Last Hardrock Outsider

ALICE COOPER - Hey Stoopid

Historie hardrockové hudby zná několik málo případů, kdy se letitý umělec, nebo kapela mající v určité době to nejlepší už dávno za sebou, dokázal znenadání vyhoupnout k ještě větším úspěchům, než tomu bylo v dobách svého mládí a největší aktivity. Přesně do kategorie těchto několika znovuzrozených patří třeba bostonští zlí kluci z AEROSMITH a nebo také samozřejmě mistr shock rocku ALICE COOPER, kterému se s albem „Trash“ (1989) podařil, po úspěchově poměrně pustých čtrnácti letech, doslova titánský návrat do celosvětových žebříčků. Takže z úsměvného nosatého strejdy, který v první polovině osmdesátých let, tak akorát hostoval v revuálně-zábavných pořadech nejrůznějších amerických tv stanic, se pár let na to znovu stala velká rocková hvězda první velikosti. Zájem o černovlasého podivína na sklonku osmdesátých let stoupal nadzvukovou rychlostí, což se projevilo rovněž v podobě vyprodaných sálů při jeho koncertním celosvětovém tažení v roce 1990. Následovník byl tedy očekáván s nemalým napětím a již výčet hostů přizvaných k nahrávání (Slash, Mick Mars, Nikki Sixx, Ozzy Osbourne, Vinnie Moore, Steve Vai a Joe Satriani) svědčil o tom, že půjde opravdu o bombastický projekt zastřešený tentokrát prací Petera Collinse.


Třebaže „Hey Stoopid“ nedosáhlo úspěšnosti předchůdce, mám jej ze všech alb ALICE COOPERA úplně nejraději. Svým perfekcionismem a nástrojovou bohatostí totiž překračuje hranice toho, co si obvykle představujeme pod pojmem „párty album“, a sice aniž by ztrácelo na hitovém potencionálu a zábavnosti. Jasně že singly jako titulní skladba nebo „Feed My Frankeinstein“ se nemohou rovnat monstrhitovkám z alba „Trash“, ale hlavní devízu „Hey Stoopid“ vidím úplně někde jinde, a sice ve skladbové rozmanitosti, aranžerské bohatosti a nesporné kvalitě i méně profláklých položek, které zde nepůsobí jen do počtu, ale naopak v mnoha případech přebírají roli skrytých drahokamů nahrávky. Šlo zkrátka o album udržující posluchače od začátku do konce přikovaného a hltajícího všechny ty skvělé a do nejmenších detailů proaranžované hymnické songy. Bombastičnosti se tedy dostalo s „Hey Stoopid“ pravého smyslu, protože všechny ty peníze nacpané do nahrávání byly rozhodně slyšet a samotné skladby mezi sebou neměly jedinou, o které bych mohl říct, že mně nezaujala, nebo že by působila nezáživně a tak nějak nepatřičně.



Je to zvláštní, ale osobně se mi zde líbí zejména pomalejší věci, ve kterých znamenitá studiová práce vynikla nejvíce - např.skvěle gradující balada „Love´s A Loaded Gun“, která proslula coby vampiricky stylizovaný videoklip a probojovala se tudíž rovněž na singlovou pozici. Song vlastní přesně ten vygradovaný refrén, jaké bych si od mistra Furniera přál slyšet stále. Jasně, mnoho lidí ze staré školy sedmdesátých let mu zazlívalo zradu původní syrovosti a dřevních rockových kořenů, ale ruku na srdce, kdo kdy hrál po dobu několika dekád jedno a to samé a navíc, když na to celé byly peníze, proč je tedy nevyužít na maximum? Dále pak zaujal mohutný epos „Might As Well Be On Mars“ s hutnými klávesovými podkresy, smyčci a vším tím doplňkovým kytarovým hvízdáním a brebentěním doprovázejícím jeho emotivní ráz a silnou atmosféru. Další nepříliš rychlé, ale nástrojově propracované a ve výrazných refrénech vrcholící songy – „Dangerous Tonight“, „Burning Our Bed“ nebo „Die For You“, pak pokračují v podobném duchu jako tomu bylo u již zmíněných parád. Naopak svižnější hymnickou stránku alba kromě titulní skladby zastanou zejména skladby jako „Hurricane Years“, „Snakebite“ nebo „Little By Little. Jestli se však říká, že to nejlepší by mělo přijít nakonec, pak zde to platí do puntíku, protože dechberoucí opera hraček „Wind-Up Toy“ posouvá tohle album do sféry mistrovských uměleckých děl.


V případě „Hey Stoopid“ jde zkrátka o velmi podařený projekt a jedno z vrcholných hardrockových alb celého plodného období přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy mnoha pop-metalovým nebo hardrockovým umělcům (vzpomeňte například na oba díly „Iluzí“ od  GUNS N´ROSES nebo OZZYHO OSBOURNE s jeho „No More Tears“) dělalo velmi dobře narvat svou produkci masivním bombastem a stavět zejména na dobře poslouchatelných a vygradovaných hymnách. Zkrátka „Hey Stoopid“ je prvotřídním párty albem, kterému se dostalo i mnoha přesahů do umělečtějších oblastí populární hudby. Pro mne rozhodně nejlepší nahrávka jeho nekonečné a velmi různorodé diskografie.


06.08.2016Diskuse (12)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spajk11.08.2016 17:03

Kdyby to tak všem v 66 letech hrálo a zpívalo jako Aerosmith.https://www.youtube.com/watch?v=neFgnugwc14

 

Bluejamie65
09.08.2016 10:29

To DarthArt: Jo jo dotýkáš se moc smutný věci...vlastně od konce sedmdesátých let, jsem celý život byl nejvíc nadšený skupinami, který vyřešily kvadraturu kruhu, tzn. vytvořily univerzálně srozumitelný přitom specificky vlastní zvukový model, kterému by porozuměli lidi na celým světě, který by byl naprosto spolehlivě poznatelný po několika vteřinách poslechu a který by přitom byl na každém dalším albu natolik odlišný od alba předchozího, aby všichni měli chuť poslouchat a kupovat znova a znova... a vlastně nikdy jsem si při tom hledání, poslouchání nakupování nedával otázku, co budu dělat, až to ti lidi z Budgie, Rolling Stones,Led Zeppelin, Aerosmith, Uriah Heep, Nazareth, Deep Purple, Black Sabbath... nebudou schopní nebo nebudou chtít znovu zahrát..

 

Imothep
09.08.2016 09:27

DarthArt: Ja teda nevim, jakej zaznam mas na mysli, budu rad, kdyz ho sem postnes, at to muzeme posoudit.Ale treba z tohoto dva roky stareho shotu to vubec nevypada, ze by byl Tyler z formy, prave naopak, prekvapil me jak svina! Slash ne.https://youtu.be/JaQRckJp58c

 

Stray
08.08.2016 22:59

Jako AEROSMITH asi takhle, málokterá kapela se udržela na absolutním vrcholu tak dlouho, ty bláho, vždyť patří úplně do celosvětovýho topu rockové hudby. Je jim přes 65! I poslední deska z roku 2012 je skvělá, koncert v Praze v roce 2009 byl super. Jasně že nejvíc v laufu byli v letech 1973-78 a pak 1987-1997, ale i tak, to je prostě špica na úrovni Gánů, Zepelínů, Sabatů, jakkoliv BLACK SABBATH mám za svou nejoblíbenější kapelu, tak AEROSMITH určitě patří do TOP 20 kapel historie rocku.

 

DarthArt
08.08.2016 22:14

Bluejamie: Souhlasím, s tím pádem do zapomnění u AC jsem to myslel tak, že jak rychle byl tou superhvězdou, co byla na obálce každýho i mainstreamovýho časopisu, tak rychle jí zas nebyl. Ale jeho práci vůbec nezpochybňuju, to je úplně jiná věc. U Aerosmith - ano, oni byli konstantně dobří, ale přece jen, jeden vrchol byly Toys in the Attic a roky okolo a pak spíš až to období Permanent - Pump - Get a Grip. Ale jak jsem psal, ten záznam z Japonska, to byl hodně smutný pohled. Na Livin´on the Edge jsem třeba přísahal a tady na tom záznamu jsem jen čekal, až to trápení skončí. Jen jsem koukal, že ta kapela tak STRAŠNĚ ZESTÁRLA a když Steven Tyler není ten nezmar co lítá po pódiu od prvního do posledního tónu jak jsem to viděl na Strahově, je to prostě celý na hovno. Ale to se vrací filozofická otázka, v kterém okamžiku by to rocková kapela měla zabalit. V případě Aerosmith ten okamžik podle mě nastal už poměrně dávno... a ještě promokecy k tomu japonskýmu záznamu - kapela v plné show, jedna z nejlepších show v kariéře - vždyť je to směšný! Já si chci Aero pamatovat z tour Get a Grip a ne vidět Tylera jako uplouženého dědka, který to sotva udýchá... co mi u Black Sabbath nevadí, to je tady strašně markantní... a to jsem Aero měl hodně hodně rád... všechna jejich období, dokonce i to zatracované Rock in a Hard Place...

