AMORPHIS - Queen Of Time

80%

Přiznám se, že v první polovině devadesátých let jsem opravdu neměl rád AMORPHIS. Všechno, co se svým (folkovými prvky obohaceným) doom metalem tito Finové na scéně představovali, mě docela iritovalo. A vlastně nemám jejich starou tvorbu z prvních tří řadovek rád do dnes, jakkoliv si řada jejich fanoušků stále myslí, že alba z oné doby stojí v jejich diskografii bůhvíjak vysoko. Až na velmi vzácné výjimky jsem totiž nesnášel v tomto pojetí hudby hrdelní growl či murmur, jak se podobně absurdní styl zpěvu od jisté doby nazýval. A také se mě u AMORPHIS tenkrát příčila ona nedokonalá forma nahrávek, kde dvacetiletí „zelenáči“ ještě nebyli schopni vše zahrát a zazpívat tak, jak by to udělali, kdyby na to měli současné schopnosti a zkušenosti. Vždycky jsem si u téhle hudby kladl otázku (dělo se tak však i třeba u raných IN FLAMES): Proč kapela, jejíž instrumentace ve skladbách vyloženě volá po melodiích, užívá tohoto omezeného a vlastně totálně nemelodického vokálního směru? 

Jsem stále přesvědčen, že kdyby AMORPHIS zůstali stejní jako v časech alba „Tales From The Thousand Lakes“, už dávno by zapadli, stali by se přežitou kapelou z první poloviny devadesátých let, která se nebyla schopná oprostit od metalově undergroundové perspektivy a zacyklila by se ve svém malém světě prostém hudebního vývoje a růstu, ostatně tak jako se to stalo u celé řady jejich generačních souputníků. Jenže AMORPHIS za dalších dvacet let muzikantsky ohromně vyrostli, zbavili se předsudků a vždy se snažili svůj zvuk a provedení nových písní nějak ozvláštňovat a zdokonalovat. Mám pocit, že momentálně prožívají skvělé časy, o čemž svědčí i zbrusu nová nahrávka „Queen Of Time“, jakkoliv z mého pohledu nejde o nejlepší věc od nich, ani o album, které by snad mělo překonat řadovku minulou „Under The Red Cloud“. Nicméně můj vztah k nim už je dnes (vlastně už od alba „Tuonela“) dávno a definitivně kladný.

Novinka vlastní naprosto bombastickou zvukovou podobu a je plná mocných hymen, kterými se proplétají zdobné a ornamentální pasáže, postupy zcela jasně přispívající k růstu kapely, jak po stránce kompoziční, aranžérské, tak samozřejmě i osobnostní, ve smyslu lpění si na svých hudebních vizích a jejich docilování. Jsem velmi potěšen ze skutečnosti, že AMORPHIS patří ke kapelám schopným se vyvíjet, rozpínat křídla a vydat se na pořádně dramatickou hudební výpravu, absorbovat stále nové prvky, a to všechno ještě při faktu, že si vlastně za ono čtvrtstoletí vytvořili vlastní zvuk a styl. Jakkoliv je deska hodně načechraná a pojímá řadu zkrášlovatel, od pasáží podpořených syntezátory, smyčci, mocnými sbory, ale sem tam dokonce i nějakým tím vstupem dechového nástroje, to podstatné zde jako vždy představují kytary a rytmika.

Až maidenovská souhra obou kytaristů (např. třeba ve skladbě „Heart Of The Giant“) s ostatními nástroji zde znovu vyráží dech, hlavně při faktu, když jejich party skvěle slouží skladbám, u kterých je žádaná především mohutnost a dramatičnost vyznění (hned úvodní „The Bee“ nebo závěrečná „Pyres On The Coast“), ale i velká dávka chytlavosti („The Golden Elk“ a „Wrong Direction“), odpichu, či punc určité v nich zakódované hrdosti („Message In the Amber“). V tomhle se dvojice zakládajících členů a hlavních dirigentů (Esa Holopainen a Tomi Koivusaari) opětovně vyšvihla. Některým položkám alba je vlastní určitá scéničnost, kde na povrch více vyvstávají ony folkovější prvky („We Accursed“), jiné jsou přímočařejší, nicméně deska celkově působí hodně koncepčním dojmem.

Strážce mikrofonu Tomi Joutsen je pravděpodobně vlastníkem jednoho z nejpevnějších growlů v ranku a při faktu, že navíc i jeho civilní zpěv je na velmi vysoké úrovni a příjemně se ve všech těch melodických linkách poslouchá, máme co do činění s tahounem, kterého můžou Finům ostatní kapely pouze závidět. On je pravděpodobně jedním z mála vokalistů, u kterého mě ona brutální poloha hlasu baví a nepřijde mě mimo a přežitá. Právě kombinace mezi temnou/agresivní a prosvětlenou/optimistickou stránkou tvorby AMORPHIS dotváří jako vždy velmi výživný a barvitý výsledek. V podobě „Queen Of Time“ tak dostáváme další naprosto strhující, takřka pohádkovou jízdu v typickém stylu AMORPHIS, která jen velmi nepravděpodobně někoho zklame. Velmi silných 80%.

21.05.2018	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz