Last Hardrock Outsider

AC/DC - Back In Black

Po návratu z Austrálie, z pohřbu Bona Scotta, vše prostupovala chmurná nálada. Události okolo skonu zpěváka však všechny ve výsledku semkly, Malcolm i Angus brzy začali zkoušet a nepolevovat ve svém úsilí, přičemž cítili nutnost nadcházející materiál celý věnovat památce svého kamaráda. Před AC/DC, v jejich nejtemnější chvilce, stálo mnoho úkolů a s tím souvisejících nezodpovězených otázek. Bude kapela schopná se v tak krátké době koncentrovat na další práci? Jaké písně vzniknou a budou srovnatelně silné se staršími songy? Kdo se stane zpěvákem a jak jej přijmou fanoušci? Na nic z toho v březnu 1980 kapela ještě neznala odpověď, ovšem rozhodnutí pokračovat nebylo nikým zpochybněno, což jim posvětili i Bonovi rodiče.


Možných adeptů na post frontmana přicházelo do úvahy víc a byli mezi nimi jak méně známé persony australské scény, tak i zpěváci z poměrně úspěšných britských rockových kapel sedmdesátých let. Když jednoho odpoledne frontman severoanglických GEORDIE Brian Johnson v garáži vlastní firmy vyměnil u jednoho z opravovaných vozů tabuli předního skla, vyrušil jej telefonát z Londýna. Tajemný ženský hlas pro něj měl údajně zajímavou nabídku, šlo o konkurs na post zpěváka u jedné nejmenované, i když velmi známé kapely. Až posléze si z náznaků dotyčné odvodil, že půjde pravděpodobně o AC/DC, kapelu, která se na rozdíl od uvadajících a vesměs již regionálních GEORDIE (krátkodechá účast v britské hitparádě poloviny sedmdesátých let v etapě první vlny glam-rocku) drala neochvějně na vrchol rock´n´rollového světa. Neváhal tedy a brzy se půjčeným vozem vydal na cestu z Newcastlu do centra britské metropole.


K překvapení Youngů (a dost možná k překvapení i samotného Briana) muzikantská chemie právě ten večer zafungovala naprosto výborným způsobem. Johnsonův hlas byl energický jako siréna. Do karet zpěvákovi rovněž hrálo, že působil velmi přirozeně – rozhodně ne namachrovaně, ale prakticky bez ostychu a se smyslem pro humor, na nic si nehrál, zkrátka jako někdo, kdo již dávno nečeká závratnou kariéru a je smířen s obyčejným životem doma na severu v Newcastlu. Když se Brian po několika odzpívaných skladbách zeptal, jestli si může zapálit (netušíc, že AC/DC jsou kapelou náruživých kuřáků), byl to jeden z nejvíce odlehčujících momentů prvního setkání. Nadějné se také jevilo, že vyrůstal na totožné hudbě a shodl se s AC/DC především na bluesových vzorech z padesátých a šedesátých let. Nesmírně si kapelu získal svou pohodovou a uvolněnou povahou, ale snad ještě více svým pěveckým potenciálem. Následovalo několik dní čekání a poté výzva k druhému příjezdu do Londýna. Když i druhá zkouška dopadla nad očekávání, vyslala kapela ještě do třetice , po několika dnech, pro Briana soukromé letadlo. Po třech setkáních bylo zřejmé, že AC/DC svého nového zpěváka v rekordním čase nalezli a již nechtějí hledat. Skutečnost, že Brian Johnson nebyl až tak známým (mluvilo se i o zpěvácích od SLADE, NAZARETH či ROSE TATTOO), ale o to více zajímavým typem charismatického frontmana, se mohla brzy stát velkou devízou a také se jí stala. 



Kapela si kladla za cíl v co nejkratším termínu připravit studiové album, příliš nekomplikovat situaci a nevracet se do minulosti, takže i když bylo všem jasné, že následující deska bude věnovaná památce Bona, nepočítalo se s žádným textovým fragmentem z jeho dílny, stejně tak AC/DC fanouškům na konci března v hudebním tisku jen stroze oznámili, že jejich novým frontmanem se stává Brian Johnson, aniž by se jakkoliv rýpali v jeho minulosti a vyjmenovávali lokální úspěchy, jaké měl za sebou. Nová etapa AC/DC byla tedy zahájena z čistého stolu. Kapela sice měla v zásobě mnoho skvělých riffů, fragmentů a rozpracovaných skladeb, kterých bylo pro nadcházející materiál využito, ale veškeré texty byly prý výhradně na Brianovi. V polovině dubna 1980 se rovnou odlétalo směr exotické Bahamy, tou dobou však byly ostrovy v Karibském moři zmítané tropickými bouřemi, které měly za následek dokonce výpadky elektrického proudu. V studiích Compass Point v Nassau s osvědčenou studiovou dvojicí Robert John „Mutt“ Lange a Tony Platt v zádech, se tak team AC/DC dokonale semkl a kreativita uvnitř tropického ráje procházela opakujícími se erupcemi. Skrze onu koncentraci a pracovní nasazení si možná nikdo ani neuvědomoval, že se nadcházející materiál bude od všech předchozích lišit a stane se legendárním.


Platt s Langem značně přispěly ve prospěch nové zvukové stránky a vykouzlily AC/DC nový, hutnější a údernější kytarový zvuk, dalo by se říci - později ovlivňující mnohé z metalových děl anglo-americké scény v rámci celých osmdesátých let. Zvláště v dobách, kdy se začala znovu do kursu dostávat tvrdá hardrocková případně spíše heavymetalová hudba, byly tyto posuny velmi k věci. Sound působil mocněji, s větší hloubkou a celkovou pevností. Přesně tak to všichni cítili a chtěli.


Ve srovnání s místními obyvateli poměrně originálně vyhlížející drobní bílý hudebníci se na sluncem zalitých Bahamách nenechávali rušit ani občasnou nepřízní počasí a výše zmíněnými bouřemi, po jedné z nich napadl Briana úvodní fragment textu památné skladby „Hells Bells“. Velkolepý song nacházející se hned v úvodu alba se stal oslavou odkazu bývalého frontmana Bona Scotta a flagboatem celé desky. Pomalu se rozjíždějící kus, kde kytary Youngů rozehrály velkolepé riffové představení, byl jasnou volbou na úvod desky. Johnsonův vypjatý hlasový projev od první chvíle odzbrojoval a text zobrazující starozákonní scenérii neohroženého jedince čelícího uragánu přírodních živlů a osudových událostí měl punc velké věci. Pro umocnění určité pietní atmosféry bylo rozhodnuto o využití zvuku odbíjejícího zvonu umístěného do úvodu skladby. Už v průběhu prací v Karibiku tak byla vypsána objednávka na odlití skutečného monstrózního zvonu, který bude posléze kapelu doprovázet během jejího nadcházejícího turné. Fantastická suita „Hells Bells“ se nakonec stala největší rockovou klasikou a dodnes náleží nejen k zásadním okamžikům kariéry AC/DC, ale i hardrockové historie obecně.



Když už jsme u Johnsona, Brianům hlasový projev působil o něco metalověji než ten Bonův, což ten ještě umocňoval velkým nasazením hraničícím až s přehráváním, které dostával takřka do každé jednotlivé věty. Každým dnem bylo patrné, kterak je Johnson vděčný za tuhle životní šanci a zodpovědně přináší další a další textové motivy. Spolupráce obou Youngů generovala jeden památný motiv za druhým, a tak se brzy zjevily takové klasické pecky jako „Shoot To Thrill“, svižnější a poměrně chytlavý rock´n rollový kousek jako dělaný pro velké stadióny, uvolněná groovy riffařina „What Do You Do For Your Money Honey“, jejíž název měla kapela údajně v záloze od roku 1977, tedy ještě z dob svých australských nahrávání, nebo drsná a repetetivním riffem poznamenaná „Given The Dog a Bone“. Volnější charakter byl vlastní páté skladbě „Let Me Put My Love Into You“, která bezproblémově navazovala na typické sexuální dvojsmysly známé z etapy Bona. I přes ne zrovna rychlé tempo neztrácela tahle věc na potřebné živočišnosti a vášni. Šlo tak rovněž o jeden z příspěvků do zlatého fondu kapely.


Legendárními se ukázaly pochodově zasekávané kytarové motivy s oním Angusovým vyhrávkovým ocáskem zaznamenaným v rámci titulní „Back In Black“, tahle skladba opatřená famózním groovem se stala erupcí energie a kreativity, na jejímž vrcholu se tehdy AC/DC nacházely. Nesporné hitové ambice sebou nesla stadiónová vyřvávačka „You Shook Me All Night Long“ pojednávající o nespoutaném rockovém životě, zde si byl „Mutt“ Lange jistý úspěchem od první chvíle a snažil se song prosadit do pozice pilotního singlu. Skladba je ostatně o něco melodičtější než byl obecný rámec projevu tehdejších AC/DC. Tak jako tak se k ní váže jedna kontroverze, neboť existuje několik lidí z řad přátel Bona Scotta, kteří tvrdí, že text této písně měl zesnulý frontman napsaný již o rok dříve, zajímavé se ukazuje, že tyto výpovědi členové AC/DC popírají. Song „You Shook Me All Night Long“ sice vyšel jako první singl z desky už v létě 1980, ale jeho klipová verze se objevila až v časech vydání kompilace „Who Made Who“ o šest let později. Následovaly dva dravé kusy – bohorovná vyřvávačka „Have a Drink On Me“, u fanoušků jinak velmi oblíbená připomínka starých časů s Bonem, a dále pak nervně působící „Shake a Leg“ plná tvrdých kytarových figur.


Jako poslední věc byla na desku zařazena skladba, se kterou se původně ani nepočítalo, ovšem rozpracovaný motiv se všem ve studiu zdál natolik silný, že producent kapelu povzbudil k jejímu dodělání, šlo o pozoruhodně táhlou hymnu „Rock N´Roll Ain´t Noise Pollution“, valivý chorál s bluesovým naturelem, kterému AC/DC vtiskly hodně dynamickou patinu a opravdovost. V úvodu písně je možné (kromě hlasů ze studia) slyšet dokonce Brianův zapalovač, labužnické šluknutí z cigarety a výdech. Píseň se naprosto přirozeně zařadila do koncertního repertoáru a stala se posledním čtvrtým singlem z alba.



Skladba „Rock N´Roll Ain´t Noise Pollution“ byla tedy dodělána během jednoho z nezávazných studiových jamů a její téma se stalo obhajobou rock´n´rollu, který navzdory mnohým nepřátelským výpadům ze strany tzv. spořádaných občanů skutečně přežil a to, aniž by kdy byl příčinou zmiňovaného znečištění ovzduší. Kapela tak tímto tématem navázala na vlastní zkušenosti, kdy se na sklonku sedmdesátých let ocitl londýnský klub Marquee v nelibosti mnohých, neboť údajně zvukově překračoval povolené limity hluku. Kapela si vtipnou formou neodpustila rýpnutí do koloritu jistých mravokárců, kteří na začátku osmdesátých let začali brojit proti mladé kultuře, proti hlasité hudbě apod.


Materiál se nakonec mixoval v newyorských Electric Ladyland studiích a když jej posléze kapela poprvé slyšela, byla doslova nadšená z masivnosti, velkoleposti a modernosti výsledného zvuku. Rytmika zněla doslova hromovládně a kytary byly natolik ostré a semknuté, až se tímto dílem nejslavnější australská kapela, jinak vždy odmítající škatulku heavy metal, zařadila nechtěně do koloritu dobového heavy metalu. Ano, mám za to, že AC/DC s Brianem Johnsonem měli náladou skladeb podstatně blíže k surovější metalové hudbě, než tomu bylo nedávno před tím, u více rock´n´rollové tvorby ze sedmdesátých let. Nicméně onen dobře známý příběh kapely v kombinaci s moderním nádechem a závažnějším zvukem desky, opatřené pietním názvem a stroze černým obalem, na kterém byl jen obrys loga a šedý název nahrávky, si okamžitě získal zástupy rockové veřejnosti. Deska se okamžitě po svém vydání dostala do čela mnoha národních žebříčků prodejnosti. Její odbyt se dostal do vysokého tempa a hodně dlouhou dobu nepolevoval.



S blížícími se koncerty rostla u Briana Johnsona nervozita, to když si konečně naplno začal uvědomovat onu ohromující tíhu zodpovědnosti i skutečnost, že nastoupil do řad kapely, která má nakročeno stát se úplně největší na světě. Nicméně vše zdárně překonal a s prvními červencovými koncerty v Belgii, Holansku a Francii bylo zřejmé, že jej fanoušci přijali bez výhrad. Co bylo zajímavé, že počet návštěvníků akcí, koncert za koncertem, stále narůstal, prodej alba, vydaného už v polovině léta 1980, rovněž brzy začal nabírat na intenzitě a z AC/DC se skutečně stala mimořádná událost. Celý zbytek roku 1980 a s tím související koncertní šňůry v Evropě, v USA (a posléze na začátku roku 1981 rovněž v Japonsku a doma v Austrálii), se stal dokonalým trumfem kapely. AC/DC vyhráli všechny možné ankety, získali si srdce mnoha nových fanoušků a zařadili se navždy mezi nejúspěšnější artikly hudebního byznysu druhé poloviny dvacátého století. Na začátku roku 1981 už bylo album „Back In Black“ několikrát platinové, do dnes se alba prodalo 52 milionů kusů, což z něho dělá druhé nejprodávanější hudební dílo historie vydavatelského průmyslu hned po albu „Thriller“ od Michaela Jacksona. Vše si zkrátka perfektně sedlo a hrálo kapele, jen krátce před tím se nacházející doslova v troskách, do karet. 


K názvu desky se váže další tak trochu kontroverzní historka. Producent Lange hodně dlouho odmítal název „Back In Black“, neboť mu přišel, vzhledem k tragické smrti Bona Scotta, příliš morbidní, ale AC/DC si za tímto sloganem neochvějně stáli. Nakonec jim bylo vyhověno a brzy se ukázalo, že to byla správná volba. Deska se stala natolik významnou, že z ní AC/DC prakticky čerpali celá osmdesátá léta a několik nadcházejících alb se prakticky bez výraznější invence vezlo na její dokonalosti, aniž by byl znát na jejich další tvorbě nějaký výraznější posun. Po právu je album z roku 1980 chápané jako vrcholné dílo Australanů.




24.08.2020Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kropis
26.08.2020 16:40

Možná ruplo, ale záleží jak a každopádně dal se do kupy. Já mluvím o období kdy se ostříhal na krátko, přestal nosit zuby... :)

Já ale záměrně nepsal žádné bonusové songy, ale bonusový materiál a to je velký rozdíl, to není žádné fuj. Znovu opakuji, speciální vinylová edice, v nějaké luxusní krabici, s velkou obrázkovou knihou z dob nahrávání a třeba turné. K tomu přiložit dobový koncertní záznam atd. kreativitě se meze nekladou a to vydat ke 40. výročí.

 

Stray
24.08.2020 17:44

Ruddovi ruplo v bedně už po úspěchu Back In Black pro to byl v roce 1983 vyhozen , počátek událostí viz příští článek.

Myslím si, že Brian Johnson svým dílem přispěl k velkému úspěchu. jeho angažování bylo správným krokem a on všechny své úkoly splnil na výbornou. Úspěch by to byl i s někým jiným, ale třeba ne až tak velký. Hlavní díl ležel samozřejmě na kapele, na Youngách, ale ve výsledku to byla souhra mnoha příznivých skutečností - přetlak nápadů, nadstandardně dobré songy, produkce, studiová stránka, hlad po úspěchu, teamový duch, hladový Brian Johnson.

Jaký bonusový materiál? Fuj. Kapela nahrála a vydala všechno, deset skladeb, žádné jiné se nenahrály. Nemám rád zbytkový dosud nezveřejněný odpad a tzv. speciální edice.:-)

 

Kropis
24.08.2020 17:34

Toto album je za 20/10 bodů. Absolutně zásadní deska v mém životě. Rok 1980 je pro mě mimo jiné také jeden z nejsilnějších roků v hudební historii a i přesto AC/DC s tímto kusem naprosto nekompromisně zaváleli po celém světě.

Mimochodem otázka číslo jedna: Myslíte si, že Brian Johnson něco ovlivnil v úspěchu desky a vyznění kapely? Zdánlivě stupidní dotaz, ale myslím si, že AC/DC byli v té době absolutně na vrcholu a podle mě by dominovali jak s Bonem, Brianem nebo někým úplně jiným. To není nic proti Brianovi, jako frontmana ho mám strašně rád, ale spíš tak přemýšlím, jestli může zpěvák nějak výrazně ovlivnit směřování a úspěch kapely. Tak mě to napadlo v souvislosti s několika kapelami, které stály v obdobné situaci a podle mě se s tím poprali nebo nepoprali především s ohledem na to, v jaké fázi kariéry se nacházali a jestli byli nebo nebyli za zenitem. Viz Judas, Anthrax, Black Sabbath, Accept atd.

Otázka číslo dvě: Back in Black slaví 40. výročí a přitom AC/DC nepřichystali žádnou speciální deluxe edici s bonusovým materiálem atd. A tak mě to přivádí na myšlenku, že AC/DC na tohle obecně vcelku serou a jiné kapely to chrlí, při jakémkoliv možném výročí. Docela by mě zajímalo, čím to je a kdo to určuje, protože nějaký luxusní vinylový boxset bych si u této desky s chutí koupil. Na remastery seru, ale občas přijde někdo s nápadem pěkně zpracované knížky a podobným věcí a ty já mám tuze rád.

P.S.: Na For those about to Rock jsem zvědavý, čekám, že to Stray strhá, ale ta deska si to zase tak nezaslouží, prostě cokoliv po Back in Black bude slabé :)

Chrise Sladea jsem měl rád, ale Phil Rudd je jádro AC/DC, netlačí tolik na pilu jako Slade, hraje více na groove. Jinak jsem Rudda viděl na živo v ČR a je to zvláštní týpek. Z dobových záznamů mi přišel vždy jako strašně sympatický týpek, mnohem víc než Youngovi, ale asi mu někdy po roce 2008 ruplo v bedně nebo nevím.

 

Stray
24.08.2020 12:20

Tak jestli myslíš, že kratší článek bude v mém případě obsahovat konstatování, že hudba AC/DC stojí na přímočaré rytmice, drsných rocknrollových riffech, bluesem ovlivněné sólové kytaře a frenetickém hlase, pak chodíš namísto sem na nějaký všeobecný a v rámci celospolečenské navštěvovanosti mnohem význačnější portál.:-) neblbni, kratší článek tady neznamená obecné plky. Chris Slade je bubeník, se kterým mám AC/DC spojené především, dlouho byli pro mě kapelou s tím parádním plešounem za bicíma.:-) viz.živák z Donningtonu z 1991, kterej jsem si na VHS několikrát pouštěl ještě na střední škole. Když pak nastoupil Phil Rudd během Ballbreaker, tak se mi ho ani moc nechtělo přijmout, jakože nějakej normální týpek, co tam vůbec dělá? Kdo to je?

 

Hivris
24.08.2020 12:12

Stray: já myslím, že minimálně The Razors Edge by si podobný podrobný rozbor zasloužilo. Možná jsem ovlivněnej tím, že jsem už aktivně zažil dobu, kdy album letělo (oproti hlavním peckám za 70 a počátku 80), ale i dneska mi přijde, že touhle deskou se kapela zas pořádně nadechla a ukázala, že ještě nejsou žádný staříci. Což je v dnešním pohledu směšný, ale my jsme je tenkrát za vykopávky opravdu považovali.
A taky tohle album nabubnoval ikonický bubeník Chris Slade s jeho nádhernou bicí soupravou:-)

 

Stray
24.08.2020 09:54

Však se mi taky do těch recenzí dalších alb už moc nechce.:-) Napíšu je, ale budou to klasické kratší články a budou zajímavé, nepůjde o strohé vyjmenovávání natočeného, ale každá dvouletka sebou nesla něco zajímavého mimo obor tvorby. Poslední odstavec jsem připsal včera večer těsně před zveřejněním. Jinak díky.

 

jirka7200
24.08.2020 09:31

Tento soubor písní a tanců mám nastudovanej, takže mne žádná informace nepřekvapila. Ale oceňuji, jak jsi to čtivě napsal a nadhled s jakým jsi v posledním odstavečku okomentoval jejich následnou tvorbu. Vidím to podobně a já osobně bych zbytek diskografie shrnul v závěrečném článku, protože už není o čem moc co psát. Kapela se začala vzdalovat své původní bluesové zemitosti a stal se z ní metalovej cirkus. Kdysi jsem zažil klubovej koncert zahraničního revivalu v malém zakouřeném klubu pro 300 lidí a v takovém prostředí jsem se cítil jak strojem času katapultovanej do australského pubu v polovině sedmdesátek. Tam jsem si užil starý fláky víc než na stadionu pro dva miliony lidí.

 

J.Rose
24.08.2020 02:15

Musí to být zajímavý pocit, stát se slavným zpěvákem v 33 letech...

Recenze opravdu skvělá. Není to jen rozbor jednotlivých skladeb, jde to do hloubky a člověk se dozví plno zajímavých věcí z procesu natáčení i života kapely. Parádička!