Last Hardrock Outsider

SKIN - Skin

Devadesátá léta, obzvláště pak jejich první polovinu, hodnotím z hlediska stylotvorného vývoje jako velice důležitou součást našich hudebních dějin. Dle mého to byla poslední perioda, ve které vznikaly napříč různým stylovým odvětvím ještě opravdu kvalitní kapely a alba. Po přelomu milénia se všechno jaksi rozmělnilo a rychlý nástup internetu a stahovacích, posléze streamovacích služeb, už kouzlo doby, kdy kapely vydávaly svá alba prostřednictvím zavedených firem, podnikaly gigantická turné a fotky protagonistů se na člověka šklebily z desítek hudebních plátků, ustalo.

Když se podíváme do ostrovní Británie té doby, tedy doby obrovského rozmachu grunge směrem na západ a postupného střídání stráží i zde, kde klasické rockové kapely vytlačovala rozmáhající se alternativa, pořád dokážeme vystopovat solidní množství kapel, jež do průběhu rockových dějin tu výrazně, tu méně, dokázaly promluvit. Kdo si dnes ještě vzpomene na divoké THE WILDEHEARTS, křížící rock s punkem, k funky se klonící TERRORVISION a jejich brilantní, na druhé desce představený step metal (neříkalo se jejich stylu nějak podobně), sofistikované a velmi nadané LITTLE ANGELS, či do dnešních dnů jediné přeživší, hard-blues-rockové giganty THUNDER? A pak tu máme samozřejmě recenzované SKIN, další to pohrobky oné doby. Klasickou rockovou, či chcete-li hardrockovou partu, jakousi umírněnější odpověď na zaoceánské rebely SKID ROW.



Ti vznikli na troskách kapely JAGGED EDGE a za pomoci Maidenovského Bruce Dickinsona získali smlouvu se Sanctuary Records a posléze s Parlophone. Po vydání ep „Skin Up“, vychází klasické debutové album pojmenované lapidárně „Skin“ s asistencí producentů Keitha Olsena a Shaye Baby a nahrávaného v Los Angeles ve studiích Goodnight L.A. roku 1994. Kapela koncertovala spolu s THUNDER a LITTLE ANGELS a první singl, úvodní skladba „Money“ dobře zabodoval v britském žebříčku. Ještě v témže roce rozjetá kapela vystupuje na prestižním festivalu v Donningtonu na akci Monsters Of Rock.


A teď se tedy společně podívejme na ono debutové album. To na ploše necelé hodiny nabízí patřičně rockový, místy i kapku třeskutý materiál. Energické proudy se z reprobeden valí od samého začátku zpoza funky ovlivněné singlovky „Money“. Druhá „Shine Your Light“ náležitě zpomalí, avšak energie, drajv a rebelantské napětí v ní zůstane. Silově přidrzlý hlas Nevilla MacDonalda má sílu tlakové pistole a jeho projev divákovy s každým slovem doslova prostřeluje boční části lebeční. S třetí „House Of Love“ SKIN míří za oceán. Song má pevnou, na vytáhlé base postavenou figuru a jeho bridge i chorus odkazují ke glam-rockové produkci konce osmdesátých let. Píseň na následující pozici, tedy čtvrtá „Colourblind“ je typickou, rockově vzdušnou baladou s hřejivou instrumentací a příjemným rytmickým základem. Pátá „Which Are The Tears“ představí SKIN jako bluesově laděnou partu, které není styl WHITESNAKE i balady takových MR. BIG, či POISON úplně cizí. Následující songy znovu zavelí do svižnějšího tempa. To je umocněno skvěle šlapající rytmickou dvojicí Andy Robbins basa a Dicki Fliszar bicí, a především mírně nabroušenou kytarou Mykea Graye, ostatně právě kytarista udává desce jasný směr. SKIN dobře šlapou po celou hrací stopáž desky a jen trochu klasickému rocku příznivě nakloněný fajnšmekr si musí jejich produkci náležitě užít.


Bohužel doba jim, stejně jako výše zmiňovaným kapelám tehdy prostě nepřála. Po ještě celkem ucházející desce druhé „Lucky“, se nad SKIN začala stahovat černá mračna, která posléze vyústila k rozpadu kapely. I přesto, že po jedné dekádě studiového mlčení následoval jejich comeback, v současnosti je činnost SKIN krom několika sporadických vystoupení znovu pozastavena. Jejich debutní nahrávka tak do dnešních dnů zůstává nejsilnějším výtvorem SKIN a snese srovnání s daleko známějšími a vyspělejšími kapelami té doby.


14.01.2021Diskuse (2)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Tomáš
16.01.2021 09:11

Dobrá deska, nic víc, znám lepší rockovky

 

Stray
15.01.2021 16:30

SKIN jsem měl v oblibě, obě desky. Viděl jsem je v květnu 1996 dokonce naživo v německém Hofu (v tom asi 20km od Aše/Chebu) a byli úplně super. Jeli totiž coby support k turné HELLOWEEN (Time Of the Oath) a BRUCE DICKINSONa (Skunkworks). Přišli mě jako moderní hard rock tehdejší doby, měli v sobě náboj Corabiovských MOTLEY CRUE a hloubku THUNDER, zvuk jedna báseň, poplatnej roku 1996, vlastně všechny tři grupy předvedly naprosto skvělé koncerty. Zajímavé bylo, že v hazenkářskej hale v této německé příhraniční "vesnici" bylo asi stejně lidí, kolik by u nás přišlo zhruba na TATA BOJS, řekl bych že tam nebyla ani tisícovka, holt metal zažíval stran odezvy fakt perný chvilky.