Last Hardrock Outsider

AC/DC - Flick Of The Switch

Návrat na Bahamy do Compass Point studios, ale také k zemitější a syrové produkci, kterou si tentokrát AC/DC zajišťovali sami, byl jasnou volbou, tak aby stále populárnější kapela k čím dál širší fanouškovské základně vyslala signál, že se ani moc nechce vzdalovat vlastním kořenům. Předchozí album „For Those About To Rock...“, všeobecně považované za uhlazené, mělo být vystřídáno kolekcí zcela opačnou. Nemohu se však zbavit dojmu, že kapela mírně podcenila songwriting a ve výsledku se ohlásila s materiálem, kterému vlastně chyběly výrazné skladby. Sevřená „Flick Of The Switch“ je skutečně vším, jen ne nápadnou nahrávkou, která by mohla konkurovat jejich nejúspěšnějším věcem. Produkce jako kdyby snad ani neexistovala a některé skladby ve výsledku působily dosti podobně, nesly se totiž v jedné linii na bázi těch úplně nejtypičtějších schémat, jakými se hudba AC/DC po bestselleru „Back In Black“ začala vykazovat. Desku však nevnímám pouze negativně, protože ve srovnání s dvěma dalšími v rámci osmdesátých let působí vlastně silně, semknutě a s několika silnými chorály. Mám za to, že skutečnost, jak tahle nahrávka na posluchače působí z prvého plánu, je dána hlavně jejím strohým a suchým zvukem, kdy ve studiu, již tradičně s Tony Plattem za pultem, nebylo použito žádných efektů a techniky dostávající do skladeb větší míru barvitosti. Malcolm Young však dlouho tvrdil, že podobnou kolekci vyloženě potřeboval a chtěl nahrát, nekomplikovanou, údernou, s jasným přímočarým pojetím, čemuž byl přizpůsoben i jednoduchý bílý obal s černou skicou Anguse od Brenta Richardsona.



Přestože AC/DC tou dobou znovu obsazovali čelní místa všemožných žebříčků oblíbenosti a jejich popularita nadále rostla, nová deska na tom všem prakticky neměla žádný vliv. Atlantic Records tenhle materiál vyloženě nenáviděli a kdyby nešlo o desku podobně úspěšné a zavedené kapely, zdráhali by se jí dokonce vydat. Zděšení se týkalo zejména naprosté absence výrazných singlů. Album se tak stalo jen dokladem o studiové činnosti a pokračující existenci kapely těsně před tím, než se vyjelo na další celosvětovou šňůru. Osobně vnímám „Flick Of The Switch“ jako desku velice sevřenou, archetypální a po právu vlastně přehlíženou, jakkoliv se AC/DC zuby nehty drželi svého pojetí a žádné experimenty od nich nemohl čekat ani ten největší fantasta. 


Pozitivem se ukázalo, že hlas Briana Johnsona měl opět pořádné grády a stal se už dávno dalším výrazným poznávacích znamením zvuku Australanů, stejně jako nepokojně brebentící kytara Anguse Younga a úsečná a přímočará rytmika. Malcolm Young a Cliff Williams patřili už dávno k opěrným bodům zvuku AC/DC a jejich rytmizované party se daly považovat za mimořádné, ostatně stejně jako ona strojově přesná hra bubeníka Phila Rudda, který však desku dotáhl do konce pouze s vypětím všech sil, aby byl posléze vyhozen a to na základě dlouhodobých problémů s drogami a kupící se nespolehlivosti. Účinkování Rudda v kapele se pomalu stávalo tikající bombou a muselo být stůj co stůj řešeno. AC/DC neměli času nazbyt a v rekordně krátkém termínu museli sehnat bubeníka. Pohrávali si dokonce s myšlenkou, že by turné odjel buď Simon Kirke (ex-FREE a BAD COMPANY) nebo někdejší bubeník od ROXY MUSIC Paul Thompson. Situace se však vyvinula jinak.



V konkursech byl nakonec vybrán Angličan Simon Wright, zcela neznámý bubeník, který do londýnské základny přišel na inzerát, ve kterém se psalo, že známá kapela hledá řízného bubeníka, a to aniž by věděl, že míří k AC/DC. V prvním kole jej dokonce sledoval jen studiový technik, ale protože Simon odvedl velmi dobrý a soustředěný výkon, postoupil, a ve druhém kole ke svému překvapení předváděl již svou hru Youngům. Wright odjezdil všechny následné koncerty a vydržel v kapele až do roku 1989, kdy si v době kapelní pauzy nepochopitelně sám zvolil přeskok k DIO. Bohužel v kapele Ronnieho Jamese Dia vydržel jen na jedno řadové album („Lock Up The Wolves“), protože se malý derviš brzy rozhodl k přerušení projektu a návratu do řad čarodějů z BLACK SABBATH, ovšem pouze také krátkodobému. Bubeník Simon Wright je jediným členem v historii AC/DC, který z kapely odešel z vlastní vůle, dobrovolně, a nebylo mu tudíž nikdy věnováno v autobiografické literatuře AC/DC příliš prostoru, alespoň ne tolik, kolik by si možná za těch šest let působení zasloužil. Na zvuk bicích „Flick Of The Switch“ však neměl žádný podíl a ve studiu byl k dispozici až během tvorby řadovky následující. 


Obrat AC/DC k strohému zvuku měl symbolizovat sepjatost s rock´n´rollovými kořeny, s pubovým naturelem a atmosférou menších sálů, čemuž se AC/DC díky setrvávající popularitě a koncertování v prostorných sportovních halách čím dál více vzdalovali. Deska měla vyslat signál, že hudebníci zůstávají stále nohama na zemi a uvědomují si plně svou pravou podstatu, i díky tomu se jejich hudba stala nenapodobitelným originálem, byť se z ní v osmdesátých letech snažilo čerpat velké množství uječených metalových nohsledů, tu lepších a jinde horších plagiátorů. S následující koncertní šňůrou to ovšem nebylo tak žhavé, neboť deska americký trh zrovna neohromila a tak tak to postupem let dotáhla pouze k jedné platině. Fanoušci v USA čekali rozhodně větší pozdvižení a sevřený ráz díla bez výraznějších písní jim nevyhovoval. To vše se promítlo i do následného turné, protože tam kde před dvěma lety chodilo dvacet tisíc, jich rázem přišlo o polovinu méně. Album se sice dostalo na 15.příčku žebříčku prodejnosti Billboard 200, ale to se počítalo jako samozřejmost. Ani Evropa to neslyšela zrovna příznivě a v Paříži dorazilo do dvacetitisícové haly pouhých šest tisíc fanoušků, což byl nejnižší počet příchozích z celého turné. Není divu, že se na následném evropském turné v roce 1986 kapela Francii vyhnula velkým obloukem.



K samotnému materiálu. Deska opět startovala nepříliš rychlou věcí, kterou byla v tomto případě úderná „Rising Power“ s rozmáchlým sloganem. Druhá „This House Is On Fire“ už měla nepochybně větší hitové ambice a z mého pohledu šlo o nejchytlavější song na celé desce, poznamenaný zvonivou kytarou a gradujícím motivem, který doprovázel takřka metalový refrén. Pokud se nějaká skladba mohla stát hitem, pak určitě tahle. V pořadí třetí byla titulka „Flick of the Switch“. Úsečná, klasická věc od AC/DC, na jaké byli fanoušci čím dál více zvyklí. Za pilotní singl byla však nakonec zvolena „Nervous Shakedown“ s pochodovou náladou a typickými riffy bratrské dvojice. Jednoznačná deklarace životaschopnosti i v časech, kdy bylo pro každou kapelu sedmdesátých let čím dál těžší se udržet na vrcholu popularity. Zde musím pochválit plně energický hlasový projev Briana Johnsona, který od nástupu do AC/DC nedoznal žádného zhoršení a stále působil drásavě a řízně jako siréna. Metalické boogie v rychlém tempu „Landslide“ patří k ozdobám desky, song se vlastně liší od pojetí ostatních skladeb svým velmi svižným tempem a poukazuje především na rychlé Angusovi prsty. Určitě nejoriginálnější píseň celého alba.


Druhá strana desky je prakticky obsazená průměrnějším materiálem, ze kterého vyčuhuje akorát hymna „Bedlam In Belgium“, jenž je vzpomínkou na trable, které kapela prožívala během uplynulé evropské šňůry. V Belgii se místní správě nelíbila hlasitost očekávané akce a snažila se až do poslední chvíle znemožnit kapele plné možnosti jejich produkce, nicméně AC/DC odehráli ten večer obzvlášť hlasitý set, byť v zákulisí probíhali až do poslední chvíle potyčky mezi personálem kapely a policií. Song je poctou věrným fanouškům v Beneluxu. Ostatní písně na B straně již zkrátka nevyčnívaly a plnily akorát obecné standardy zvuku AC/DC. Koncertní šňůry s vrcholem na druhém headlinerském účinkování AC/DC v rámci podniku Monsters Of Rock, tentokrát konaném v létě 1984 po celé Evropě (osm koncertů od Španělska po Švédsko s vrcholem v anglickém Doningtonu), utěšeně pokračovaly, byť Malcolm čím dál více propadal alkoholovému opojení a na některých koncertech byla znát na kapele jistá únava. 


30.08.2020Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Demonick
02.09.2020 17:01

Guns For Hire a Landslide sú výborné a zaslúžili by si dlhoročné miesto v setliste, zvyšok ale akosi jedným uchom dnu a druhým von. Tvrdšia a surovejšia produkcia sa mi ale páči, a po nezáživnom predchodcovi som ju čiastočne uvítal. Na svetlé zajtrajšky sme si ale ešte museli počkať...

 

DarthArt
02.09.2020 09:56

Já bych to vůbec neřešil, to psal někdo evidentně ožralej :)

 

Kropis
02.09.2020 09:25

Metalfan: Vy jste lidi totální magoři nebo co? Tak Stray se tady pachtí s luxusním profilem AC/DC a ty bez jakéhokoliv komentáře chceš další profil... jasně že asi něco chystá, ale dokud mu nespokytneš redakci Sparku, tak to půjde normální přirozenou cestou a já jsme osobně velmi spokojen s profilem AC/DC.

Flick of the Switch mám rád. Ostatní následující osmdesátkové desky poslouchám o dost méně, ačkoliv třeba Fly on the Wall mi přijde též v pohodě. Flick of the Switch má stále ještě klasický feeling s Ruddem za bubnama a ať mi nikdo netvrdí, že není poznat rozdíl, když nastoupl Simon Wright, protože já tvrdím, že kurva je. No a jak jsem již zmiňoval dříve, Landslide je jeden z nejlepších songů AC/DC. Každopádně 70 % je naprosto optimální hodnocení. Jsem zvědav jak se to bude vyvíjet dále.

 

Stray
02.09.2020 09:20

Metal fan: Abych se přiznal, tak otázce nerozumím. AC/DC jsou zhruba v polovině, po nich to vypadá na IRON MAIDEN + sólovky Bruce Dickinsona, ale pojedu zas po albech, co díl to deska, jednočlánkový profil nějaké kapely může být spontánní záležitostí, že někdy na to dostanu chuť o víkendu a prostě to vystřelím, i kdybych psal TYPE O NEGATIVE, tak to bude systémem co článek to deska.

 

Metal fan
01.09.2020 19:19

Čau Strayi, chtěl bych se zeptat, jestli v nejbližší době nechystáš profilový seriál o nějaké kapele?

 

zdenos
30.08.2020 10:51

Tuhle desku bych ze slabšího období 81-88 měl asi nejraději. Je to doba kdy jim fakt padl řetěz. Pak v 90tym dali Thundera a komerčně se vrátili zpět.