Last Hardrock Outsider

25 LAT NIEWINNOŠCI - Když se noční můra prolne s realitou

Silvestrovské nebe ozařují stovky barevných světel a ohnivých dešťů. V lese, pod korunami stromů, jen kousek od všeobecného veselí a oslav, bojuje mladá dívka o holý život. Útočník připomíná zuřivé zvíře utržené ze řetězu. Své oběti se nejprve surově zmocní a pak si na ní začne vybíjet své zvrácené ego a nahromaděný hněv. Kousání, bití a kopy mu už nestačí, a tak bere do ruky dlouhý tupý předmět, odhodlán dokonat dílo zkázy. Sníh se barví rudou louží obklopující chladnoucí tělo dívky a její zrak sleduje zářící nebe, částečně skryté za větvemi dřevěných obrů. Ohňostroj je posledním obrazem odrážejícím se v jejích vyhasínajících očích. Naposledy vydechne a uspokojený vrah opouští krvavé jeviště. Jeviště, jehož je strůjcem.



Polská kinematografie je v posledních letech na vzestupu. Hlavními důvody, proč tomu tak je, osobně spatřuji především v kvalitě scénářů a také citlivosti ve výběru témat, jimž se polští filmaři věnují a zevrubně je zkoumají. Nebojí se jít často až na dřeň a otevírat dveře, na které by valná většina tamější společnosti nejraději nasadila petlici, pět zámků a klíče následně hodila do kanálu.


Jako dítě školou povinné mou zvídavou duši výrazně obohatily dva snímky z polské produkce. Tím prvním byl nestárnoucí evergreen v podobě sci-fi komedie „Sexmise“ (1983). Papundeklové kulisy, tandem skvělých herců a nápad, z něhož film vytěžil neuvěřitelnou záplavu vtipů, skečů i absurdních situací. Polozapomenutý horor „Vlčice“ (1983) je pak tím druhým filmem, na který nemohu zapomenout. Výstavní atmosféra, démonická hlavní hrdinka, několik opravdu mrazivých scén a výborně vygradované finále. Dobrých vlkodlačích hororů je jako šafránu a „Vlčice“ patří s jistotou mezi ty nejlepší. Před několika lety jsem na ČT2 zhlédl snímek „Počasí na zítra“ (2003). Velmi hořká komedie s excelentním Jerzy Stuhrem. Právě díky němu jsem si zpětně vzpomněl na zmiňovanou „Sexmisi“, kde Jerzy ztvárnil přesvědčivě jednu ze dvou hlavních postav. Od té doby Poláky po očku sleduji a průběžně si vybírám snímky napříč veškerou žánrovou rozmanitostí.



V roce 2016 mnou silně otřásl režisér Wojciech Smarzovski a jeho válečné drama „Volyň“, po jehož skončení jsem čtvrt hodiny jen tupě zíral do zdi. Volyňská oblast, dnes spadající pod ukrajinskou samosprávu, opravdu nemá radostnou historii. Ve filmu prostřednictvím hlavní hrdinky sledujeme, kterak se mezi léty 1939 a 1944 dynamicky měnily vřelé“ vztahy mezi polskou a ukrajinskou částí obyvatelstva. Z jedné strany drtí těžce zkoušený polský lid nejprve Rudá armáda, později z opačného směru nacisté a nakonec fanatičtí ukrajinští nacionalisté, kteří ve jménu zvrácené ideologie nemají problém na civilním obyvatelstvu rozpoutat odporná zvěrstva, nad nimiž by i císař Caligula přivíral zrak. Vskutku sugestivní zážitek a z mé strany zároveň varování pro všechny diváky s citlivější duší. Uf! No a protože se toho pan režisér nebojí a chybí mu pud sebezáchovy, tak o dva roky později přispěchal s další nekompromisní petelicí jménem „Klér“. Niterná sonda do hlubin a skrytých zákoutí polské katolické církve. Korupce, mafiánské praktiky, hrátky s dětmi, inu katoličtí kněží si ten život umějí užívat plnými doušky. Po tomto počinu kontroluji život Wojciecha Smarzovskiho v pravidelných intervalech a ujišťuji se, zdali ho náhodou jeho věřící spoluobčané nepředali očistným plamenům na dřevěné hranici.


Snímek, na který se dnes v krátkosti zaměříme, nese název „25 lat niewinności“ (2020) a byl natočen varšavským rodákem jménem Jan Holoubek. Příběh je založen na věrné rekonstrukci jedné neblahé události, rezonující ještě dnes celým Polskem. Koncem roku 1997 byla znásilněna a posléze zavražděna mladá patnáctiletá dívka. Stalo se tak během novoročních oslav probíhajících v malém městě Miłoszyce. Po třech letech od odporného činu byl zadržen a na základě nepřímých důkazů následně odsouzen mladík jménem Tomasz Komenda. Marné byly pokusy o odvolání i svědectví více jak desítky lidí potvrzujících Komendovu přítomnost v sousedním, zhruba půl hodiny vzdáleném městě. I přesto, že se v kritickém okamžiku nacházel podezřelý úplně jinde, vyfasoval nejprve solidní flastr v podobě patnácti let, později navýšených na rovných pětadvacet. Ve vězení mezi krysami a nejhorší lidskou spodinou strávil neuvěřitelných osmnáct let, než byl konečně očištěn. Funkčnost a spravedlnost soudního systému v praxi, přátelé. Příběh snímku je tedy veřejně známou záležitostí a věřte mi, že jeho zfilmovaná podoba opravdu není snadným pokoukáním.



„25 lat niewinności“ je velice zdařilým mixem dramatu a řekněme detektivky. I když je nám téměř od počátku jasné, že v okovech justičního soukolí uvízl nevinný člověk, přesto do nás zručně vystavěný scénář zasekává osten permanentní nejistoty. Co se tehdy v roce 1997 doopravdy stalo, kdo je tedy skutečným viníkem a především, jak je vůbec možné aby byl odsouzen zjevně bezúhonný jedinec, který s daným zločinem nemá absolutně nic společného? Je neuvěřitelné, jaké praktiky jsou schopny ještě v dnešní době příslušné orgány použít pro efektivní a pokud možno rychlé uzavření případu. Spravedlnost? Hlavní je přeci získání příslušných frček, poplácání po zádech od šéfa a uznání veřejnosti. Když se navíc takovým sviním dostane pod ruce prostoduchý mladík bez jakýchkoliv znalostí práv a zákonů, je získání vykonstruovaného doznání celkem snadnou záležitostí. Pokud to náhodou vázne a dotyčný nespolupracuje, vždy se dá použít trocha toho starého dobrého násilí a esesáckých výslechových technik.


Jan Holoubek začínal v televizi, konkrétně režíroval celou první řadu krimi seriálu „Bažina“ (2018). Je vidět, že nebyl pouhým námezdním dělníkem, co jen slepě plní příkazy, ale uvědomělým tvůrcem ladícím bez ustání svůj styl. „25 lat niewinności“ je sice jeho filmovým debutem, ale po technické stránce nenese žádné stopy amatérismu nebo chyb začínajících filmařů. Jde o maximálně vyladěný kus filmařiny. Příběh se často retrospektivně vrací k různým událostem a situacím, čímž na sebe umně nabaluje další vrstvy obohacující výsledný obraz. Jako diváci tak máme možnost nahlížet na konkrétní dějové úseky z různých úhlů a můžeme si buď utvářet vlastní teorie nebo napjatě očekávat nevyhnutelné. Například hned v úvodu dojde k okamžitému zatčení Komendy, následně se vrátíme v čase a dozvíme se příčiny, které důraznému policejnímu zásahu předcházely.



Někdy se nám před očima odvíjejí naráz i tři dějové linky, mezi kterými režisér cyklicky přepíná a šroubuje tak naše emoce na maximum. Za vrchol v tomto ohledu považuji ucelenou sekvenci, v níž na střídačku sledujeme milenecký akt lásky, sugestivně nasnímané okamžiky animálního znásilnění a poslední chvíle svobody hlavního hrdiny. Takových režijních vychytávek nabízí Holoubek bezpočet a nechci vám dopředu kazit překvapení. Film má pohodové tempo, nenudí a skrze neustálý přísun nových informací udržuje bezpečně naši pozornost až do emocemi nabitého finále, které svou silou a katarzním nábojem nenechá jedno oko suché. Silný zážitek! Zcela opačný dojem navozují scény z vězení. Ty si opravdu neberou servítky a svou obludností bolestně dráždí naše smysly. Je totiž zatracený rozdíl, když od spoluvězňů dostává deku nějaký úchylný vrah nebo nevinná duše, jež se vlivem pokrouceného systému octla v samotném pekle.


Co říci závěrem? Snímek vám doporučuji všemi deseti. Pokud máte rádi silné příběhy ze života, tak neváhejte ani vteřinu. „25 lat niewinności“ je intenzivní dílo prezentující skrze skvělou technickou stránku a prvotřídní herecké výkony smutnou lidskou tragédii, na kterou by se nemělo jen tak zapomenout. Nechci se tímto tvrzením někoho dotknout, ale čeští filmaři se od sousedů mají hodně co učit.



Hodnocení: 100%



09.07.2021Diskuse (5)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

Pekárek
10.07.2021 22:08

Super počtení. Rozhodně nás zásobuj i takovými recenzemi, i když jako divák už podobné snímky nedávám. Je dobré být v obraze, jakkoli pro CZ tvorbu není příliš lichotivý. Jinak Stuhra mám taky hodně rád.:)

 

J.Rose
09.07.2021 16:59

Osobně to mám tak, že zkrátka žeru filmy. Rád se pobavím, někdy dojmu a jindy se nechám šokovat. Ovšem dnes už filmy hodně selektuji a vybírám si, to je pravda. Dříve jsem to do sebe ládoval hlava nehlava, ale nyní si cením ukořistěný čas a sázím víceméně na jistotu. Posledních deset dílů Rychle a zběsile, jsem tedy neviděl. Stray tu zmiňuje Transformers, já prakticky nevím oč jde. Tuším, že jsem viděl cca dvacet minut z prvního dílu a šel jsem raději o dům dál. Michael Bay, to není nic pro mě, i když Skálu považuji za skvostný akčňák.

Tedy ne, nevadí mi takové emoční bomby jako 25 lat niewinnosci, pokud jde o dobrý film. Co se snímku Volyň týče, tak platí to, co už jsem psal do E-mailu pro DarthArta. Volyň bych se asi zdráhal vyloženě někomu doporučit. Je to skvěle natočeno, zahráno a faktograficky nabušeno, ale těch posledních cirka třicet minut, je jak z jiného světa. Jedna věc je o skutcích Banderovců číst a ta druhá ty jejich zvěrstva sledovat, byť formou hraného filmu. Viděl jsem to jednou a stačilo.

Jinak díky za pochvalu chlapci. Jsem rád, že i tyhle kratší články mají smysl a nenudí.

 

Stray
09.07.2021 10:45

V tom případě odkazuji na včerejší předpůlnoční podívanou na ČT 2 v podobě filmu Sudá a lichá s Budem Spencerem a Terrence Hillem v hlavních rolích. Viděl jsem to asi po 35ti letech a bavil se, jakkoliv jsem u sebe pozoroval rozdíl v perspektivě vnímání těch scén. :-) Bavit se u filmu, ano proč ne? Ale jsou filmy jako Transformers nebo Avengers vůbec zábavné? Dle mého Ne!

 

Hivris
09.07.2021 10:22

Dík za článek; Polsko mělo a (na rozdíl od ČR) stále má skvělou kinematografii. Ale jinak jsem na tom přesně jako Fenris. Dřív jsem měl podobný životní dramata rád, ale co jsem dospěl a mám děti, tak si chci u TV spíš odpočinout a pobavit se. Proto koukám prakticky už jen na sport a dokumenty:). Občas teda ještě nějaký starší akčňák, a výjimečně shlídnu i nenáročnou, ale vydařenou novinku. Teď třeba CHLAST
https://www.csfd.cz/film/734768-chlast/prehled/

 

Fenris 13
09.07.2021 09:00

Opět skvěle napsáno! Každopádně je to přesně typ filmu, kterému se obloukem vyhnu...já vím, že žijeme v krajně nedokonalém světě a u obrazovky chci zrelaxovat a bavit se. Zvlášť od doby, co mám děti :-)

Jinak jak jsi zmínil tu Volyň...nedávno jsem o tom četl sáhodlouhý článek doprovázený fotografiemi, které si ty ukrajinské zrůdy pořizovaly...a ne, nebyl jsem schopen to dát až do konce, udělalo se mi fyzicky nevolno. Šílené, co dokáží lidé provést svým ještě včera dobrým sousedům. Stejně ohavné jako cokoliv co se dělo v koncentrácích nebo třeba v Nankingu... A oni ještě Banderu oslavují.