Last Hardrock Outsider

AMON AMARTH - Berserker

Ještě jeden smír podobný tomu se „zatvrzenci“ AMON AMARTH a už teď prohlásím letošní rok za sezónu úspěšného posluchačského pokání! Abyste mi dobře rozuměli, na pracovité Švédy se mi nikdy nedostávalo nálady a vůle k tomu, abych se snažil pochopit, či přijmout celý ten jejich vikingský candrbál. To však nemění nic na stavu, kdy jejich silný otisk na heavymetalovém kolbišti nemůže přehlédnout ani ten nejzdatnější ignorant. Vždyť když se něčím živíte téměř třicet let, tak to pravděpodobně neděláte zas tak špatně. A u hudebníků, kteří reprezentují podobný tvůrčí přístup jako tito seveřané si vždy vzpomenu na slova metalového guru Petra Hanzlíka, jenž při svém rozhledu pronesl památnou větu o tom, že nejlepší hudbu bude pravděpodobně poslouchat nejvíce lidí. Já bych jen dodal, že si o tomto můžeme myslet své, ale velký kus pravdy na tom bude.


Není snad slastnějšího způsobu „zevlingu“ než civět na newslettery hojně přicházející z hudebních vydavatelství a proklikávat se k všemožným návnadám. A právě při této oddechové činnosti jsem se odhodlal k ochutnávce prvního singlu z recenzované novinky „Berserker“. Pro naprostou úplnost své malé zpovědi, se musím přiznat, že u AMON AMARTH jsem se nikdy předtím nedostal dál než právě k těm ukázkám a až skladba „Raven’s Flight” společně s povedenou podobiznou sveřepého svalovce na přebalu desky konečně zažehla pořádnou vatru zájmu. Je také pravdou, že toho času mi injekce s jistou dávkou vikingského adrenalinu přišla až nečekaně vhod. Brány Valhaly jsem tedy otevřel pořádně dokořán a chronologicky sestupně projel celou obsáhlou diskografii a pár koncertních DVD tohoto metalového monstra a s čistým svědomím mohu prohlásit, že jsem našel pro kapelu pochopení a v sobě jistý druh střízlivého uspokojení.



„Berserker“ neboli válečník vyznávající medvědí kult, údajně bojující v zuřivostním transu. Potud stručná geneze názvu jedenácté řadové desky. Samotný hudební obsah se drží předpokládané a dávno zajeté tvůrčí šablony. Každá z tuctu skladeb se v podstatě může stát jakýmsi hitem svého druhu pro davy křepčící pod koncertním pódiem, stejně tak podkladem pro zteče souborů historických šermů (zde odkazuji na doprovodná koncertní aranžmá). Kytarový dvojzápřah je zcela precizně vyladěn na onen patentovaný black-death-metalově bzučící hobling, a to přesně dle těch „nej-true“ metalových zvyklostí a příslušného paragrafu, zde definujícího těžce návykovou melodiku. Tato je pevně ukotvena proti veškerým spodním proudům jakéhokoliv mírného progresu. Decentní klávesové dohry, či úvody ve skladbách „Valkyra“ resp. „Into The Dark“ (zde i se smyčci) budiž skutečně malým zpestřením. Skladby příjemně proplouvají, aniž by zanechávaly nějakou hlubší stopu v paměťové komoře mozkové. Moc dobře víte, že s pomocí nějaké vyšší síly posloucháte variace na to samé hudební téma, přesto pořád „sedíte na konári a je vám dobre“. Písním, kterým samozřejmě nechybí ten tolik hýčkaný a specifický bojový náboj, i nadále vládne tradičně nakřáplý growl vousatého komandanta Johana Hegga.


