ALICE COOPER - Paranormal

70%

Na novou desku strýčka Coopera se čekalo šest let, což je spolu s pauzou mezi roky 1994-2000, kterou ohraničilo vydání řadovek „The Last Temptation“ a „Brutal Planet“, druhá obrovská mezera v diskografii tohoto démona a praotce shock rocku. Je poznat, že ALICE COOPER moc chtěl nahrát pestré album, které by však nápadně korespondovalo s touhou navrátit se k dřevnímu hardrockovému projevu z prvé půle let sedmdesátých, ale na druhou stranu také nezavrhnout spektakulárnost. K nahrávání byl tudíž logicky přizván starý kámoš a zkušený studiový mistr Bob Ezrin, se kterým Alice spolupracuje už od sedmdesátých let a to velmi často. Bob Ezrin ví zřejmě nejlépe, co který mistrův nápad ještě potřebuje a jak je možné jej posunout správným směrem, a právě i díky vstupům zkušeného dozoru deska nakonec působí hodně pestře a to i když je vše starosvětské, dávno prověřené a pro mladou a střední generaci vlastně překvapivé a zábavné asi jako reprízy Televarieté.

Když chcete pestrou desku, nešetřete na počtu muzikantů. Na novince se totiž nachází celá řada hostů, kteří se snaží ozvláštnit dlouho připravované dílko. Netuším, zda-li jsou co platní, ale jsou zde, včetně bývalých Furnierových kumpánů z nejúspěšnější etapy - jejich dvě bonusové skladby umístěné se starými živými hity na druhém disku však patří k tomu úplně nejhoršímu. Zaměřme se tedy na hlavní první kotouček. V několika skladbách jsou zastoupeni hudebníci z velmi známých kapel světové scény – namátkou třeba baskytarista DEEP PURPLE Roger Glover, kytarista a zpěvák ZZ TOP Billy Gibbons nebo bubeník od U2 Larry Mullen, ale to jsou jen drobnosti, co výsledek bůhvíjak nevytrhnou. Zásadní je zde songwriting, dost typická to věc pro Cooperovu kariéru, která ve svých světlejších chvilkách stojí a padá právě na výrazných skladbách. 

Rozhodně dnes nečekejte pop-metalové okázalosti typu „Trash“ či „Hey Stoopid“, protože ALICE COOPER opsal pomyslný kruh a vrátil se k úsvitu své úspěšné kariéry. Album „Paranormal“ vlastně reprezentuje rozdvojenost Aliceovi osoby, ať se na tenhle pojem dá nahlížet v jakémkoliv kontextu – zaprvé, že se zde střídá excentričtější poloha s tou poněkud mírnou až starosvětsky milou, a řada skladeb se díky tomu svou náladou vlastně dost liší, což může být u podobného alba bráno docela i jako klad, vždyť kdo z letitých pardálů dnes dokáže nahrát desku, která by korespondovala s tvorbou složenou zhruba před šestačtyřiceti lety, že jo? Většina Aliceových současníků je totiž už dávno hudebně neaktivních a mnoho z těchto hudebníků je už po smrti, no a on si jednoho léta roku 2017 zkrátka usmyslí, že stvoří album, které vychází zhruba z časů alb jako „Love It to Death“ nebo „Killer“, tedy desek, díky kterým prorazil ve velkém. 

Druhou věcí, o které jsem chtěl mluvit, je Cooperova dvojznačnost ve smyslu střídání nahrávek surovějších a těch poměrně bombastičtějších. Jakkoliv vnímám tuhle novinku jako návrat ke glam-rockové podstatě, přeci jen Ezrinova přítomnost může za jistou vrstevnatost díla, což je poznat třeba hned na titulním válu zkraje desky, který nepostrádá jistou bubble-gumovou načančanost ve stylu švédské kapely ABBA, když to tedy zde, ve snaze být popisný, trochu přeženu. Následná „Dead Flies“ už je poněkud surovější a nevystrkuje tolik růžky do světa lesknoucích se pódií, naopak je jí vlastní špinavost rockových putyk a klubových zákoutí, kudy občasně proběhne nějaká ta krysa.

Třetí „Fireball“ je parádní glam-rocková vypalovačka nepostrádající dobrou náladu a nonšalanci, jakoby samo sebou pohybovala podivuhodnými postavami na vysokých podpatcích i celým zaplněným ballroomem. Líbí se mě ona hrubost a neučesanost stěžejního riffu této písně, která vytváří určitý kontrast s vyšlechtěnými a lesknoucími se přidanými prvky (s orchestrací). Song jakoby vypadl z éry komparsem roztleskávaných televizních vypalovaček z časů BBC pořadu sedmdesátých let Saturday Night Live. To „Fallen In Love“, s kytarou hostujícího Gibbonse, je zkrátka klasické zastaralé boogie, které má, nebýt mistrova hlasu, mnohem blíže k tvorbě ZZ TOP, než k nějakému hororovému špektáklu. O něco dynamičtějším kusem, avšak znovu hodně hledícím do daleké minulosti, je „Dynamite Road“, skladba vlastní našláplost někdejšího hymnu „School´s Out“ a jistou kostrbatou roztančenost, jaká byla typická pro britské glamové party typu THE SWEET. Při troše fantazie z ní lze vytušit prazáklad pozdějšího dirty rock´n´rollu, s jakým do světa vstoupili MOTÖRHEAD, ale to by vše mělo ještě mnohem zlejší formu, než o jakou usiluje pan Cooper. Na songu se mě líbí vybroušený starosvětský kytarový zvuk a blesková sólíčka pohánějící vál stále vpřed. 

„Holy Water“ působí jako kabaretní song, kde je k slyšení dokonce klapání stepujících podpatků i celý orchestr včetně dechové sekce. Hodně pozitivní song vyvrací tezi o návratu k dřevnosti a je mnou chápán jako dokonalé retro sedmdesátých let. Následuje pravěký rock´n´roll „Rats“, kde Cooper dokonce zavzpomíná na 50´s úsvit stylu, ze kterého se i jeho raná tvorba odrážela do velkého světa. Zádumčivá „The Sound Of A“ má pro Ezrinovi práce tolik typickou orchestrálnost a jsou do ní umně zabudovány rozličné nástrojové vrstvy, tak jak se dělo u mnoha jeho slavných prací (KISS, PINK FLOYD, ALICE COOPER) v minulosti, z mého pohledu jde o jeden z vrcholů alba, už kvůli Aliceově schopnosti emočně posouvat už tak dojemnou melodickou píseň a dodat jí napětí a gradaci. Opakem jsou, dle mého, velmi zastarale znějící bigbeatové vály jako „Genuine American Girl“ (jeden ze dvou songů umístěných na bonusovém disku, který byl nahrán starou sestavou kapely ALICE COOPER) nebo obyčejná „Private Public Breakdown“. Album co platí za směsku, ve které se některý song zdařil více, jiný méně, ale celkově se lze jen těžko domnívat, že album osloví mladší generace. I tak docela solidní materiál.

07.08.2017	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz