Boomer Space

ALICE COOPER - Road

Co asi tak rockovým fanouškům napsat o albové novince pětasedmdesátiletého veterána, jakým bezesporu je Američan Vincent Furnier, vystupující bezmála pětapadesát let pod uměleckým pseudonymem ALICE COOPER? Buď jeho tvorbu dlouhodobě znáte, orientujete se v ní a bere vás bez výhrad, nebo si z ní spíše vybíráte alba podle vlastního gusta a nepřijmete od něho zdaleka vše. Pro ty mladší či jinak zaměřené, kdo s tímhle chlápkem ještě nemají příliš zkušeností, hned zkraje vydám jasné doporučení: Pokud budete mít někdy chuť, sáhněte po jiné nahrávce, neboť tahle legenda americké hardrockové scény má ve svém portfoliu celou řadu charismatičtějších a skladatelsky zdařilejších prací. Desku na opakovaný poslech, doprovázený pocity natěšenosti až nadšení, si zkrátka představuji jinak, takže za mne je tohle pouze údržba.


Nejde jen o to, že konzervativním albem „Road“ Alice u svých příznivců upevnil pocit jistoty a víry v neměnnost pravidel rocku, ale také o to, že deska nevlastní příliš mimořádných skladeb, natož pak globálních hitů. Ne že bych je ve svém věku potřeboval. Ostatně i bez těch dokázal Cooper ve slavných sedmdesátých letech občas fungovat a vyprodávat haly. Myšlenka nahrávky, která posluchače svým soundem vrací kamsi do sedmdesátých let, do časů zemitého hard rocku či rock´n ´rollu, tkví především v tom, že kočovný život rockového muzikanta musí každý, kdo se pro něj rozhodne, především milovat, musí s ním být spjat naprosto přirozeně a oddávat se mu bez kompromisů, a tak „Road“ coby volný koncept ve svých skladbách čerpá z řady zážitků, které Alice Coopera a jeho spoluhráče provázely na jejich koncertních toulkách. Tohle opravdu není špatné tématické pojítko, zvlášť pak když se na jednotlivých skladbách podílela celá sestava, mohlo však přijít mnohem dříve.



Základem fungování ALICE COOPERA je dnes silný a po všech stranách sehranný doprovodný band profíků, který už léta působí v neměnném složení. Nemluvě o společném skládání a podílení se na celkovém procesu tvorby. Stabilní kytarový trojzápřah Ryan Roxie, Tommy Henriksen a Nita Strauss sice umožňuje principálovi naživo velké věci, které posouvá navíc sám hlavní performer svou hororovou show nad rámec banálního koncertu, ohledně studiové práce se mi však dnes nezdá plně využit. Znaje skvělá alba ze sedmdesátých let jako „Killer“, „School´s Out“ a hlavně „Billion Dollar Babies“, okouzlen hitparádovými šlágry post comebackové éry a alby jako „Trash“, „Hey Stoopid“ či „The Last Temptation“ mám prostě laťku na Coopera nastavenou podstatně výše, než tu, kterou může deska „Road“ naplnit. A to byl v rámci novinky autorsky chvíli přítomen i Kane Roberts, jehož kytara zdobí jednu z nejzdařilejších letošních věcí „Dead Don´t Dance“, která působí jako sabbathovsky hutná dusárna a latentní staromilskou atmosféru na chvilku rozčísne čímsi nečekaným, tedy alespoň něčím, co jen tak nezapadne.


Důležitou postavou byl pro Alice Coopera vždy producent Bob Ezrin, který stál při něm již od první poloviny sedmdesátých let a ani v novějších dobách na něho nezanevřel. Tahle spolupráce trvá již přes padesát let a je třeba před něčím podobným smeknout, stejně jako před tím, že si Alice v pětasedmdesáti stále udržuje vitalitu na to, aby skládal hudbu a jezdil dlouhá koncertní turné po celém světě. Mě osobně tedy nevadí, že dnes spolupráce s Ezrinem působí až moc očekávaně, bez jiskry, a skladby nepřinášejí moc přidané hodnoty. Vlastně jsem ani nečekal bůhvíjaké zázraky. Jestliže se nakonec vyjeví jako největší hitovka právě song „White Line Frankenstein“ s hostujícím kytaristou Tomem Morellem, není to vlastně moc dobré znamení. Skladba to není špatná, ale nejlepší kus v rámci desky ALICE COOPERA bych si tedy představoval jinak.


Nadějně se jeví hned úvodní „I´m Alice“ navozující atmosféru starých časů a doby, kdy Cooper v polovině sedmdesátých let začínal s tématickými koncepty. Desce nechybí zdobné starosvětské aranže, občas nějaká ta jemná orchestrace, ale základní gro většiny songů na mne působí přežitě. „Road“ tudíž v závěru nezachrání ani rozmáchlá polobalada „100 More Miles“, které chybí potřebná líbivost i refrénové rozuzlení, a tak je jen flagboatem velkoleposti bez cíle. A už vůbec výsledek nenapraví předělávka klasiky od THE WHO „Magic Bus“, jež Cooperovi sice sluší, ale stavěli byste pozitiva alba na coverech? Deska „Road“ je plná dobře zaranžovaných, avšak vcelku průměrných songů, které sice nikdo nebude považovat za vyložený provar, ale už vůbec nad nimi nebude nikdo jásat. ALICE COOPER zkrátka udělal nahrávku v duchu své tvorby ze sedmdesátých let, ale chybí mu na ní nadprůměrné písně a větší množství nápadů. Jsem zvědav, s čím se za měsíc vytasí THE ROLLING STONES, protože jejich právě o víkendu vypuštěný singl je totiž velmi, velmi nadějný.


12.09.2023Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
12.09.2023 20:05

Rád bych tu novinku v rámci těch asi dvacetidevíti Aliceových řadových alb někam vrazil, pokusím se tedy:

První dvě desky Easy Action a Pretties For You platí za nepříliš záživný rozjezd, v konfrontaci s nim se Road chytá, následující roky už dlouho ne.

Zlaté období započaté majestátní glam-rockovou epopejí Love It To Death, pokračující přes Killer, School´s out a s vrcholem u Billion Dollar Babies, je zcela někde jinde, jakkoliv by si dnes sám Alice asi přál působit právě takhle. Tohle jsou skvělá alba a perly rocku sedmdesátých let. I labutí píseň kapely ALICE COOPER, deska Muscle Of Love by ve srovnání s Road asi obstála, jakkoliv jde o slabší matro diskografie.

V roce 1975 začíná Aliceova sólová dráha, kapela ALICE COOPER působící sedm let v neměnné sestavě se rozpadá. Welcome to my Nightmare je jedeno z nejlepších koncepčních děl scénického rocku, trochu nasládlé, lehce dekadentní a jemné, a taky staromilské, jakoby vypadlo z nějakého předválečného surrealistického snu Salvatora Dalího, na něco podobného Alice dnes opravdu nemá. Následující dvě až tři řadovky, především pak Alice Cooper Goes to Hell a From the Inside (inspirovaná nejen filmem Přelet nad kukaččím hnízdem, ale i Aliceovým pobytem v blázinci), mají také něco do sebe a vůbec se nejedná o špatné desky. Takže do roku 1978 jsem v podstatě s jeho tvorbou srovnanej na max a nenalézám v ní moc děr. Road? Nechytačka!

Krize začíná až od roku 1979, těch zhruba pět řadovek zakončených lehkým pahorkem v podobě DaDa je asi nejslabší etapou jeho kariéry, tahle kapitola končí v polovině osmdesátých let. Tady Road ve srovnání se všemi uspěje, jen s DaDa remízka.

Constrictor i Raise Your Fist And Yell představují velký hair-metalový návrat, hlavně první zmíněná deska je plná hitů, esence osmdesátých let! Road? nechytačka.

Nejúspěšnější období představují desky Trash a Hey Stoopid, které jsou pop-metalově nadýchané, plné hitů a produkčně i skladatelsky fantastické. Alice prožívá nejslavnější období své dráhy. Mě osobně se líbí i hrubší hard rock vydaný v časech grunge The Last Temptation, na tenhle level už dávno starý bard nemá. Vlastně se o něj ani nepokouší.

Sympaticky se mě jeví tvrdé desky Brutal planet a Dragon town z přelomu milénia, které zněly lehce industriálně a moderně, byť samo šlo o hard rock první ligy. Následující The Eyes Of Alice Cooper, Dirty Diamonds a Along Came a Spider znamenají naopak návrat ke klasickému sedmdesátkovému zvuku, sympatické hardrockové období, všechny tyto desky jsou lepší než Road.

Welcome to My Nightmare 2, ambiciózní, hodně producentský a hodně singlově rozháraný projekt, ne úplně charismatické dílo ale sem tam slušná skladba, Paranormal už bylo o něco lepší a představuje nej Aliceovo album za posledních cca 15 let. Ve srovnání s ním je Road slabé. Předposlední Detroit Stories je slabší deska, možná ještě slabší než Road, byť ty rozdíly nejsou až tak patrné. Zkrátka údržba.

 

Majk
12.09.2023 18:47

Ale jo, vlastně se dá se Strayem souhlasit. První poslech desky mě bavil, ale v kontextu staré tvorby je to prostě tak. I Alice stárne a nejde s tím nic dělat. Je to údržba, ale se závanem starých bigbítových časů. Určitě má Herr Kapelmajstr na kontě dost horších, ale i výrazně lepších desek.