Necelých sedmapadesát minut metalového dunění na středně rychlých tempech. Tento časoprostor nenaruší nic, s čím by mohl mít příznivec formace menší problém. Zkrátka vše je tak, jak má být a jak už bývalo mnohokrát předtím. Tímto však nechci na opus vrhnout nějaké pohrdavé světlo, protože jsme svědky velmi kvalitně odvedené, podtrhuji, rutinní práce, která také má své právo zaujmout. Přestože se jedná o energicky odsýpající hudební nálož, a to v celém svém trvání, tak bych poslechy desek těchto metalových olympioniků přirovnal k pozorování rybiček v akváriu. Toto sledovaní má na jedince relaxační až dobíjecí účinek. Přes průhledné hranice je vše hned jasně vidět (slyšet), s tím, že překročení komfortních mantinelů znamená rušivý defekt. Je v podstatě vyloučeno, že se stane něco nepředvídatelného, a právě onen půvab neotřesitelné jistoty zanechává zvláštní druh naplnění. A „Berserker“ je jenom dalším skalárem v pečlivě opečovávaném skleněném kvádru, který tam teď svými čerstvými pohyby vnesl na nějaký čas rozruch.


AMON AMARTH tedy ani letos, dle veškerých očekávaní, nepřekvapili, nenadchli, ale rozhodně ani nezklamali, natož ty nejskalnější z fanoušků vzývajících věčnou slávu Ódinovu. O novince by se dalo, mluvou ex-ředitele jedné nejmenované komerční TV, prohlásit, že z těch tradičních jedenácti řadových alb je albem nejtradičnějším. Byl bych jenom rád, aby si čtenář můj elaborát vysvětlil v pozitivním a čistě pragmatickém duchu, protože úplně stejně na mě působí i kompletní tvorba těchto doslova metalových dříčů, jejichž hudba i přes svou kolovrátkovost umí vyvolat pocit potěšení, a přesně to platí i o „Berserker“.


03.06.2019Diskuse (5)Subeer
jirikubis1975@gmail.com

 

Subeer
04.06.2019 09:09

Fenris 13: Souhlas, Under The Northern Star nebo Doom Over Dead Man zpestření a ojedinělé záblesky progrese..speciélně Doom Over Dead Man se hodně povedla a album "Sulfur Rising" bych viděl jako jedno nejvýrazděnějších, možná hudebně nejpestřejší..

 

Fenris 13
04.06.2019 07:03

Subeer: Mně se vždycky nejvíc líbili skladby které nebyly až tak typické - Under The Northern Star nebo Doom Over Dead Man - opravdu krásné, lehce zadoomané hymny. A koncert rozhodně doporučuji, pánové se na pódiu skutečně neflákají. Při pohledu na řvoucího Hegga člověk alespoň trochu pochopí, jak se museli cítit ti nebozí mniši na Lindisfarne :-)

 

gotta
03.06.2019 19:24

I když AA neposlouchám tak je to banda co si respekt bez debaty zaslouží...vyšlapali si to od nuly sami. Podobný příběh jako Behemoth...

 

Subeer
03.06.2019 15:40

Fenris 13: Díky. Poslechy všech alb AA bych nebral jako ztrátu času, mě ta jejich diskografie připadá až neuvěřitelně vyrovnaná. A co je týče koncertů, tak např. deska "Sulfur Rising" má v digipacku DVD "Bloodshed Over Bochum", což je více než tří hodinovový záznam z klubového vystoupení rozdělený do 4 sekcí pro přehrání valné ćasti každého z prvních 4 alb.. a dal jsem to spokojeně na jeden zátah. Na bonus DVD sedmdesátiminutový záznam z Summer Breeze Open Air 2007 a taky to mělo šťávu, jak s obrazem, tak bez. Klidně bych se na jejich mega koncert vydal, dle mě, do toho půjdou naplno na rozdíl on některých mnohem profláklejších legend.

 

Fenris 13
03.06.2019 08:45

Hezká recenze :-) Já mám od AA velice rád alba With Oden On Our Side a Twilight Of The Thunder God, na téhle dvojici podle mně dosáhli vrcholu. Poslední cca 2-3 alba už jsem poslouchal jen tak "z rychlíku" (z čehož viním jedině a pouze objevení Crazy Diamond a následný odklon k hair metalu a hard rocku), ale uvidím, třeba dám Švédům ještě šanci.

Jinak AA jsou zážitek na koncertě, viděl jsem je několikrát (památný MoR a koncert odehraný za opravdové bouře, to byl fakt true viking ragnarok a pak skvělé vystoupení v Abatonu blahé paměti, kde jim předskakovali Obituary a Keep Of Kalessin). Ach jo, kdeže mé death-blackové časy jsou :-)