Last Hardrock Outsider

AC/DC - Fly On The Wall

Smíšeně vyznívající recenze na poslední album „Flick of The Switch“ jakoby kontrastovaly s mnoha úspěchy kariéry AC/DC první poloviny osmdesátých let. A i když návštěvnost turné 1983/84 nebyla až tolik nabušená jako v případě několika předchozích, vůbec se nezdálo, že dochází k vyklízení pozic. AC/DC se stále bez větších pochybností nacházeli mezi nejvěhlasnějšími rockovými soubory dané doby a v létě roku 1985 dokonce vystupovali před 250tisíci diváky na brazilském podniku Rock in Rio, snad největší akci svého druhu. Zvláštním paradoxem zůstává, že stran studiových nahrávek leckdo tohle období jejich kariéry vnímá jako takové divné a nevýrazné bezčasí. Svým způsobem i tohle tvrzení může být pravdou, protože do světa vypouštěná alba se zrovna nevykazovala nápaditostí a neobsahovala příliš památných hymen, na jaké byli fans před lety zvyklí. Snad úplně nejhůře z první dvacetiletky existence je fanoušky vnímáno právě album „Fly On The Wall“, o kterém dobový tisk dokonce hovořil jako o pohromně.


V porovnání s předchůdci šlo skutečně o nejméně zajímavý a vesměs nudný materiál, který zdobily zhruba tři nosné vypalovačky, dále doplněné o nevýrazné písně. V porovnání s EP „74´Jailbreak“ z podzimu roku 1984, na kterém se nacházela pětice vynikajících, pouze v Austrálii v polovině sedmdesátých let vydaných singlů, šlo zkrátka o kontrast. Celá ta situace okolo AC/DC poloviny osmdesátých let budila dojem, že dříve plně invenční, skladbově zajímavý band, v čele s nezapomenutelným textařem Bonem, najel v etapě komercializace rocku na sériovou výrobu stadiónových halekaček, prezentovaných s menší dávkou niternějšího prožitku. Časy MTV tou dobou vlastně negativně ovlivnily působení kapely na scéně, což se AC/DC již nikdy zcela nepodařilo úplně zvrátit. Australané dodnes hrají na koncertech z 90% pouze skladby vydané mezi roky 1975-1981, doplněné o jedinou mimořádnou hymnu „Thunderstruck“ z roku 1990 a vždy několik položek z aktuálně propagované novinky. Fanoušci totiž ani nic jiného než klasiky nežádají.


Netuším, co vedlo členy AC/DC v té době znovu neangažovat producenta a podruhé a bohudík naposledy si všechny studiové a propagační práce dirigovat sami. Na materiálu je každopádně znát minimální čas autorů na určitý odstup od prezentovaného. Nahrávalo se tentokrát ve Švýcarsku, v lázeňském městě Montreaux na břehu ženevského jezera, které v sedmdesátých letech proslulo přítomností i jiných legend hard rocku, počínaje THE ROLLING STONES a DEEP PURPLE, konče třeba u QUEEN. Tentokrát práce probíhali ve zdejších Mountain Studios. Šlo navíc o první album s účastí nového bubeníka Simona Wrighta, který bezprostředně po realizaci minulé desky naskočil do sestavy za Phila Rudda a s kapelou odjezdil všechna turné až do roku 1989.



Cílem Australanů bylo opět nahrát syrové album, které by kontrastovalo s popově orientovanou produkcí všech dobových glam-metalových hvězd. AC/DC však  jen stěží odolávali komerčním požadavkům trhu (viz série čtyř videoklipů k stěžejním skladbám z desky, kde kapela hraje na pódiu v jakémsi americkém baru plném rozjařených podivuhodných existencí). Deska zní sice energicky a tvrdě, ale singlům neschází ona chytlavost úspěšných metalových projektů tehdejší americké scény. „Fly On The Wall“ se navíc dostalo velmi špatné publicity, konkrétně díky případu sériového vraha Richarda Ramíreze, který byl jen pár měsíců před vydáním odhalen a v Los Angeles zatčen. Dotyčný se totiž ukázal být velkým obdivovatelem právě AC/DC, což v životě hudebníků vedlo k mnoha nepříjemnostem, kdy čelili vleklým výpadům ze strany amerického, nejen bulvárního tisku i nejrůznějších mravnostních organizací, se kterými se v osmdesátých letech roztrhl pytel a pár let vedly inkviziční tažení proti metalové kultuře.


Ve výsledku platí „Fly On The Wall“ za jedno z nejméně prodávaných alb AC/DC v jejich historii, přesto však deska dosáhla v USA na jednu platinu. Pilotní singl z alba „Danger“ však fanoušci pro jeho bezvýraznot vůbec nepřijali a brzy vyletěl i z koncertního programu, šlo vlastně o jednu z historicky nejhorších skladeb AC/DC, které se kdy dostalo reprezentativního singlového postavení. O něco lépe byly přijaté skladby Shake Your Foundations“ nebo „Sink The Pink“, zřejmě nejlepší dvě věci příslušné doby, které nabídly trochu té metalové chytlavosti. Škoda, že tahle dvojice skladeb byla obstavena nevýrazným materiálem, kterému nepomohl ani práskavě nakřáplý zvuk.


Pokud bych se snažil jít kapele naproti, ještě bych si dovolil jako relativně povedenou označit titulní skladbu z úvodu alba. Svým způsobem je „Fly On The Wall“ dokladem o skladatelské krizi a celkové bezvýraznosti AC/DC poloviny osmdesátých let. Vše jelo ze setrvačnosti a Malcom i Angus Youngové, držící stále opratě kapely ve svých rukách, neměli od onoho skladatelského procesu potřebný časový odstup. Nejzajímavější skutečností se znovu jevilo, že některými politicky nekorektními a sexistickými dvojsmysly v rámci lyrické složky tohoto díla, AC/DC znovu popíchli určitou část jejich nepřátel, jinak se toho okolo největší rock´n´rollové kapely světa příliš zajímavého nedělo.



Po ne úplném komerčním zdaru posledního alba bylo u Atlantic Records rozhodnuto o realizaci kompilace, která by nejen skladbově zaštiťovala film Maximum Overdrive natočený na motivy povídky Náklaďáky ze sbírky Noční směna od uznávaného autora sci-fi a hororové literatury Stephena Kinga, ale vylepšila by prodejní bilanci AC/DC. Deska dostala jméno „Who Made Who“ a stěžejní se na ní stala titulní skladba, ke které byl pořízen i na MTV hodně propagovaný videoklip. V pohyblivých obrázcích se objevilo několik stovek ve školní uniformně oděných komparsistů/Angusových dvojníků vybraných z řad jeho fanoušků a klip proslul onou futuristickou myšlenkou týkající se výroby klonů. Skladbu jinak charakterizuje znatelná mělkost, drahá produkce a jednoduchá stavba s nejbanálnějším elektro-beatem, jediným, jaký se kdy objevil v nějaké skladbě AC/DC. I díky co-producentovi Robertu Johnu „Mutt“ Langeovi, který zodpovědnost za projekt převzal po dvojici George Young/ Harry Vanda, se tou dobou AC/DC asi nejvíce za dobu své existence blížili popové sféře. Jinak album obsahovalo i dvě zbrusu nové instrumentálky „Chase The Ace“ a „D.T.“ a několik prověřených trháků z doby minulé jako „Back In Black“„You Shook Me All Night Long“ nebo „For Those About To Rock (We Salute You)“ či „Hells Bells“. Souběžně s kompilací vyšla i videokazeta s klipy zahrnující taktéž ona želízka z nepříliš dobře prodávaného alba „Fly On The Wall“. 


Turné roku 1986 zastihlo AC/DC v časech dosud největší únavy a o nějaké nadbytečné invenci se tak mohlo v souvislosti s Australany každému skutečně jen zdát. Opravdu si myslím, že pokud někomu z metalových příznivců mé generace později mylně připadalo, že AC/DC jsou naprosto omšelou kapelou, jejíž alba se mohou klidně prodávat i v regálech samoobslužných prodejen u benzínových stanic, pak tohle povědomí mělo základ právě v této době. Z jejich hudby se totiž tou dobou stal jakýsi globální produkt, leckým přijímaný zcela automaticky, globalizačně, bez potřeby hlubšího ponoru a nějakých vědomostech o minulosti a historii kapely. Nastala tedy situace, která stála zcela v kontrastu s niterným pojetím sedmdesátých let, kdy byl ještě u mikrofonu Bon Scott, případně z éry dominance skvostného milníku „Back In Black“, na kterém se kluci vyždímali z nejlepšího. Dle mého jestli někdy AC/DC chyběla jiskra, pak to bylo v druhé polovině osmdesátých let.


03.09.2020Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Mauglí
05.09.2020 07:19

Mám tuhle desku hodně rád, protože vždycky, když si ji pustím, přenese mě zpět v čase do doby, kdy bylo všechno super. Horké léto 85, prázdniny po maturitě, čundr s bráškou a nejlepšíma kámošema na přehradě Pastviny, koupačky, holky a každodenní pivní pařby na terase panelové restaurace... A do toho nám duněli parádní noví AC/DC - Fly On The Wall!
A i když se pokusím, i když mi to moc nejde, tuhle nostalgii odfiltrovat, tak na tuhle desku nemám jedinou výtku. Zvuk mi naprosto vyhovuje (asi jsem si na něj už zvykl), kytary řežou, rytmika válcuje a Brian ječí tak, jakoby ho kousla tarantule. Jak tady občas někdo obtížně hledá lepší songy mezi většinou údajně slabších, tak já to mám přesně opačně - mě to šlape jedna pecka za druhou jako dobře promazanej stroj a vyloženě špatnej kus tam prostě nemám ani jeden a “Danger” už vůbec ne.
Je to prostě moje srdcovka a nikdo mi ji nevezme! We Salute You! :-)

 

Stray
04.09.2020 18:21

Desku Black Ice mám rád, vlastně nejlepší věc od Back In Black. Viz má recenze z roku 2008 na MP. Mnohem hůře vnímám Stiff Upper Lip i Rock Or Bust. Těším se na poslechy.

 

Demonick
04.09.2020 15:39

Ja mám tiež v plane vypočuť si postupne všetky dosky od For Those po Blow Up, kedže tie skladby mi tak nehorázne splývajú, že to snáď ani nie je možné :-) Oproti nim pôsobí skvelá hitovka Who Made Who (česť pár výnimkám na čele s For Those, Guns For Hire, Heatseeker, Two´s Up či Danger) ako ozajstné zjavenie...
PS: na dosku Black Ice nešahať! OK, trocha ju zabíja obrovská dĺžka, ale tie piesne sú poväčšinou skvelé.

 

Stray
04.09.2020 09:44

Neřekl bych, že Fly On the Wall je nejhorší deska AC/DC. Podle mne to spíš bude jedna z těch posledních (vydaných od roku 2000 do dnes). Tam je prostě patrné, že Brianův hlas už nemá takový tah, naprosto přirozenou cestou stárne, je to jako u Bruce Dickinsona, který po návratu k Maidenům už nedával to, co před odchodem na sólovou dráhu, prostě to hlasově už na stejném levelu nebylo. Sám se těším, až si budu ty nejnovější desky AC/DC poslouchat a dělat si na ně názor s odstupu let.

 

Kropis
04.09.2020 08:58

Neřekl bych, že je zvuk nějak extrémně hrozný. Ale že se společně s Blow Up Your Video jedná asi o nejslabší dvojici v rámci diskografie je asi pravda. Přesto žádný provar.
Co takhle Playing With The Girls???

 

pedrosph
03.09.2020 20:59

Tak jsem si zase po roce tuhle desku pustil a jak jsem psal pod recenzí na For those.., zvuk mi přijde fakt hrozný - kytary i Johnsonův zpěv - to se prostě krutě nepovedlo. Pro mě je to jediná špatná deska AC/DC ,nemám na ní vlastně žádnou oblíbenou píseň, možná nejlepší mi přijde poslední na albu Send for the Man. Jinak za jejich nejhorší píseň nepovažuji Danger z téhle desky, ta mi zas tak hrozná nepřijde, ale Come and get it ze Stiff Upper Lip. Na druhou stranu má ale každý nárok na slabší chvilku a jedna špatná deska v jinak skvělé diskografii za ty roky není žádný průšvih, stane se : )