 

Bluejamie65
08.08.2016 20:17

To DarthArt: pro mě osobně má význam poslouchat alba, kterým sčítači a zveřejňovači prodejních čísel a novináři nepřikládají význam, takže Last Temptations mám rád stejně jak ty dvě předchozí, nebo jak ty ještě starší předchozí (i když těch mám jen pár). Je sporný říct, že A.C. upadl do zapomnění, protože i potom byl docela aktivní, jen ne s pop metalem, ale o dost vážněji (fascinuje mě jeho cynismus, viz např verše -I can t go to school, Cause I ain t got a gun, I ain t got a gun) v Británii to album a písnička byly celkem populární a první desetiletí třetího tisíceletí nelze brát za neúspěšné - vydal alba a dostával různá ocenění. Někdy může být u něho problém se změnami lidí kolem něho i nečekanými změnami zvuku viz Eyes Of AC a Dirty diamonds oproti Dragontown a Brutal planet. Jenže já celkem rád přijímám obě jeho tváře tu metalovou i tu mírnější hardrockovou a jakou mistr posbírá sestavu nechávám na něm. Aerosmith se svým skokem vzhůru se vlastně tematicky i časově dost podobají tomu, co se povedlo A. C., ale přece jen bych tu viděl rozdíl. Aerosmith kromě jedné špatné pětiletky jsou většinu času vlastně v konstantní sestavě a díky té soudržnosti ta sestava podle mého názoru vždy vyjde s albem představujícím tak vysokou kvalitu, že to do roku 2012 pro mě znamenalo naprosto povinný nákup každé řadovky i kdyby kritici plivali nebo i kdyby na ní bylo víc coverů než je zdrávo...

 

DarthArt
08.08.2016 16:33

Ještě postřeh... zajímavé je, že stejně jak Alice Cooper vyskočil ze "zapomnění" do naprostých výšin, tak po Hey Stoopid do něho zase upadl. Třeba Temptation je výborná deska, ale byla to jízdenka přímo zpátky do klubů a koncert v Malé sportovní hale někdy v té době toho byl důkazem - civilní vystoupení bez jakýchkoli udělátek, jen muzikanti a zpěvák, z celého cirkusu zbyly je ledabyla namalované oči někdy ke konci koncertu. --- Podobný případ byl s Aerosmith (Stray taky zmiňoval), kteří po dlouhé době trápení vystřelili nahoru nejdřív s Pump (možná i Vacation) a hlavně s Get a Grip, aby najednou byli superhvězdy a otíralo se o ně i kdejaké Bravíčko. No a pak ještě jedno dobré album Nine Lives a konec. A kde je jim dneska konec? Viděl jsem nějaký záznam z Japonska a byla to dost hrůza...

 

DarthArt
08.08.2016 16:27

I když tenhle typ metalu moc neposlouchám, Hey Stoopid je jedno z mých nejoblíbenějších vůbec. Naprosto narvané stoprocentními tutovkami, z nichž hity se staly prostě ty, na které vznikly videoklipy. Kdyby vznikly na jiné písničky, byly by hity ony. Stoopid je mimořádně vyrovnaná, bez slabší položky, s fantastickými refrény, kytarovými sóly, tady je zhmotněno všechno nejlepší ze stadionového rocku. Trash mě nikdy tak nechytla, i když je to dobrá deska. To už spíš Last Temptation, protože je takové introvertní... Ještě k Hey Stoopid - takhle vyrovnané album na tak vysoké úrovni se urodí snad jednou za deset let...

 

Bluejamie65
07.08.2016 13:21

Ad podivný rambovský vzhled Robertse - jeho angažmá časově koresponduje s tím, kdy byl A. C. zapojen do wrestlingových show. Ad A. C. U mě je to spíš obráceně, protože A. C. reputace v mých očích dlouhodobě roste, především v tom smyslu, že jakkoliv to na úplném začátku sedmdesátých let vypadalo, že jde jen o rockovou (nebo hororrockovu) energickou zábavnost, dnes mám spíš pocit, že jde o velmi pracovitého génia srovnatelného snad s Michaelem Moorcockem nebo Neilem Gainmanem, který se však v popkultuře realizoval vlastně výhradně pomocí hudby a textů. Ano, na Trash a Hey Stoopid role šaška, který sarkasticky komentuje, to co se mu v Americe/světě líbí nebo co ho sere, ustoupila do pozadí, alba působí optimisticky až hedonisticky, takže přesah do satiry tu asi chybí (i když Wind Up toy taky děsí), ale hudba zase má skvělý drive a nevázanou zábavnost odpovídající optimismu té doby, Poison i Hey stoopid se hrály na každý zábavě, byly to skvělý roky...

 

Down
07.08.2016 12:03

Ve své době mě A.Cooper hodně bavil, dneska už kouzlo nějak vyprchalo. Jsou desky, které s lety naopak nabírají na síle (Motley Crue - 1994 - Corabi) ale když si Coopera poslechnu dneska, tak už mě to nějak nebere. V roce 1991 - 90%, dnes 50%. Pustil jsem si pár klipů na YT a je to hodně srandovní, hlavně mě pobavil "vysvalený" C.Roberts, ten tedy vypadá a pohybuje se naprosto neskutečně :) V porovnání třeba se starými klipy WASP, které mi směšné(tedy trapné) nepřijdou ani dnes.