezeného a vlastně totálně nemelodického vokálního směru? 

 

Jsem stále přesvědčen, že kdyby AMORPHIS zůstali stejní jako v časech alba „Tales From The Thousand Lakes“, už dávno by zapadli, stali by se přežitou kapelou z první poloviny devadesátých let, která se nebyla schopná oprostit od metalově undergroundové perspektivy a zacyklila by se ve svém malém světě prostém hudebního vývoje a růstu, ostatně tak jako se to stalo u celé řady jejich generačních souputníků. Jenže AMORPHIS za dalších dvacet let muzikantsky ohromně vyrostli, zbavili se předsudků a vždy se snažili svůj zvuk a provedení nových písní nějak ozvláštňovat a zdokonalovat. Mám pocit, že momentálně prožívají skvělé časy, o čemž svědčí i zbrusu nová nahrávka „Queen Of Time“, jakkoliv z mého pohledu nejde o nejlepší věc od nich, ani o album, které by snad mělo překonat řadovku minulou „Under The Red Cloud“. Nicméně můj vztah k nim už je dnes (vlastně už od alba „Tuonela“) dávno a definitivně kladný.


 

Novinka vlastní naprosto bombastickou zvukovou podobu a je plná mocných hymen, kterými se proplétají zdobné a ornamentální pasáže, postupy zcela jasně přispívající k růstu kapely, jak po stránce kompoziční, aranžérské, tak samozřejmě i osobnostní, ve smyslu lpění si na svých hudebních vizích a jejich docilování. Jsem velmi potěšen ze skutečnosti, že AMORPHIS patří ke kapelám schopným se vyvíjet, rozpínat křídla a vydat se na pořádně dramatickou hudební výpravu, absorbovat stále nové prvky, a to všechno ještě při faktu, že si vlastně za ono čtvrtstoletí vytvořili vlastní zvuk a styl. Jakkoliv je deska hodně načechraná a pojímá řadu zkrášlovatel, od pasáží podpořených syntezátory, smyčci, mocnými sbory, ale sem tam dokonce i nějakým tím vstupem dechového nástroje, to podstatné zde jako vždy představují kytary a rytmika.

 

Až maidenovská souhra obou kytaristů (např. třeba ve skladbě „Heart Of The Giant“) s ostatními nástroji zde znovu vyráží dech, hlavně při faktu, když jejich party skvěle slouží skladbám, u kterých je žádaná především mohutnost a dramatičnost vyznění (hned úvodní „The Bee“ nebo závěrečná „Pyres On The Coast“), ale i velká dávka chytlavosti („The Golden Elk“ a „Wrong Direction“), odpichu, či punc určité v nich zakódované hrdosti („Message In the Amber“). V tomhle se dvojice zakládajících členů a hlavních dirigentů (Esa Holopainen a Tomi Koivusaari) opětovně vyšvihla. Některým položkám alba je vlastní určitá scéničnost, kde na povrch více vyvstávají ony folkovější prvky („We Accursed“), jiné jsou přímočařejší, nicméně deska celkově působí hodně koncepčním dojmem.

 

Strážce mikrofonu Tomi Joutsen je pravděpodobně vlastníkem jednoho z nejpevnějších growlů v ranku a při faktu, že navíc i jeho civilní zpěv je na velmi vysoké úrovni a příjemně se ve všech těch melodických linkách poslouchá, máme co do činění s tahounem, kterého můžou Finům ostatní kapely pouze závidět. On je pravděpodobně jedním z mála vokalistů, u kterého mě ona brutální poloha hlasu baví a nepřijde mě mimo a přežitá. Právě kombinace mezi temnou/agresivní a prosvětlenou/optimistickou stránkou tvorby AMORPHIS dotváří jako vždy velmi výživný a barvitý výsledek. V podobě „Queen Of Time“ tak dostáváme další naprosto strhující, takřka pohádkovou jízdu v typickém stylu AMORPHIS, která jen velmi nepravděpodobně někoho zklame. Velmi silných 80%.


21.05.2018Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Dave78
24.05.2018 08:19

Úžasná deska, propracovaná do posledního detailu s nepřekonatelným zvukem (vyplatí se Hi-Fi poslech! Je vidět, že i masová Nuclear Blast produkce pro německo-skandinávskou wackenskou populaci občas může vyplivnout klenot:-)...

 

Valič
21.05.2018 15:09

Asi to opravdu není tak dobré jako předchozí album, ale i tak bych 100% dal.
Starší tvorba Amorphis mě ze začátku taky moc nebrala, ale loni jsem se k ní vrátil a dost výrazně svůj vztah k ní přehodnotil. Dokonce jsem si 5 CD zařadil i do sbírky, a to včetně zmíněných „neumětelských“ alb Tales a Elegy. :-)
Co se týče vývoje kapely, je v podstatě dost podobný jako u jiných žánrově spřízněných kapel jako třeba Sentenced, Tiamat nebo Therion, které se taky ke svému stylu postupně dopracovaly od celkem tuctového death metalu, který se samozřejmě po instrumentální i skladatelské stránce nedá srovnávat s pozdější tvorbou.
Ještě bych měl drobnou technickou poznámku k výrazu „murmur“, který u nás poprvé použil Cyklo ze Sparku a od něj ho pak převzali další čeští recenzenti. Doslova to znamená mumlání, brblání nebo reptání, takže se to jako alternativní označení growlingu zrovna moc nehodí, a pokud vím, tak v zahraničí se tento výraz vůbec nepoužívá.

 

Stray
21.05.2018 10:27

Při srovnání aktuální tvorby jsou Amorphis mnohem lepší kapelou než Paradise Lost. Hlavně jsou taky dávno dál než v časech alibistickeho, pseudo uměleckého a neumetelskeho alba Elegy. To byla kopřivka na první dobrou.

 

DarthArt
21.05.2018 09:49

Taky jsem z těch, co měli rádi Paradise Lost a nebavili je Amorphis. Na prvním koncertě PL u nás A hráli, všichni z nich byli posraní a mě to naprosto míjelo. Nevím proč. A podruhé na Brutalu mě to míjelo úplně stejně.Zkusím to teď zpětně po letech, třeba to zabere.

 

Vatutin
21.05.2018 09:01

Taktéž mne Amorphis míjel, ale nedávno jsem koupil Tales Thousand a byla to fajn vzpomínka. Osobně jsem Amorphis vždy považoval za pracovitou kapelu, ve stylu Paradise lost, ale něco mne na tom nebavilo a Paradise lost jsou pro mne svým gothicko doomovým založením prostě jednou ze srdcovek, kterou sleduju a sbírám od lost paradise ... Nicméně novinka zní opravdu zdařile, to co mi vadilo, mi asi stále vadí :) .. ale proč ne, z kapel co jsem nikdy moc neposlouchal je to náznak co si lehce posbírat, takže desku přihazuji k remasterum Coroner a uvidím :) Hodnocení 80% bych klidně dal na 90% ... mě se to pozdává víc než třeba poslední Cradle, kteří dostali tuším 90% ... :)

 

Carloss
21.05.2018 07:36

Amorphis jsem nikdy moc neposlouchal,ale tahle deska mně hodně baví.Pustím se i do starších desek.Queen Of Time patří mezi to nejlepší co jsem tenhle rok slyšel.

 

Fenris 13
21.05.2018 07:33

Výtečná deska, pro mně třetí vrchol kapely po Tales From The Thousand Lakes a Skyforger. Hodně se mi líbí i duet s Anneke v hitovce Amongst Stars.