Last Hardrock Outsider

ALCATRAZZ - No Parole From Rock´N´Roll

Zlí jazykové o tomto albu tvrdí, že je to nejlepší nahrávka Yngwieho Malmsteena, která však paradoxně nenese na svém vývěsním štítu jméno svého protagonisty. Narcisticky onanistický styl, který si kytarista velice záhy prostřednictvím svých sólových nahrávek vypěstoval a učinil z něj svůj patent, tu ještě zdaleka netryská v tak širokém rozsahu a nabubřelé absurditě, jako v letech následujících. Zkrátka, na Malmsteenově prvotní a rovněž jediné hudební práci pro nově zažehnutou značku ALCATRAZZ, hraje onen mladík zcela ve prospěch nahrávky, čímž celkovému pozitivnímu dojmu z alba vysoce pomáhá. Člověk má zkrátka pocit, že poslouchá kapelu a ne jen jejího hlavního, v čele stojícího protagonistu, tak jak se tomu děje u většiny jeho sólových alb.


Jinak pro ty, kterým jméno ALCATRAZZ nic neříká, předložím krátkou stať týkající se jejich historie. Jde o anglicko americkou hard n heavy skupinu, založenou v roce 1983 Grahamem Bonnetem, Jimmy Waldo a Garym Shea. Ve skupině se postupně vystřídali tři kytaristé. Na debutu hrál v té době ještě neznámý švédský mladík Yngwie Malmsteen, kterého na desce druhé nahradil Steve Vai a toho posléze na albu číslo tři Danny Johnson. U zrodu kapely stál chvíli i Clive Burr, někdejší bubeník IRON MAIDEN. K dnešnímu dni skupina vydala čtyři studiová alba: „No Parole For Rock´n´Roll“ (1983), „Disturbing the Peace“ (1985), „Dangerous Games“ (1986) a letošní horkou novinku „Born Innocent“. Skupina bývala a je s velkými přestávkami stále koncertně činná a jejím největším chlebodárcem se stalo Japonsko.



Debut „No Parole From Rock´n´Roll“ nabízí šťavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry docela úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušenosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky, jež chtěl soubor produkovat, propašovat jeho známé neoklasicistické vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.


Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu „Hiroshima Mon Amour“ zahraje kytarista svou typickou melodii, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické „Kree Nakoorie“. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě upozornil na dvojici „Too Young to Die, Too Drunk to Live“ a „Big Foot“ - parádní to rockové šlehy a nakonec vlastně i závěrečnou krásnou baladu „Suffer Me“.


Příznivci DEEP PURPLE a RAINBOW se museli s příchodem ALCATRAZZ na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera dokáže tato nahrávka jistě stále velmi potěšit. Žel bohu, další dvě desky už vysoký standard debutu úplně potvrdit nedokázaly. Dvojka „Disturbing the Peace“ vyloženě stojí i padá na Vaiových schopnostech. Některé songy zní až příliš dobově a jejich hudební struktura je rozmělněna Bonnetovými ambicemi lačnícími po úspěchu v tehdejších hitparádách. Třetí fošna „Dangerous Games“ vyznívá více jako práce celé kapely, z jejich drážek však není těžké vyluštit, že třetí kytarista v řadě Danny Johnson, není až takovým čarostřelcem, jako jeho dva předchůdci. Avšak zdejší písně vám v hlavě utkví daleko přesvědčivěji, než tomu bylo u díla předchozího. To ovšem nic nemění na tom, že debut ALCATRAZZ je jejich jasně nejlepší prací.


13.11.2020Diskuse (9)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Stray
19.11.2020 19:55

rumcajs: Ale jako Peer Gynt jsi to psát u toho Krvavýho masakru nemusel.:-) Chvíli jsem pátral co je to za podivnej nick a srovnával IP adresu a hle, je to právě ta Tvá.

 

rumcais
19.11.2020 19:52

Malmsteen si to nejlepší vypotil na prvních šesti deskách. S Vescarem už to začalo skřípat a teď, škoda mluvit.

 

MichalPuchovsky
19.11.2020 13:16

Imhotep: Tak to ti potom odporúčam skúsiť Perpetual Flame, vynikajúca doska. Ripper a Yngwie sa k sebe veľmi hodili. Jeden nepozná iný spevácky mód ako karbobrúska, druhý má zase vytočené kombo permanentne na 11.

 

Pekárek
19.11.2020 12:33

No Parole tak 80 %. Při porovnání právě s Marching, Trilogy, Odyssey a Eclipse je zřejmé, že Malmsteen se v jisté fázi stále zlepšoval, a to i jako kytarista.

 

Pekárek
19.11.2020 12:25

Malmsteena mám hodně rád. Jsou tam obrovské produkční výkyvy, ale dám rád každou z desek až po Perpetual, včetně. Eclipse je dokonalá 100 %.

 

Imothep
19.11.2020 12:19

Já mám Yngwieho alba z 90tek rad. Eclipse patří určitě u me k nejposlouchanejsim a v těsném závěsu je i Fire and Ice(tady mohl pravda ubrat na délce). Nemám problém ani se Seventh Sign a Magnum Opus(byť připouštím, ze tady to šlo trochu níž). Facing the Animal s Powellem a Levenem je samozřejmě pecka(až na tu baladu s refrenem ve stylu “Ein Kessel Buntes”). Pak už me to moc nebavilo a poslední album, které vlastním(a asi i poslední, které jsem slyšel) je Attack.

 

MichalPuchovský
19.11.2020 08:17

Dik za recenziu na jednu z mojich veľmi obľúbených nahrávok. Hit za hitom. Bonnet aj Yngwie zo seba vytlačili to najlepšie, však prvý menovaný na svojich koncertoch do dnešných dní hráva polovicu z albumu. Podobne ako Imhotep by som nebol tak prísny na Yngwieho sólovú dráhu, ale to vravím ako jeho veľký fanúšik. Na Malsteenovi mi príde zaujímavé, že po priemerných doskách vie prísť s veľkými bombami, ktoré dokazujú jeho relevantnosť aj po rokoch na scéne. Po nemastnom úvode deväťdesiatych rokov prišiel s dvojicou silných albumov Facing the Animal a Alchemy a jeho spojenie s Ripperom vyprodukovalo monštrum menom Perpetual Flame. Podobným posunom k lepšiemu po priemerných inštrumentálnych albumoch je "bluesové" Blue Lightning.

 

Tom
14.11.2020 16:45

Moc pěkné, díky horyno za další prima ohlédnutí za starými nejlepšími časy.

 

Imothep
13.11.2020 16:12

Moc pekne ohlédnutí za skvostnou deskou. I podle mého názoru se jedna o nejlepší verzi Malmsteena, hraje opravdu pro kapelu, ale některé další jeho solovky(a nejen ty první) bych v tomto ohledu taky nezatracoval.

Zastavil bych se u následovníků, resp hlavně u Disturbing the Piece, protože Dangerous Games už je takovej hodně naredenej slabouckej AOR.

Dvojka s Vaiem u kyzary u me v žádném případě nezaostává za jedničkou, skladby jsou silné, i když připouštím, ze je větší důraz kladen na techniku(a v tomto ohledu je obdivuhodné, jak se celá kapela hráčsky zlepšila) a prokombinovanejsi strukturu skladeb a vlastně i tvrdost. Lačnění po hitparádách mi vůbec nepřichází na mysl. To slyším spis na trojce, kde jsou ale kameny úrazu jak kvalita skladeb, tak i kytaristy(no po Malmsteenovi a Vaiovi bych osobně hrát asi nechtěl).