Last Hardrock Outsider

AC/DC - Stiff Upper Lip

Tohle údržbové album považuji za jedno ze dvou nejméně zajímavých v celé dlouhé diskografii australských legend. Není to však díky jeho formě provedení, kdy se kapela vzhlédla v odkazech na své velké vzory, rock´n´rollové hudebníky padesátých a šedesátých let, ani díky faktu, že právě „Stiff Upper Lip“ bylo možné nazvat hřmotnou hardrockovou nahrávkou opravdu jen stěží. Šlo především o to, že zde člověk o nějakou výraznější skladbu zkrátka nezavadil. Předně, deska z února 2000 je třeskutě upřímným boogie, samoúčelným rock´n´rollovým manifestem, který světu sdělil přesně to, co ten již dávno věděl, a sice, že AC/DC jsou prostě od A do Z rock´n´roll. Bohužel pánové trochu pozapomněli vymyslet také nějaké neobyčejné skladby, a tak se onen stylařský transparent rozplynul v moři všeobecně známé banality a kapela pomalu spěla do teritoria –> Každopádně legenda, ale proboha už od nich nic zásadního nechtějte. Pokud tohle armádě jejich fans stačilo, prosím, bylo jim vyhověno. Já si jen pamatuji, že jsem zkrátka čekal víc.


Deska vznikla v druhé polovině roku 1999 ve Warehouse studios ve Vancouveru za tradiční producentské asistence staršího Malcolmova i Angusova bratra George Younga. Kapela si přímo kladla za cíl oslavit odkaz svých velkých vzorů, rock´n´rollových muzikantů ze zářné minulosti žánru, ať už jimi byli Little Richard, Chuck Berry, Elvis Presley nebo Mick Jagger. Deska je díky tomu snad nejvzdálenější obecné škatulce heavy metal. Naopak je možné tvrdit, že ve svých útrobách vlastní dřevní naladění a celkově odpovídá spíše americky zaměřené kulturní tradici. Vlivy jižanského folklóru, barového boogie i otřepaného venkovského blues zde totiž zastihnete v téměř každém okamžiku. Pokud někdo tvrdil, že materiál, jinak vznikající v kanadské studiové základně Bryana Adamse, má nejblíže k počátkům fungování AC/DC z poloviny sedmdesátých let, jmenovitě k albu „High Voltage“, měl v podstatě pravdu. Stadiónová mohutnost nebyla písním na „Stiff Upper Lip“ zkrátka vůbec vlastní.



Po personální stránce však na přelomu milénia kapela fungovala náramně a pětice se pár let po albovém předchůdci „Ballbreaker“ sešla v totožné sestavě, takže opět s Brianem Johnsonem u mikrofonu, oběma bratry Youngy u kytar a s rytmickou dvojicí Cliff Williams/ Phil Rudd. I uvolněná nálada ve studiu svědčila ve prospěch tradicionalisticky rockové desky, která vznikala stranou hitparádových ambicí a všemožných dobových módních výstřelků. Vždyť s čím jiným vlastně mohli na světlo AC/DC v časech natolik pro jejich žánr nevlídných, kdy se v popředí zájmu mládeže už pár let objevoval především hip-hop a rap, ale také industrial, neo-punk či dokonce nu-metal?


Už název titulní skladby „Stiff Upper Lip“ upozorňoval na tradiční poznávací znamení nejen výrazově, ale i emočně proměnlivého obličeje Anguse Younga, ale také mnohých rock´n´rollových ikon, počínaje Elvisem, konče právě Mickem Jaggerem, frontmanem THE ROLLING STONES - velký ohrnutý horní ret. Možná právě tahle indicie napovídala, že AC/DC už se zkrátka budou navždy držet svých kořenů. Co se týče skladby samotné, šlo bezesporu o jednu z těch lepších položek na desce, byť rovněž o vcelku banální riffovačku ve středním tempu nepříliš vzdálenou tomu, co svou hudbou reprezentují třeba Texasané ZZ TOP. Titulní skladbu důmyslně jitří jadrné kytarové sólo Anguse Younga, všemožně se proplétající její strukturou. Následné houpavé boogie má název „Meltdown“ a jde zřejmě o jeden z vůbec nejzajímavějších a nejdřevnějších válů na albu, který evokuje atmosféru zakouřených jižanských putyk. Zde pro změnu úřadoval svým riffingem Malcolm Young. Hodně retro patinu vlastní také třetí položka „House Of Jazz“, během které máte pocit účasti na dávné párty v některém z barů památné francouzské čtvrti v New Orleans. Song v podstatě připomíná stařičké rock´n´rollové vyznění, jaké bylo vlastní interpretům z přelomu padesátých let.



Asi nejznámější skladbou na desce je „Safe In New York City“ postavené na repetetivních riffech, upjatém tempu a jistém napětí v atmosféře. Skladba nejen že je poctou americkému velkoměstu, ale rovněž vlastní kriminální pointu, jenž nabízí možnost identifikovat se s tématy nastíněnými v starých flácích AC/DC, kde se to překračováním zákona jen hemžilo - mám na mysli songy jako „T.N.T.“, „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ nebo „Highway To Hell“. Kapela nazývá New York městem, kde si nemůžete být do příště dne jistí, zdali se vám v něm něco nehezkého nepřihodí. Skladba se nacházela delší čas v šuplících kapely a tak hudebníci později přiznali, že tuhle největší americkou metropoli coby líheň pouličního zločinu viděli především v dávnější minulosti. Deska dál pokračuje sérií tradicionalisticky zaměřených rock´n´rollových vyřvávačech se silným akcentem na přítomnost blues – z nejnápadnějších zmíním namátkou „Can´t Stand Still“, „Satellite Blues“ nebo „Can´t Stop Rock´N´Roll“.


Absence větších hitů nahrávce určitě nepomáhá a tak považuji album „Stiff Upper Lip“ z dramaturgického pohledu za poměrně nevzrušivou desku bez zjevných vrcholků. O tom všem svědčí i její poslední třetina s mnoha průměrnými songy typu „Damned“. Z mého pohledu je úplně nejlepší skladbou této desky však až ta závěrečná – robustně se valící riffovačka „Give It Up“, kde cítím stále pořádnou dávku energie a zdravého nabuzení. Přestože patří „Stiff Upper Lip“ mezi nejslabší položky diskografie AC/DC, rozhodně to nemělo vliv na popularitu kapely, neboť koncertní tažení v letech 2000 a 2001, kdy u nás Australané vystupovali s RAMMSTEIN coby předkapelou, bylo zcela vyprodané a vše spělo k pozitivnímu vyústění celého příběhu a sice, že AC/DC již budou navždy největší rock´n´rollovou kapelou světa.




01.11.2020Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kelly
01.11.2020 17:07

Dal jsem na zdejší tip na knihu AC/DC Maximální rock´n roll, sehnal jí v antiku, přelousknul za pár večerů a pochopil, že od desky Back in Black už nechtěli dělat tak uhlazené album "aby se líbilo" a už vůbec ne songy pro stadiony. A Malcolm s Angusem začali psát i texty a vrátili se ke svému totálně ořezanému stylu, který chtěli hrát vždycky. Tak jsem si dal celou jejich diskografii tam a zpět a desky jsou super všechny a nebudu tu říkat tato 70%, tato 80%. (Takto jsem pochopil i diskografii Metallicy po přečtení knihy Vzhůru do noci a Motorhead po přečtení Lemmyho pamětí). To jsou (byla) kapely, které nemusejí pořád něco dokazovat a přicházet s něčím novým. A ruku na srdce - už nikdy taková kapela nevznikne.

 

pedrosph
01.11.2020 13:29

Tahle deska je (řečeno se Sklepem) příliš dlouhá, aspoň mi to tak vždycky připadalo, ve finále ale trvá kolem 47min, což je ok. Zvuk je skvělý, problém je ve výrazně slabší cca 2.polovině alba. Je pravda, že album neobsahuje žádný vyloženě výrazný hit, na druhou stranu tam jsou ale skvělé písně - House of Jazz (ne Meltdown,ale tohle je pro mě nejlepší skladba desky), Satellite Blues, Stiff..+ dva pro AC/DC docela netypické (a dobré) songy - Hold me back a Can´t stand still. Od Damned to jde dolů. Za mě 70%.