Last Hardrock Outsider

AEROSMITH - V zajetí vlastní slávy (1975-1978) 2/4

Pro historickou kroniku rockové hudby se stali AEROSMITH nesmrtelnými se svým třetím albem „Toys In The Attic“, které po všech stránkách dokonale vyšlo a stalo se nejen jejich komerčním vrcholem, ale rovněž i tím albem, se kterým se všechny další nahrávky začaly poměřovat. A tak i já tvrdím, že jestli kapela někdy dosáhla dokonalosti, pak to bylo právě zde. Jack Douglas v roli producenta vypiloval generační pomník, který ovlivňoval další generace muzikantů napříč mnoha žánry. Pokud pomineme další velikány Americké rockové hudby té doby - THE EAGLES a Bruce Springsteena, šlo v polovině sedmdesátých let o vůbec nejúspěšnější rockovou nahrávku od domácí kapely. Album bylo totiž do dnešní doby oceněno platinou pětinásobně.


AEROSMITH se na „Toys In the Attic“ představili jako mladá nabuzená a skladatelsky skvěle připravená parta osobitých muzikantů. Necelých čtyřicet minut bylo opanováno povětšinou hitovkami, ale i zemitějšími položkami vycházejími z bluesrockových základů. AEROSMITH zde stvrdili, že již nejsou pouze jakýmsi prapodivným klonem, spojujícím v sobě genetické informace z tvorby britských velikánů THE ROLLING STONES nebo LED ZEPPELIN, ale opravdu událostí, která stojí sama za sebe se svým vlastním genetickým kódem hard rocku. Vše odstartoval právě na jaře roku 1975 pilotní singl „Sweet Emotions“, aby i následující songy „Walk This Way“ nebo „You See Me Crying“ zaznamenaly doslova fenomenální odezvu. K ozdobám nahrávky však patří i méně provařené položky, jako třeba emotivní „Uncle Salty“, svižná garážová jízda „No More No More“ a nebo titulní rychlá vypalovačka.


 

Souběžně s nastupujícím úspěchem se však nad AEROSMITH počalo vznášet nové nebezpečí - drogy, se kterými začali někteří členové koketovat právě na úmorně dlouhých turné propagujících jejich úspěšné album. Na svůj velký průlom do mainstreamu však AEROSMITH záhy navázali další znamenitou nahrávkou, zemitou a patřičně drsnou rockovou jízdou s prvky rhytm´n´blues, která nesla název „Rocks“. Album v sobě pojilo kořeny černošské hudby s riffy hranými po vzoru ranných LED ZEPPELIN. Nahrávku řada kritiků dodnes považuje za skutečný vrchol tvorby AEROSMITH, a rovněž řadí (stejně jako předchůdce) mezi nejlepší a nejúspěšnější hardrocková díla historie.


Album „Rocks“ platí na svou dobu za velmi tvrdé, syrové a moderně znějící dílo, tedy od začátku až do konce napráskané živelností a excelentním groovem. Objevují se zde prvky funky, R´n´B i dechová sekce. Steven Tyler je se svým frenetickým projevem k nezastavení, a rovněž Perry s Whitfordem ve svých sólových partech úřadují. Mezi nejznámější položky patří skladby „Back In The Saddle“, „Last Child“, „Home Tonight“ nebo „Nobody´s Fault“. Posledně jmenovaná skladba byla dokonce o dvanáct let později předělaná kalifornskými TESTAMENT, což svědčí o nemalém dopadu tehdejší tvorby na nastupující generace muzikantů, rekrutujících se jak z oblasti rocku a metalu, tak z řad v osmdesátých letech probudivší se rapové scény. Čtvrté album „Rocks“ se velmi povedlo, navzdory prudce se zvyšujícímu počtu úletů týkajících se vykových látek. Oba hlavní aktéři – Steven Tyler/ Joe Perry, tak u hudebního tisku záhy získávají svou nezapomenutelnou nálepku - „Toxic Twins“. Zhruba o dekádu později (již po nákladných ozdravných procesech) oba shodně prohlašují, že si právě z této etapy vlastního života pamatují zatraceně málo věcí, tedy lépe řečeno - nic.

 

V sedmdesátých letech si nikdo z hudební branže na dlouhé pauzy nepotrpěl. Sotva se odjezdilo nějaké turné, hned byla kapela tlačena do studia, kde během měsíce vznikla nahrávka, která byla pak okamžitě propagována prostřednictvím dalších koncertů, a tak to pokračovalo stále dokola. AEROSMITH se prakticky do roku 1978 nezastavili. Hned záhy tedy vychází album „Draw The Line“. Další z řady nezapomenutelných. Laťka nastavená dvěma dokonalými předchůdci sice zdolána nebyla, ale i tak jde o skvěle odvedenou práci a hard rockovou klasiku své doby. Deska obsahuje dravý titulní song nebo „Sight For Sore Eyes“, nejznámější položkou je však epická „Kings And Queens“ se znamenitými Perryho vyhrávkami. Z dnešního pohledu je zajímavé, že ačkoliv již několik let patřili AEROSMITH ke světové rockové špičce a vytrvale koncertovali po celých Spojených státech, do roku 1977  nikdy nevystoupili v Evropě. Stalo se tak poprvé právě až ku příležitosti podpory pátého řadového alba „Draw The Line“ a jednalo se rovněž, na dalších deset let dopředu, o jejich evropské turné poslední.

 

V té době o sobě dávala kapela vědět zejména díky svému nevázanému chování. Divoké večírky a párty k nim patřili asi stejně samozřejmě, jako k mafiánům drahá auta, domy, obleky i krásné ženy. Uprostřed strnulých sedmdesátých let, kdy se celá americká veřejnost pomalu a jistě vzpamatovávala z post-vietnamské kocoviny, se stali právě AEROSMITH zosobněním rockové rebelie. Skutečnost, že éra Groupies a taktéž rozkvět obchodu s tvrdými drogami byly právě tehdy na svém absolutním vrcholu, situaci ještě vygradovalo, takže kapela užívající si drogového rauše bez jakýchkoliv zábran, začala brzy ztrácet půdu pod nohama. Nikoho dnes jistě nepřekvapí, že si tenkrát někteří členové AEROSMITH najímali poslíčky pro leteckou donášku drog až do domu.


Zatímco se kapela pod nánosy zakázaných látek postupně rozkládala, vyšlo u Columbia Records první živé album „Live!Bootleg“, které bylo sice řadou posluchačů vysoce ceněno, osobně jsem mu však příliš na chuť nikdy nepřišel. Důvodem mé skepse je skutečnost, že je záznam pospojovaný z mnoha koncertů v průběhu celého turné, navíc některé skladby jsou použity i z koncertů a turné, příslušících k o dost staršímu období, takže jde vlastně o jakousi oficiální kompilaci živě odehraných skladeb, napříč právě uběhlou pětiletkou, jejíž největší slabinou je nápadná zvuková nesourodost. Tímto albem se tak skončila jedna slavná éra AEROSMITH a pro kapelu balancující nad propastí, brzy nastaly o poznání hubenější časy.


29.03.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz